Na jaře dosud stále můj tým FC Forejt téměř postoupil do šesté ligy, ale zatímco budoucnost mužstva, jehož začátky jako jediný aktivní hráč ještě pamatuju, je téměř růžová, moje kariéra už podle všeho zamířila do cílové rovinky. Jarní část soutěže pro mě byla ve znamení bolavé achilovky, fňukání a čím dál tím otevřeněji projevované týmové neradosti, když jsem na zápas dorazil (dost často totiž píšu, že nepřijdu, ale pak se to nakonec rozhodnu kousnout a přijdu, což po mně ale nikdo nechtěl). O to hůř jsem pak hrál. Bohužel mě to ale pořád bavilo.
A tak jsem Kasperovi v letní pauze po zralé třicetisekundové rozvaze kývl na nabídku, že to na podzim na částečný úvazek zkusím v nějakém jeho pobočném projektu ve veteránské lize a ve Forejtu nechám vyniknout mládí a střední věk. Takhle to zní potupně, ale prý jsou ještě superveteránské a ultraveteránské ligy. A pak ještě smrt.
Právě veteráni se kromě FC Forejt a dalších dvou týmů měli utkat v nultém ročníku Kasperova turnaje ve Stodůlkách.
První problém byl, že to od naší chaty bylo skoro 60 km na kole ve vedru, proti větru a bez oběda, na což jsem si nechal dvě a čtvrt hodiny. Ale dojel jsem a vlastně i včas. Střídavý start mimo jiné znamenal, že mi nebylo jasné, ke komu vlastně patřím, v kterém hloučku se budu skrývat před sluncem (příští zápas měl Forejt hrát s veterány), ale "náš" Matyáš mě zachránil tyčinkou, takže jsem z vděčnosti natáhl zelený dres Forejtu.
Pak jsem se informoval, že je se mnou počítáno u veteránů, kterých je méně, takže jsem přešel zas k nim a se slovy Ahoj, jsem Řízek, nehraju moc dobře, zato chodím na většinu zápasů a jsem zvyklý, že se na mě řve, jsem se šel seznámit, shodil zelený dres a byl připraven ničit své kamarády (za ty jejich blbé kecy). Nakonec někdo vyhrabal i červený dres, abych nemusel hrát v pracovním triku jednoho spoluhráče, zpoceném a upraseném od štuku.
Rozehráli jsme, "dědci" si dvakrát přihráli, pak našli mě a já jsem levou nohou prvním svým kontaktem s míčem trefil téměř šibenici. Další porci uštěpačných poznámek jsem si bezesporu vysloužil poté, co jsme vzorově zakončili přečíslení, opět jsem střílel levou a jeden z mých týmů vedl nad druhým 2:0. Forejt byl v rozkladu, o chvilku později mi k hattricku chybělo pár centimetrů, když jsem ke vzdálenější tyči pro střílenou přihrávku doklouzal pozdě. "Tys tam nějak zaspal, že jsi to nedal?" ptal se mě chladně nejlepší hráč veteránů, aby mě vyvedl z omylu, že mezi dědky se chyby tolerují.
Forejt v druhé polovině vyrovnal a jednu z avizovaných podzimních posil poslal pryč, protože se ukázala jako takový alibistický jouda. Jenže pak senioři zas dvakrát udeřili, takže každý z mých týmů vstoupil do turnaje diametrálně odlišně.
Střídavý start v praxi znamenal, že jsem shodil červený a natáhl zelený dres a dál lítal po hřišti. No, lítal... Forejtu to nešlo a já jsem nebyl výjimkou. Přesněji řečeno, šlo mi to jen tehdy, když jsem hrál proti nim.
Mezi zápasy byla minuta, popadl jsem dech a červené triko a vydal se to pro změnu kazit dědkům. "Dobrá posila, vždyť se to od něj odráží," konstatoval kapitán a měl celkem pravdu. Bylo to vlastně dost podobné jako na jaře - hrál jsem blbě, zato více méně pořád. Veteráni byli nicméně individuálně velmi dobří a dokázali si mě zorganizovat. Přihrál jsem ještě na dva góly, ale taky jsem toho hodně zvoral.
Nejlepší výkon si poslední Forejt schoval na vítěze turnaje FC Prosex v závěrečném utkání. Prohráli jsem sice 1:5, nicméně docela jsme se drželi, i když už jsme se na hřišti celkem ploužili (můj střídavý start už trval pět zápasů v kuse). Jiné góly než proti svým jsem samozřejmě nezaznamenal.
Posezení v hospodě bylo strašně příjemné a vlastně nám všem bylo líto, že tam obvykle vůbec nechodíme a ještě zadýchaní usedáme do aut a ujíždíme za ženami a miminy. Citronáda a nakládaný hermelín byly nepravděpodobně úplně fenomenální. Bezesporu jsem měl něco jako úpal.
Turnaj byl skvělý především tím, že mě nic nebolelo, žádná pata, nic. Normálně jsem běhal, nebo aspoň ze začátku, což bylo hodně divné. Navíc jsem šel cestou domů na kole nevyflákal, což rozhodně není pravidlem.
Takže jsem připraven na další kariérní výzvy, ať už to budou hyperveteráni, megaveteráni anebo degustátoři hermelínů; přece teď nebudu končit, když jsem měl skončit už dávno.
text Řízek, foto nějaká paní
Žádné komentáře:
Okomentovat