KONCERTY JSOU FAJN

Neslyším to, co jiní slyší, mohl jsem parafrázovat Seiferta v nekonečné frontě na šatnu. Hm... v někdejším Divadle Archa slavili 30 let, začínaly povodně a šatnářky kolabovaly pod nečekaným nánosem deštníků a rafinovaných batůžků. Mezitím se ze sálu tlumeně ozývaly první tóny právě Písně o lásce a já jsem na úplném konci fronty zjistil, že nemám drobné (a Maruška simultánně ve vedlejší frontě na pití zjistila, že jí nefunguje placení mobilem). Ale zvládli jsme to vyřešit, stejně jako hlídání.

Byl to jeden z těch vzácných večerů, na které jsme se všichni včetně Hedy těšili, protože babička je momentálně v kurzu. Nemyslím tím píseň Babička od Hm..., tu ještě Heda nezná.

U mě jsou Hm... konstantně v kurzu, zvlášť po vydání posledních dvou desek, na kterých je méně srandiček, Nezvalů a Kainarů, zato na nás všechny, kteří jsme se mezitím přesunuli z front do sálu, pomrkávají, jako že jsme jako vy a taky řešíme různá hovna, ale vydržte, protože všechno je přece fajn – porno je fajn, jen pak není tolik času na lásku, láska je fajn, jen se pak nechce pracovat, práce je fajn, jen pak není tolik času na děti, děti jsou fajn, jen pak není čas na... Taková Mňága pro unavené pracující lidi 21. století.

Hm... vznikli jako duo na nějakém skautském táboře či co a já jsem je objevil naprostou náhodou v diskuzním fóru na stránkách Karla Plíhala, kam někdo pověsil odkaz na rozvernou Píseň o přátelství. Tu jsem poslal příteli Milanovi a od té doby je máme rádi. Filipa, který v kapele hraje na basu a takové ty těžké dechové nástroje, jsme potkávali ve vlaku, ale styděli jsme se mu cokoli říct, třeba to, že jsou dobří a že je máme rádi.

Moje žena je aktuálně má ráda ještě víc, neboť se na pódiu jako host objevuje Milan Cais z Tata Bojs. Nevidíme to, co jiní vidí, protože místa, do nichž usedl za bicí, nám zakrývá obrovský reproduktor. Kýve se a podle Marušky, která moc čte noviny, to hrozí pádem a obrovskou tragédií. Pokud popojdeme trochu doprava, vidíme Hm..., ale nevidíme Caise. Pokud doleva, vidíme Caise, ale zase nevidíme Hm.... I tohle jsme dokázali skvěle vyřešit podle vlastních preferencí. Když se vzácný host načas rozloučil, zase jsme se k sobě vrátili. 

Maruška by byla samozřejmě raději, kdybychom byli na koncertě Tata Bojs a tam by jako host přišel kdokoli z Hm..., třeba Marek, který s nimi hrával. Tak třeba příště.

Hráli fajn a kličkovali mezi vykopávkami, hity a mezi současnější tvorbou. Mezi písničkami vedli rozpačitě zábavné dialogy na pomezí vzájemného stírání, což je mi taky blízké. A na pódiu se průběžně střídali hosté převážně bubenického zaměření. Jelikož Cais zas není úplně můj typ, nejvíc mě zaujaly krabičky zvukaře Ondřeje Ježka, především pak dřevěný bubeník, který provází Sen - něžnou písničku o smrti s Kainarovým textem. To bylo asi nejlepší, co zaznělo. A pak taky Naděje, ta je výborná.

Zatímco DJ Mardoša v předsálí chystal svůj set, chtěli jsme si ještě vytvořit vlastní tričko s motivy této nezapomenutelné události, jenže pak nás odradila složitost procesu. Tak jsme ušetřené peníze utratili za taxíka a vyrazili domů za spícím dítětem. 

Spící dítě je fajn, ale koncerty jsou taky fajn.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

HM... POTŘETÍ

Vánoční koncert Na prádle
text Petr Slipouš, fotky Řízek

Jak název napovídá, jednalo se o moji třetí účast na koncertu Hm... Tentokrát to ale byla trošku last minute, protože se mi ozval Venál (děkuji ti, Václave!), že mu jaksi přebývají lístky a že prej jestli půjdu večer na koncert. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít, a tak jsme s Domčou vyrazili do Divadla Na prádle, kde nám Lukáš s Maruškou předali lístky. 

Netradičně jsme si vybrali místo na pravé straně balkonu, kam později dorazili i Ála s Tomášem a (časově) opožděný Vašek s Hankou. Jak se ukázalo později, volba místa byla skvělá, protože jsme měli perfektní výhled na celé divadélko a nemuseli jsme stát.

Kapela koncert pojala jako předvánoční oslavu svého otcovství, takže se v repertoáru objevily nové dětské písně z připravovaného CD. Samozřejmě zazněly i známé hity jako Píseň o přátelství, Můj příběh nebo třeba Známka punku.

Atmosféra neustále houstla a i přes to, že se do divadélka vešlo pouze několik desítek posluchačů, byla kapela po každé písni odměněna bouřlivým potleskem jako v Lucerně.

Skupina Hm... není příliš známá, a tak se na jejích koncertech schází poměrně stálá sorta lidí, kteří vědí, že se s nimi budou vždy dobře bavit. Texty mají hezké a vtipné, ty převzaté z básní umí skvěle zhudebnit. Celý koncert je vždy naplněný nenuceným humorem od srdce.

I já jsem se skvěle bavil, představení nemělo jediné hluché místo. Domů jsem odcházel odpočinutý, s pěkným kulturním zážitkem a vidinou dalšího koncertu. Takže pokud jste ještě někdo nezažil Hm... naživo, určitě neváhejte, protože live znějí mnohem lépe než na stáhnuté desce.

Všechny zdraví Petr

GARÁŽOVÝ ANDROŠ

Hm... Naděje, auto a dvě stovky
text a fotky Řízek

Nalézt sám sebe, nalézt kamarády, nalézt klub, nalézt po koncertě Frantu a nezapomenout v klubu oblečení. Čtvrteční koncert naší oblíbené téměř rockové kapely Hm… začínal i končil jako nějaká trapná bojovka, kdy vás unavený vedoucí pošle do daleké neznámé vesnice vyměňovat rezavý hřebík za fotografie dívek ve věku 15–25 let.

K těm dívkám se ještě vrátím. Nicméně měli jsme sraz na Hradčanské dole v metru, s Pájou a Milanem jsme se sešli nahoře a přes staveniště tunelu s poetickým jménem Blanka jsme přešli někam, kde jsme doufali, že nás objeví i Franta se svým autobusem.

Jenže autobusy přijížděly a odjížděly a ten správný, modrý, pořád nikde. A víte, v čem to vězelo? „Jsme v ulici Pod Kaštany,“ křičel jsem do telefonu, zatímco Franta zřetelně slyšel: „Jsme v ulici Pod Baštami“ a hned tam vyrazil. To byla jistě taky moc hezká ulice, ale bez nás. Vymysleli jsme ještě třetí ulici, Pod Baštany a opájeli jsme se kolou s vodkou a legrační představou, že se lidi zpod kaštanů nesnášejí se sousedy zpod baštanů, a čas běžel. To, že Franta přijel zrovna ve chvíli, kdy jsme z místa někam bezradně odcházeli, byla jen další hříčka toho unaveného vedoucího, co si tuhle bojovku vymyslel.


Nepřekvapí, že se opožděný transportér už i s námi vydal úplně špatným směrem. „Hele, ale tudy se jede do Suchdola, ne na Hanspaulku,“ přesvědčil jsem nakonec šoféra těsně za kulaťákem. Pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsme nalezli totálně schovaný, ale nesmírně přívětivý garážový klub U Rafa se starými televizemi, holými zdmi a androš zvukem. Facebookoví fandové to navíc mohli mít zadarmo! Zavilí odpůrci sociálních sítí mezi námi jistě zaplakali. Protože mi to bylo blbý, zaplatil jsem. To bylo ve 20:23, ve 20:24 začali Hm… hrát.

Kapela nemůže za své fanoušky – ani za opilé Milana s Pájou a jejich přesun se židlemi do nové první řady pár minut před koncem koncertu, ani za alternativní dredované osvetrované holky, které se nám nelíbí. Asi jsme v tomto směru příliš konzervativní a mainstreamoví – ještěže dorazila má milá.

Koncert byl sice nebývale ukecaný, ale i tak zaznělo téměř vše, co bych si přál. Od Sovy přes Karla po topiče Antonína po Ukulele a Babičku s ukulele. Dozvěděli jsme se také, že Antonínova elektrárna měla ve své době nevídaný výkon 72 megawattů - když se miloval s tou holkou proklatou, ohněm a lopatou. Podruhé jsem slyšel kotlíkový song Naděje o situaci, kdy někdo někomu nechá auto a dvě stovky, a podruhé jsem z něj byl když ne úplně u vytržení, tak někde dost blízko. Naděje na další přídavky se postupně zmenšovala, když si Maruška navzdory odporu sálu vykřičela Kocourka a když sál mohl posléze pochvalně zamručet, když zazněla romantická píseň Buď můj salám.


Bojovka se chýlí ke konci, vystupujeme na Dejvické, zatímco zbytek tlupy ujíždí k Radotínu. Milan nad ránem zjišťuje, že mu chybějí nějaké svršky. Třeba si je kapela nechala a vrátí je až poté, co zaplatí dlužné vstupné.

NA STOJÁKA S HM...

Levné víno, divné ženy a božský zpěv
text Matouš Šroubovák Pružinka, foto Železný Nikon Řízek

Jak dny, měsíce a roky přibývají, člověk produkuje postupně stále víc čehokoliv, ať už dluhů, maturitních otázek, anebo jako v případě kapely Hm… písniček. Teď, když má Hm… tři alba a další je na cestě, má kapela v repertoáru nezpočet nádherných písní, jediný problém je, že je na koncertě nestihnou odehrát všechny, což je samozřejmě škoda.



Být na místě kapely, prožíval bych opravdové dilema: hrát ozkoušené písně, nebo risknout a zahrát něco uplně jiného, co nikdo nezná? Jedni uvítají to, druzí ono - tak jak se má kapela těm nevděčníků převlečeným za publikum, herdek, zavděčit? Vyřešili to způsobem, který k nim už prostě patří, a to bravurním koncertem v divadle Dobeška!



Písní bylo mnoho, nových, starých i těch na přání. Kapela byla vytleskána celkem čtyřikrát a pohostila diváky nášupem o čtyřech hudebních chodech. O tom, z čeho bude přídavek složen, rozhodl plebejský tribun hlasitým vyřváváním názvů jednotlivých kusů.



Na koncert jsme jeli zpočátku ve složení Řízek, Marťas, Špína a moje maličkost. Už cestou jsme dorazili zbytek Pražské vodky načali „Venálovo víno v akci.“ Na Smíchově se k nám přidala Nela a v Podolí Dominika. Původně jsme plánovali na koncert jít od Lihovaru, ale déšť naše smělé plány zkazil, tak jsme nakonec úspěšně divadlo přejeli a po několika minutách už jsme se vítali s Frantou a připíjeli nyní už vínem s kolou. V sále se k nám ještě připojila Sikina s Basítkem.



Atmosféru koncertu kazily podle Řízka „samý divný holky“- zvlášť tehdy, když se všechny začaly stahovat z našeho dosahu. Jeho teorii stvrdily Nela se Sikinou, když nás v samotném konci opustily také.



Z koncertu nás vezlo Košťálské bratrstvo, a to ve dvou vozech. Jeden jel direkt do Radotína, ten druhý naopak na Budějovickou, kde po skorobouračce vyklopil Řízka a následně též nabral směr Radotín. Tam už jen udělal vyhlídkovou jízdu, vyložil dva cestující a svou pouť skončil u nádraží, kde jsem skončil i já a moje reportáž.

KOTÝLEK A DVOJNÍCI

Hm... + wrghapowu v La Fabrice
text Ála a foto Řízek

Jsem rockový analfabet. Co se totiž týče koncertů rockových kapel, byla jsem jen na koncertech Mňágy v Lucerně nebo Akropoli. Takže návštěva Hm… v La Fabrice byla opravdu, ale opravdu zážitkem. Dle slov jednoho z majitelů kanceláře Fávotrans (možná by se měli přejmenovat na Felitrans, pozn. autorky), se sešlo nebývale mnoho účastníků. Kromě majitelů již zmiňované cestovky do bývalé holešovické továrny dorazili ještě Piški, Sikina, Žvejk, Kuna, Dita, Lucka, Dominika, Maruška, Marťas a já – všem, na které jsem zapomněla, se hluboce omlouvám.

Překvapením večera byl ovšem Frantův dvojník. Bohužel se fotografovi nepodařilo jej s originálem zvěčnit v jednom záběru. V rámci úspory našeho studentského rozpočtu jsme začali ředit krev alkoholem již ve vlaku. Do La Fabriky jsme přesto trefili a kolem osmé začala po důkladném zvučení hrát předkapela.

I když se to může zdát, WRHAPOWU není jen bezmyšlenkovité bouchnutí do klávesnice, ale seskupení přibližně osmi hudebníků zabývajících se alternativní hudbou. V jejich nástrojovém arzenálu nechybí příčná flétna, housličky, klavír, kytary, dokonce hrají i na violoncello. Styl jejich hudby je směsicí rocku, vážné hudby, možná by tam pozorný posluchač našel i lidovky a špetku ostatních žánrů. Určitě zajímavý muzikantský počin.

Jejich první tři písničky nebyly špatné, ale ten zbytek byl bohužel stejný jako první tři, takže jsme se nezávisle na sobě sešli po chvilce u barového pultu, kde nám moje dvojnice z profilu nalila pár panáčků… Posilněni alkoholem jsme se nemohli dočkat hlavní hvězdy večera.

Dost mě překvapilo, že poslech byl téměř soustředěný. V sále bylo ticho, všichni spořádaně stáli pod pódiem a poslouchali. Jen ke konci koncertu účastníkům našeho zájezdu pití už trochu stouplo do hlavy, takže vytvořili něco jako kotýlek (možná trochu ostuda, ale nevím, jak to probíhá na ostatních koncertech Hm…). Celkově se mi moc líbili, úplně něco jiného než partička z Valmezu. A překvapivě mi vůbec nevadilo, že jsem neznala texty. Publikum si na závěr vytleskalo největší hitovky a my se mohli odebrat na tramvaj.

Ukázalo se však, že někteří účastníci zájezdu nemají svůj stav úplně pod kontrolou.

Tramvaj, mrcha, ujela, a jsme byli tedy nuceni zvolit pěškojízdu na metro, která však byla osudová. Metro, kterým bychom bývali byli stihli poslední vlak, ujelo. Naštěstí Fávotrans je na takové situace připraven a zajistil pro nešťastníky odvoz do Radotína (tímto bych chtěla veřejně jménem všech vyjádřit velký dík Frantovu tatínkovi, který nás zachránil před nočním výletem na Barrandov).

I když (nejen) mně druhý den nebylo zrovna do skoku, doufám, že až bude Hm… zase hrát v Praze, půjdu. A naučím se jejich texty. Alespoň některé.