STŘÍDAVÝ START

Kaspere, co je to SS u mého jména? ptal jsem se předem trochu vyděšeně. To je střídavý start, Řízku, odpověděl mi s tím svým slovenským nedomrlým Ř bafuňář a pořadatel turnaje. Co je to střídavý start, jsem se styděl zeptat, takže to zůstalo nevyřčené. Nevyžčené.

Na jaře dosud stále můj tým FC Forejt téměř postoupil do šesté ligy, ale zatímco budoucnost mužstva, jehož začátky jako jediný aktivní hráč ještě pamatuju, je téměř růžová, moje kariéra už podle všeho zamířila do cílové rovinky. Jarní část soutěže pro mě byla ve znamení bolavé achilovky, fňukání a čím dál tím otevřeněji projevované týmové neradosti, když jsem na zápas dorazil (dost často totiž píšu, že nepřijdu, ale pak se to nakonec rozhodnu kousnout a přijdu, což po mně ale nikdo nechtěl). O to hůř jsem pak hrál. Bohužel mě to ale pořád bavilo. 

A tak jsem Kasperovi v letní pauze po zralé třicetisekundové rozvaze kývl na nabídku, že to na podzim na částečný úvazek zkusím v nějakém jeho pobočném projektu ve veteránské lize a ve Forejtu nechám vyniknout mládí a střední věk. Takhle to zní potupně, ale prý jsou ještě superveteránské a ultraveteránské ligy. A pak ještě smrt. 

Právě veteráni se kromě FC Forejt a dalších dvou týmů měli utkat v nultém ročníku Kasperova turnaje ve Stodůlkách. 

První problém byl, že to od naší chaty bylo skoro 60 km na kole ve vedru, proti větru a bez oběda, na což jsem si nechal dvě a čtvrt hodiny. Ale dojel jsem a vlastně i včas. Střídavý start mimo jiné znamenal, že mi nebylo jasné, ke komu vlastně patřím, v kterém hloučku se budu skrývat před sluncem (příští zápas měl Forejt hrát s veterány), ale "náš" Matyáš mě zachránil tyčinkou, takže jsem z vděčnosti natáhl zelený dres Forejtu. 

Pak jsem se informoval, že je se mnou počítáno u veteránů, kterých je méně, takže jsem přešel zas k nim a se slovy Ahoj, jsem Řízek, nehraju moc dobře, zato chodím na většinu zápasů a jsem zvyklý, že se na mě řve, jsem se šel seznámit, shodil zelený dres a byl připraven ničit své kamarády (za ty jejich blbé kecy). Nakonec někdo vyhrabal i červený dres, abych nemusel hrát v pracovním triku jednoho spoluhráče, zpoceném a upraseném od štuku. 

Rozehráli jsme, "dědci" si dvakrát přihráli, pak našli mě a já jsem levou nohou prvním svým kontaktem s míčem trefil téměř šibenici. Další porci uštěpačných poznámek jsem si bezesporu vysloužil poté, co jsme vzorově zakončili přečíslení, opět jsem střílel levou a jeden z mých týmů vedl nad druhým 2:0. Forejt byl v rozkladu, o chvilku později mi k hattricku chybělo pár centimetrů, když jsem ke vzdálenější tyči pro střílenou přihrávku doklouzal pozdě. "Tys tam nějak zaspal, že jsi to nedal?" ptal se mě chladně nejlepší hráč veteránů, aby mě vyvedl z omylu, že mezi dědky se chyby tolerují. 

Forejt v druhé polovině vyrovnal a jednu z avizovaných podzimních posil poslal pryč, protože se ukázala jako takový alibistický jouda. Jenže pak senioři zas dvakrát udeřili, takže každý z mých týmů vstoupil do turnaje diametrálně odlišně. 

Střídavý start v praxi znamenal, že jsem shodil červený a natáhl zelený dres a dál lítal po hřišti. No, lítal... Forejtu to nešlo a já jsem nebyl výjimkou. Přesněji řečeno, šlo mi to jen tehdy, když jsem hrál proti nim.

Mezi zápasy byla minuta, popadl jsem dech a červené triko a vydal se to pro změnu kazit dědkům. "Dobrá posila, vždyť se to od něj odráží," konstatoval kapitán a měl celkem pravdu. Bylo to vlastně dost podobné jako na jaře - hrál jsem blbě, zato více méně pořád. Veteráni byli nicméně individuálně velmi dobří a dokázali si mě zorganizovat. Přihrál jsem ještě na dva góly, ale taky jsem toho hodně zvoral. 

Nejlepší výkon si poslední Forejt schoval na vítěze turnaje FC Prosex v závěrečném utkání. Prohráli jsem sice 1:5, nicméně docela jsme se drželi, i když už jsme se na hřišti celkem ploužili (můj střídavý start už trval pět zápasů v kuse). Jiné góly než proti svým jsem samozřejmě nezaznamenal. 

Posezení v hospodě bylo strašně příjemné a vlastně nám všem bylo líto, že tam obvykle vůbec nechodíme a ještě zadýchaní usedáme do aut a ujíždíme za ženami a miminy. Citronáda a nakládaný hermelín byly nepravděpodobně úplně fenomenální. Bezesporu jsem měl něco jako úpal.

Turnaj byl skvělý především tím, že mě nic nebolelo, žádná pata, nic. Normálně jsem běhal, nebo aspoň ze začátku, což bylo hodně divné. Navíc jsem šel cestou domů na kole nevyflákal, což rozhodně není pravidlem. 

Takže jsem připraven na další kariérní výzvy, ať už to budou hyperveteráni, megaveteráni anebo degustátoři hermelínů; přece teď nebudu končit, když jsem měl skončit už dávno.

text Řízek, foto nějaká paní 

ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N

PIŠKOTŮV POHÁR ULOUPILI PIRÁTI

Vybrali jsme osm set korun za startovné a za to jsme objednali rozhánění mraků stíhačkami. Mělo to vydržet po většinu dne, zatáhnout se mělo až v podvečer. A vyšlo to. Druhému ročníku našeho Piškotova poháru tak šéfovalo celodenní slunce, tudíž se všichni spálili. I ti, kteří tipovali, že by FC Forejt letos obhájil vítězství.

Obhajoba se totiž tak úplně nepovedla. Loňský vládce vzpomínkového miniturnaje o třech účastnících narazil na to, že letos bylo týmů nečekaně šest, z toho čtyři lepší než my.

Jen manšaft pana Vodky, věrný svému názvu i jménu předsedy (pan Vodka skutečně existuje), v předvečer turnaje zřejmě předčasně oslavoval, a tak byl poněkud oslaben - a po velkém boji jsme jej nakonec udolali.

Ale o pomyslné vavříny, slávu, skutečný pohár a teplý sekt bojovali jiní. Loni druzí Stodůlecký piráti nakonec naplno využili přesunu turnaje na jejich domácí stadion, čtyři zápasy vyhráli a mohli se radovat.

To taková Koza znezaneřáděná, poslední mužstvo pamatující i pilotní ročník turnaje, zase za pět zápasů nedostala gól. Klobouk dolů! Ve vyrovnané špičce to však stačilo jen na třetí místo.

I když jsem jí nejprve přisoudil omylem místo druhé, což by vadilo málokomu, ale TMK Černejm koním ano, protože oni tím samým omylem skončili třetí. To bylo takové výsledkové faux pas, které mě mrzelo.

A Faux-pas, ti zase skončili čtvrtí. A je to vůbec důležité? Nepochybně ano, ale jsou i podstatnější věci než pořadí v přípravném turnaji, že jo.

Nikdo se nepopral, byť si statečný rozhodčí od zapálených chytráků vyslechl své (jednou i ode mne, omlouvám se). Někteří hráči vytáhli na sluníčko rodiny a přítelkyně, já od každého trochu - navíc za FC Forejt poprvé nastoupil brácha Citrón a nevedl si špatně. Sice po nadějném začátku už jen trefoval tyčky a nadával; ale to je úděl všech našich posil, že je brzy stáhneme do našeho výkonnostního bahna.

Nikdo se snad vážněji nezranil, takové to povinné pánské fňukání a bebíčka nepočítám. A nezbyla nám ani žádná jablka a jen pár sponzorských hygienických mejdlíček s karabinkou, které hráči pro jejich tajuplnost a ne úplně zřejmý smysl překřtili na lubrikační gel.

V bufetu u hřiště měli ucházející pivo a excelentní sekanou, takže jsem si přesun turnaje z Radotína do Stodůlek pochvaloval i já.

Byl to prostě pěkný den, aspoň já jsem si to užil. I když to dlouho vypadalo, že jako pořadatelé nedáme ani góla a skončíme úplně poslední, nakonec jsme (jako jediní z celého turnaje, a to je důležité!) otočili brankami Vlastíka a Marťase nepříznivý průběh a panu Vodkovi po prohře 1:2 zbylo jen pití na žal.

To ve Stodůlkách, tam se určitě slavilo, jestli se Standovi a spol. podařilo tím ledovým sprejem na nakopnuté hnáty šampus zapomenutý v autě ochladit na nějakou rozumnou teplotu...

Díky všem, kteří dorazili. A zejména Vaškovi a Marušce za pomoc.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška, více info na http://www.piskotuvpohar.cz/

ČIMELICE OPEN

Jednoho slunného dne jsem se octl mezi světovou elitou, mezi níž nechyběla známá jména jako například Tygr Dřevo Kokos, Marek Dřevěná hůl Strejček či dokonce Antonín Dámtonajednuránu Gottwald se svou slavnou holí Dřevák 2011. Spolu s těmito mistry v oboru jsme se přesunuli na nejmodernější hřiště lesního golfu ve střední Evropě. Hrál se velký turnaj Čimelice Open 2011.

Velice nás potěšila zpráva, že se našeho prestižního klání zúčastní i veterán Vlastimil Jansa, ten měl paradoxně největší problémy s jamkami. U každé druhé prohlašoval, že je buďto špatně postavena, anebo že jsme mu my ostatní zaneřádili terén, a on tím pádem nemůže podat stoprocentní výkon. (Jednou dokonce použil výmluvu, že mu jeho míček zanesl vítr. Ale bylo jasné, že i kdyby ten vítr nefoukal, tak by se stejně netrefil ani na green.)

Svou první jamku jsem odehrál skvěle, během dvou úderů jsem byl na greenu, a dalších 17 úderů jsem dostrkával míček do jamky.

Hra odsýpala svižně, a to i přesto, že každý absolvoval všechny jamky dvakrát - jelikož nebylo dost míčků, byli jsme rozděleni do dvojic, v nichž se jeden zhostil role hráče a druhý caddyho. Poté, co hráč odehrál svou jamku, předal míček svému pomocníkovi a ten si šel již jako hráč tuto jamku užít také.

Mým caddym se stal Tonda, vše jsme pojali s humorem, měli jsme pravidlo, že asistent musí oslovovat hráče "sire", což po několika minutách začali opakovat i ostatní, takže atmosféra skutečně připomínala PGA Tour.

Během turnaje se stalo i několik zajímavých situací, například já jsem při svém nadlidském švihu (který můj míček konečně vyprostil z obrovské haldy větví) roztrhl své šťastné kraťasy, několika hráčům se povedlo odpálit míček do blízké obory.

V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že nebudeme mít šanci turnaj dohrát, jelikož přijel na traktoru jistý dřevař a jel přímo na naše hrací pole. Hned si však všiml, že jsme ještě nedohráli, a tak zastavil svůj stroj a ochotně počkal. Přečetl si zatím aktuální zprávy z novin.

Vítězem turnaje s nejmenším počtem úderů se stal Kokos, v těsném závěsu za ním byl Tonda a třetí místo obsadil vítěz z minulého roku Mára. Já sám jsem se držel na uzdě, a tak jsem skončil někde na sedmém místě.

text Hora Josef Horák, fotky Řízek

VYHRÁLI JSME VLASTNÍ TURNAJ

 Došlo i na mě. Byl jsem povolán do služby FC Forejt. Bylo nadmíru jasné, že se musí jednat o krizi týmu, asi neměli na gáže lepších hráčů. Zřejmě si někteří řekli třeba o tatranky místo horalek. Laxnost hráčů se projevila už od počátku, kdy to vypadalo, že Forejt nastoupí ve čtyřech a povolá ještě Marušku ve svých chlupatých botách. Chyběl mi kocour Pepa, byli bychom Dream Team. Alespoň bylo hezky pochmurné počasí.

Přizvali jsme dva další týmy, jejichž
hráči na rozdíl od nás chodí včas.

Po chvíli klepání se zimou a čekání na déšť, který by mi dovolil turnaj zatáhnout, se začali objevovat další hráči. Soupeři, to proto, aby hostující nabrali na jistotě. Já, sportovec hodný hanspaulské 15. Fň skupiny, jsem se ujistil, že jsem se dostavil nějakým omylem, když soupeři vystoupili v dresech se sponzorem. Neměl jsem však výmluvu, značky od zastávky mne dovedly rychle ke hřišti, to by se mi v Praze (jako té části, kde se neprojevují vesnicismy) nestalo.

Organizátoři už oslovovali i kolemjdoucí, zda-li by nechtěli býti součástí porážky domácích. Abychom získali trochu optimismu, druzí soupeři přijeli rovnou týmovým transitem. Poslali jsme je do šaten a doufali, že se mezitím alkoholicky osvěží v hospodě ve stejné budově, čímž by se nám dostalo šance alespoň pozdržet start.

Divactvo mělo svou nezastupitelnou
roli. Například vyrábělo tabulku.

V deset hodin nás bylo za Forejt snad už i pět, tak jsme se vydali vstříc slavnostnímu zahájení Piškotova poháru. Přítomny byly dva týmy a jedno sdružení potencionálních hráčů říkajících si organizující tým. Po minutě ticha věnované Piškotovi bylo odpískáno. Začaly funkční týmy, Forejtští zřejmě tušili, že jejich hráči se vynoří a zachrání svoji pověst.

Hrál za nás i Jimi, měli jsme neobvyklé
modré dresy - abychom se poznali lépe.

Bylo nás... osm a jako správní zálesáci jsme nepotřebovali šatny, jelikož by byla škoda připravit imaginární diváky o ta skvostná těla hrdých fotbalistů. Možná jsme také chtěli destabilizovat psychiku soupeře, kdo ví, asi vítr, který nás donutil k pohybu a dokonce i mírnému rozcvičení mimo jiné s apartním nohy lámacím míčem. Z ochozů se vynořila další fanynka, pro změnu Maruška. Marušky čekala úctyhodná činnost zapisování údajů ze zápasů, které marně získávaly od netušících hráčů.

Po úvodním dvacetiminutovém utkání nastoupil Forejt na první zápas za zvuku projíždějícího vlaku. Hráli jsme proti Pirátům a ačkoliv jsme byli kvalitativně horší, nějak jsme docílili výhry. Jednu z prvních šancí jsem měl dokonce já, asi abych dal spoluhráčům najevo, že když mi nahrají na střelu, netrefím vůbec balón. Od toho tu byli ale zkušení Forejťáci, kteří Piráty potopili.

Hned jsme si natěšeně dali další zápas s Kozama. Vypadalo to velice slibně, prohrávali jsme jen dva nula. Jako hráč předvádějící svou neschopnost pouze na futsale (uzavřený prostor, málo posměchu) jsem měl dost co dělat si zvyknout. Ostatním taky došlo, že posledním hráčem bych opravdu býti neměl. To se stalo asi jediným jistým pravidlem týmu. Nakonec jsme se ale s Kozami poprali dobře, po dvougólovém manku jsme přešli na jinou, předem řádně nacvičenou taktiku, a Kozy odklopítaly s bečením. Maruška vypadala zklamaně, že tak krásně započatý Řízkový ementál tak rychle skončil.

Druhé kolo a zápas Pirátů s Kozami pískal pan Řízek, k jeho veliké radosti. Dokonce mu byla naskytnuta krásná šance nechat se zmlátit hráči, když rozhodoval o sporném gólu. Nakonec tušim remizovali. Forejt se znovu pustil do Pirátů v poloruské sestavě. Bylo to skoro jak mezinárodní utkání, to by byla událost pro Radotín. Po solidní hře ze strany natěšených imigrantů a neschopné obraně místních expertů se Maruška dočkala svého touženého ementálu 0:4. Chtěli jsme pouze turnaj zdramatizovat, toť vše. Bylo to cílené, ehm, velice, ehm, taktizování, ehm.

Debutant v týmu, ale nikoli zde na
stránkách, řečený Milhauz.

Po projetí druhého metra Radotínem za naší přítomnosti jsme se frustrovaně vydali porazit Kozy. Šlo o vítězství. O čest. Vlastíkův gól nám zajistil vedení za cenu obličeje brankáře. No co, pouze soupeř. Vyhráli jsme, a tím jsme si zajistili vedení v tabulce.

Zbýval však čas a jako sebejistí vítězové jsme se rozhodli přidat ještě jedno kolo. To víte, když se daří, musíte se snažit to pokazit, to nepřijde samo. Naštěstí jsme Pirátům předtím řekli, že už klidně můžou začít chlastat. Trochu poprchávalo, to abychom byli ujištění, že prodloužení turnaje byl skvělý nápad. Marušky to nevydržely a radši utekly.

FC Forejt však dostal posilu, hráči jsou zřejmě zvyklí chodit na konec zápasů. Jako správný zdroj informací píšící článek vůbec netuším, jak poslední zápasy dopadly. Vím jen že jsem měl jednu dobrou střelu, a tím splnil své hodnocení "nic moc s občasným záchvatem geniality a demence" a cíl nedat vlastňáka. Od dob hraní za ABC Braník také předsevzetí "nenakopnout vlastního brankáře do objemného mužství, když chytá míč". Se svou neschopností jsem byl jako vždy spokojen a Forejt jsem nepotopil. Za to jsem si posléze dopřál vyhlídkovou jízdu 172kou.

Pohár nakonec skončil přesně tam,
kde mu bude nejlíp. U nás.

Pohár byl u konce a hráči se odebrali do prostor hospody, kde se rozhodovalo o vítězích ankety nejlepší hráč, brankář a útočník. Nastala chvíle napětí při hlasování typu "ten Rus?" či "dredáč byl dobrej". Vítězi turnaje jsme byli nenápadně my jako pořádající, nejlepšího útočníka jsme měli taky my a abychom si nedali všechny poháry, další týmy dostaly, téže náhodou, po jednom.

Hráči si zvesela rozebrali získané trofeje a hlavně alkoholy. Radotín zažil opravdový fotbalový pohár. Zase jsem na konec dostal do ruky Řízkovu pětikilovou zrcadlovku, takže jsem dnes skoro převzal celý jeho blog. Jste rádi? Jestli ne, tak si to nechte, aspoň více doceníte jeho další informativní a velice povedené, vtipné články (to aby mi to zveřejnil).

text Milhauz, fotky Řízek a Maruška. Více snímků najdete ve fotoalbu opodál.

PAŘANI A RYBNÍKÁŘI

O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek

K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.

K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.

Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).

"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.

V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.

Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...

Nejlepší hráči:
První hvězda - Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku)
Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek)
Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)

OSTUDA V NEPŘÍMÉM PŘENOSU

Po posvícení
text a foto: Řízek

18:55 Vítám vás u prvního bowlingového offline přenosu na světě. Jsme ve Štěrboholích, právě jsem dálkou zamknul auto, které vesele zablikalo. Za pět minut začneme. Jedná se o amatérský turnaj dvojic, kterého se účastní místní společenská smetánka a my. Prostě něco jako mistrovství světa.
18:56 Zajímavý moment: Vlastova taška, kterou jsem mu coby slouha odnesl z auta, je těžká jak prase.
18:57 Vlasta dopíjí kávičku.
18:58 Jdeme na to, začíná náš boj o co nejlepší umístění ve čtvrtfinále, a tím o co nejsnazšího soupeře. Vybrali jsme si dráhu číslo jedna.
18:59 Začínáme koulet na dráze číslo dvě. Jednička je jen pro smetánku.
19:00 Tak ne, je rozbitá.
19:01 Základní sestava: V hnědém tričku Řízek, v ušmudlaných hadrech Vlastík.
19:10 Dohráli jsme první rundu. Já mám 175, Vlasta 149. To celkem jde.
19:11 Začínáme rundu druhou.
19:12 Zajímavý moment: Vlasta poslal prvním hodem svou výstřední kouli rovnou do žlábku. Blbě se tomu směje.
19:13 Zajímavý moment: I druhý kolegův hod končí v kanále. Reakce zakladatele týmu je totožná. Po prvním framu má na kontě pěkných 0 bodů.
19:30 Druhá hra moc jásotu nevyvolala. Já mám 150, Vlastík nahrál zajímavých 98.
19:31 Přemýšlím, že bych do výsledkové listiny před spoluhráčovo „skóre“ připsal nějakou číslici, aby to vypadalo líp.
19:32 Jsem Mirek Dušín, ponechávám nás ostudě.
19:40 Poslední kvalifikační hra je proměnlivá. Střídáme striky se splity a nadávky s vítěznými gesty.
19:43 Zajímavý moment: Hodil jsem šestku, ale počítač nám fandí, takže mi napsal desítku. Tentokrát jsem byl Štětináč a tvářil jsem se, že to byl pěknej strajk.
19:44-47 Zajímavý moment: Vlasta hodil tři úplně stejné splity (parohy, kozy) za sebou. Uznale tleskám.
19:50 Máme to za sebou. Poslední runda nám moc nepomohla, a tak končíme se slaboučkými 877 body. Třeba nás někdo podleze.
20:20 Objednal jsem si pikantní topinku a hrozně pálí.
20:40 Nejzajímavější moment: Našli jsme Ji DNES, či jak se tam příloha skloňuje. Je tam rozhovor s Jágrovou podavačkou puků (jestli se tak u hokejistů říká nabíječce) a několikastránkový (!) návod, jak uspořádat dámskou párty. Je to k nevíře, ale prý jsou k tomu potřeba nějaké ženy a pití. To by mě nenapadlo.
20:55 Začíná náš boj o finále. Nikdo nás nepodlezl, a tak nás čeká těžký a nevyzpytatelný soupeř – manželé Nouzovi. Pořád to hrozně pálí.
21:07 Po polovině první hry ztrácíme asi tak šedesát bodů – soupeřům ty kuželky padají pomalu ještě před tím, než vůbec hodí, my jsme naopak asi myšlenkami jinde. Já asi u topinky, Vlasta zřejmě u nějaké roštěnky. Možná u paní Nouzové.
21:21 Průšvih, prohráli jsme asi o sto bodů. Domluvili jsme se ale na nouzovém plánu: já v odvetě zahraju 250 jako už nulakrát a Vlasta mě podpoří 220.
21:22 Střídání: Místo modré koule beru růžovou a nestydím se za to.
21:35 V polovině odvety to mám rozjeté tak na 220. Soupeři možná trochu znervózněli, ale bohužel i Vlastík. Lehce jsme ukrojili z děsivé ztráty. Opět platí, že naštvanej a neesemeskující hraju nejlépe.
21:50 Je konec, pateticky by řekl komentátor. Nestačilo by mi možná ani 300, takže mi výsledných 189 nemusí tolik vadit. Finále dnes bude bez nás a my naopak bez něj.
22:02 Platím nějak hrozně moc peněz, odvážíme si předposlední místo a v autě začala svítit oranžová nenažraná kontrolka. Offline přenos raději končí.
18:55 -22:02 Není každý den posvícení... a tak. Děkujeme za pozornost.