SLOŽENKY A MACHŘI

Nikdo nemá tak rozsáhlé zbytečné encyklopedické znalosti o českém, potažmo československém filmu jako můj přítel Václav. Pamatuje si, kdy kdo získal Českého lva za vedlejší ženskou roli, mimořádný počin v oblasti audiovize či o kolik prstů přišel dětský hrdina v Obecné škole. Co víc, je ostentativně udiven, že to nevím a ani netoužím vědět. Vždycky mě to fascinovalo a otravovalo zároveň.

Navíc nás vždy oblažoval nevyžádanými hláškami z Ať žijí duchové (nikdy jsem to doteď neviděl) nebo z toho filmu, jak jedou ty děti na lyžák. 

Dřepkins!

Takže když jsem uzmul dva volňásky na premiéru Vln, byl Václav po Marušce (která nemohla) hned druhá jasná volba. Byl jsem si skoro jistý, že se u něj chytnu, protože kromě zmíněného rovněž podobně jako já miluje věci zadarmo. 

A taky že jo, je tady v metru, má košili, polobotky a dvě vychlazené plechovky piva. Ještě před patnácti minutami jsem měl na sobě veselé tričko s takovou postarší kočkou a humorným nápisem Mačka Tereza, ale pak mě napadlo podívat se na ty lístky, načež jsem strnul, protože tam bylo jednoznačně a hned na začátku napsáno "slavnostní premiéra". Tak jsem místo toho oblékl slavnostní zmačkanou košili a utíkal na metro.

Václava fascinovalo a otravovalo zároveň, že se v metru nesmí pít pivo z plechovky, ale přesto si ho otevřel. 

Je to rebel! 

Měli jsme asi čtyřicet pět minut na klábosení a na předzápasovou přípravu. Červenému koberci, který už byl před Slovanským domem pečlivě uhlazen, jsme se takticky vyhnuli s tím, že jdeme na zelenou. Václav mě zatáhl do výčepu v Obecním domě, kde nám sympatická paní asi patnáct minut (jedno pivo a dvě zelené) ohřívala sekanou, která byla ale stejně studená, zatímco na obrazovce pinkali plážový volejbal a do toho hrála Nirvana a celkem se to dobře párovalo. Mluvili jsme hodně o práci, protože ty složenky se holt nějak zaplatit musí. Složenky a machři, to jsme my.

Příprava se vydařila, napodruhé jsme našli správný sál (ten, ve kterém jsme byli nejprve, byl sympaticky prázdný, ale bylo to proto, že se tam zatím nehrálo, tak jsem tam aspoň omylem rozházel trochu popcornu) a mírně rozevlátě zapadli do nějakých volných křesílek.

Do závažného až dramatického ticha jsme se začali tlemit, když se na plátně objevil nápis, že se po skončení projekce nemá nikam chodit. 

Přes moje klasické reptání byl šunkový popcorn výborný, upjaté Pauhofové to slušelo, vizuálně to bylo velmi poctivé a hrála tam dobrá muzika. Že mi scénář přišel trochu prostoduchý a stopáž nekonečná, je možná můj individuální problém, stejně jako když jsem se několikrát smíchy trochu rozsypal na nesprávných místech.

Když se konečně objevily titulky, Václav jako první vypálil ze sálu, klopýtal jsem za ním a pomyslel si, kdo z nás je tedy ten asociál. Jenže můj kamarád to měl samozřejmě promyšlené a při úprku na záchod stačil individuálně pogratulovat ke skvělému filmu hned několika tvůrcům a hercům, kteří se teprve chystali na pódium. Představitel hlavního hrdiny si s ním nepotřásl, protože měl ještě mokré ruce.

Co vám budu povídat, byl to prostě zážitek. Nejlepší je, že příště zase vezme na film mne. 

Protože jestli ne, tak políbí kotelníka!

text a foto Řízek

SAMI

Rodiče skvělých a zábavných dětí mi asi převážně dají za pravdu: jakkoli je senzační trávit s potomky každou volnou chvilku, vidět se v nich a vnímat, jak nenápadně exponenciálně rostou, je podobně nabíjející trávit i každou volnou chvilku bez nich. 

A tak jsme jednou v neděli měli jít do divadla, protože babička byla ochotná hlídat, ale nakonec jsme šli do kina a bylo nám to celkem fuk, jako jsme i moc neřešili, na co vlastně jdeme, protože celkem stačilo, že tam určitě nebude Tlapková patrola. 

Pohlídat tříleté převážně velice hodné dítě není zpravidla zas tak těžké, kámen úrazu nastává při pokusu dostat holčičku v nějakou aspoň trochu rozumnou hodinu do postele, dosáhnout konsenzu ohledně množství pohádek a pak se po dlouhém boji s vítězným gestem (když už konečně chrápe) vrátit k protějšku, který mezitím sám usnul. Ale dnes my ne, to babička si to užije!

Překvapeni, že se to opravdu děje, jedeme do multikina na Chodov a navzájem se při větrném výstupu z metra upozorňujeme na nezapnuté bundy, neboť momentálně nemáme koho komandovat. V obchoďáku samozřejmě zabloudíme, protože ho nejspíš navrhoval autor aplikace pro datové schránky nebo nějaký podobný pošuk, zajdeme do banky, nakoupíme punčocháče a mně jedny tenké rukavice, protože jsem zjistil, že jich mám doma sedm (!), kterým chybí partnerka. 

Prostě si to užíváme. 

"Můžu si koupit ty nachos se sýrovou omáčkou?" škemrá žena a já mám na jazyku, že až po večeři, když bude hezky papat, ale ovládnu se a souhlasím, pokud mi tedy zároveň vezme velkou kolu. 

Je to film Woodyho Allena a je úplně stejný jako všechny ostatní zhruba tři filmy Woodyho Allena, které jsem kdy viděl, a  vůbec mi to nevadí, protože tu opravdu nikde není žádná Tlapková patrola ani nic, co by ji připomínalo. Zápletka je ohraná, Paříž hrubě nevyužitá, decentní jazzová hudba příšerná, ale zdaleka nejhorší jsou ty nachos, které ale zároveň obsahují nějaké drogy, takže je bohužel všechny sníme. Závěr to však má brilantní, když tedy opustíme téma nachos. Tam to bude slabší.

Nejsme schopni vybavit si, jak se ten film vlastně jmenoval, ale soudím, že to ničemu nevadí. Teď bychom mohli spěchat domů a vystřídat a propustit unavenou babičkovou patrolu, která je momentálně patrně spolu s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým na cestě k železnému zámku, a tam to zdaleka neskončí.

Ale to by úplně ztratilo ten půvab, což opět tým rodičů musí potvrdit: k čemu je zajistit si hlídání, když se člověk vrátí moc brzo? Jdeme ještě na víno. 

U nás na Budějovické covid a budoucí metro D ruku v ruce pohřbily všechny slušnější oblíbené hospody, ale na rohu velké křižovatky ještě něco zbylo. Je nám blbě z těch nachos, nicméně tatarák ještě zvládneme. Není to moc dobré a víno je prostě nějaké bílé, ale je nám fajn. 

Povídáme si: o práci a zdraví, o kamarádech, samozřejmě o Hedě. Vlastně jsem si dlouho takhle nepopovídal. Asi bychom to mohli zkusit častěji. 

text a foto Řízek

VLK OD LIBEŇSKÉHO MOSTU

Ve skutečnosti jsme chtěli jít do letního kina a smát se hipsterům, jenže jsme místo toho dorazili na luxusní loď s golfovým odpalištěm, akvárkem s rybičkami, které umí něžně okusovat nohy a kdovíco všechno, a číšníkem, jenž říkal: "Ó, děkuji." Bylo to jak ve filmu Vlk z Wall Street, jen sexu a různých zakázaných substancí bylo během večera podstatně méně.

V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.

Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.

Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.

Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.

Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.

text a foto Řízek

KINO ŽIJE

Radotínské kino prošlo přes léto brutální přestavbou, kterou by s trochou nadsázky bylo možné označit téměř za reinkarnaci. Od hajzlíků po plátno, všechno je v něm teď digitální, protože si někdo konečně uvědomil, že to tak mají všichni. Onehdy jsme to vše vyrazili otestovat.

S přáteli jsme se tedy jednoho večera sešli před budovou, jež prý svému účelu slouží už od roku 1926 a mívalo i srandovní názvy Bio Radio a Kino Jas. (Více se dá najít tady). Teď před ním v hloučcích postávala polovina okolí a opozdilý Ondřej neměl kde zaparkovat.

Ruku v ruce s letní rekonstrukcí dříve pouze víkendově hrající biograf rozšířil produkci i na některé všední dny. A asi díky digitálu obohatilo program o čerstvé americké blockbustery i o tuzemské novinky.

Daní za to je cena za lupen, která se z lidových sedmi pětek vyšplhala někam lehce pod multiplexové pálky. Ale to se tak nějak dalo tušit. Navíc postižení mají slevu (na dočasně postižené se bohužel nevztahuje, škoda).

Šli jsme na Muže v naději. Analogový zůstal jen legendárně nepříjemný promítač, i ten ale byl jak vyměněný -usmíval se a po skončení se každého ptal, jak se jim ve vytuněném kině líbí. Útulný sál byl plný asi ze dvou třetin, zvuk i obraz byly digitálně v pohodě.

Zato film děsně blbý, avšak lidi se smáli. Já ten Vejdělkův srozumitelně komerční humor nějak moc nemusím (dostalo mě jen, když slepec deklamuje, že to v žádném případě nebyla láska na první pohled). Jinak je k nevíře, že se z pouhé myšlenky "buďte všichni nevěrní a dobře se vám povede, i do vaší hospody budou najednou chodit lidi, protože to poznají" dá vytěžit celovečerní a určitě i úspěšný film. Nicméně že to bude blbé, jsme věděli, šli jsme se spíš mrknout na to nové kino.

Co s kvalitně načatým večerem? Rozhodli jsme se bez pozvání navézt k cyklistovi Milanovi, který pořádal takový domácí večírek, třebaže původně ne pro nás. Šli jsme přes celý širý Radotín. Trochu jsme mu prohlédli bar, zkonstatovali, že to tam mají hezké, a vyzkoušeli fotbálek. My, kteří bydlíme v opravdové Praze, jsme se pak odbelhali na poslední vlak.

text a mobilní fotky Řízek