KONCERTY JSOU FAJN

Neslyším to, co jiní slyší, mohl jsem parafrázovat Seiferta v nekonečné frontě na šatnu. Hm... v někdejším Divadle Archa slavili 30 let, začínaly povodně a šatnářky kolabovaly pod nečekaným nánosem deštníků a rafinovaných batůžků. Mezitím se ze sálu tlumeně ozývaly první tóny právě Písně o lásce a já jsem na úplném konci fronty zjistil, že nemám drobné (a Maruška simultánně ve vedlejší frontě na pití zjistila, že jí nefunguje placení mobilem). Ale zvládli jsme to vyřešit, stejně jako hlídání.

Byl to jeden z těch vzácných večerů, na které jsme se všichni včetně Hedy těšili, protože babička je momentálně v kurzu. Nemyslím tím píseň Babička od Hm..., tu ještě Heda nezná.

U mě jsou Hm... konstantně v kurzu, zvlášť po vydání posledních dvou desek, na kterých je méně srandiček, Nezvalů a Kainarů, zato na nás všechny, kteří jsme se mezitím přesunuli z front do sálu, pomrkávají, jako že jsme jako vy a taky řešíme různá hovna, ale vydržte, protože všechno je přece fajn – porno je fajn, jen pak není tolik času na lásku, láska je fajn, jen se pak nechce pracovat, práce je fajn, jen pak není tolik času na děti, děti jsou fajn, jen pak není čas na... Taková Mňága pro unavené pracující lidi 21. století.

Hm... vznikli jako duo na nějakém skautském táboře či co a já jsem je objevil naprostou náhodou v diskuzním fóru na stránkách Karla Plíhala, kam někdo pověsil odkaz na rozvernou Píseň o přátelství. Tu jsem poslal příteli Milanovi a od té doby je máme rádi. Filipa, který v kapele hraje na basu a takové ty těžké dechové nástroje, jsme potkávali ve vlaku, ale styděli jsme se mu cokoli říct, třeba to, že jsou dobří a že je máme rádi.

Moje žena je aktuálně má ráda ještě víc, neboť se na pódiu jako host objevuje Milan Cais z Tata Bojs. Nevidíme to, co jiní vidí, protože místa, do nichž usedl za bicí, nám zakrývá obrovský reproduktor. Kýve se a podle Marušky, která moc čte noviny, to hrozí pádem a obrovskou tragédií. Pokud popojdeme trochu doprava, vidíme Hm..., ale nevidíme Caise. Pokud doleva, vidíme Caise, ale zase nevidíme Hm.... I tohle jsme dokázali skvěle vyřešit podle vlastních preferencí. Když se vzácný host načas rozloučil, zase jsme se k sobě vrátili. 

Maruška by byla samozřejmě raději, kdybychom byli na koncertě Tata Bojs a tam by jako host přišel kdokoli z Hm..., třeba Marek, který s nimi hrával. Tak třeba příště.

Hráli fajn a kličkovali mezi vykopávkami, hity a mezi současnější tvorbou. Mezi písničkami vedli rozpačitě zábavné dialogy na pomezí vzájemného stírání, což je mi taky blízké. A na pódiu se průběžně střídali hosté převážně bubenického zaměření. Jelikož Cais zas není úplně můj typ, nejvíc mě zaujaly krabičky zvukaře Ondřeje Ježka, především pak dřevěný bubeník, který provází Sen - něžnou písničku o smrti s Kainarovým textem. To bylo asi nejlepší, co zaznělo. A pak taky Naděje, ta je výborná.

Zatímco DJ Mardoša v předsálí chystal svůj set, chtěli jsme si ještě vytvořit vlastní tričko s motivy této nezapomenutelné události, jenže pak nás odradila složitost procesu. Tak jsme ušetřené peníze utratili za taxíka a vyrazili domů za spícím dítětem. 

Spící dítě je fajn, ale koncerty jsou taky fajn.

text Řízek, foto Ř. a Maruška