PÁD PANA JIŘÍHO

Neslavná výhra v Lidovém domě
text a foto Řízek

Zachmuřený zavalitý muž po boku štíhlé blondýny a spindoktorů dokráčel k pultíku. Na pozadí zářila mapa republiky s bezvadnými hesly typu naděje, změna, prosperita, třináctý důchod a ta o červené karkulce. „Zájmy obyčejných lidí prohrály, obyčejní lidé prohráli,“ vysvětlil zdrceným obyčejným lidem, že prohráli. I když socialisté vyhráli. A proto že tedy zavalitý muž odejde.

Zůstanou nám jen vzpomínky a usměvavé i zamračené billboardy, než je někdo sundá, déšť je rozmáčí, nebo sami uznají, že prohrály, a odejdou.

V Lidovém domě jsem byl i já a přes oranžové květiny jsem fotil tuto - jak se později ukázalo dějinnou - událost. Vše bylo připravené na bezvadný mejdan, na který chybělo jediné – procenta. Ponejprve se odhady bagatelizovaly, ale protože Maruška a další volební komisaři sčítali pekelně rychle, nálada se čím dál víc kazila.

Pan Rath, kterého za normálních okolností považuji spíš za úsměvnou postavičku, to tentokrát vystihl poměrně přesně, bylo to takzvané Pyrrhovo vítězství. Mapa republiky se navzdory těm bezvadným heslům obarvila i jinými barvami.


Ale těm, kteří nebyli moc oranžoví, to zas tolik nevadilo. Holubí letka podnikala poctivé nálety na křidélka, stehýnka, báječnou paštiku s brusinkovým želé a gulášek. No ale hlavně jsme samozřejmě pracovali, víme? Poté, co silnému muži blondýna s červenými drápky vlepila pusu a společně odešli někam do nitra domu, se strašně rychle ty dobroty někam ztratily.

Vytratil jsem se taky, po půlnoci opustil redakci a pořád přemýšlel o preferencích, procentech, prohrách obyčejných lidí. A teda taky o paštikách. Pan Jiří na to asi nebude vzpomínat pozitivně, ale já jsem si to docela vychutnal.

AUTEM, NEBO PĚŠKY

O setkání, které téměř změnilo můj život
text a ilustrační foto Řízek

Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.

„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil.
„...?“ zareagoval jsem.
„Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.

„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl.
„Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem.
„Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma.
Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.

„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.

Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.

Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.

Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...