AUTEM, NEBO PĚŠKY

O setkání, které téměř změnilo můj život
text a ilustrační foto Řízek

Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.

„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil.
„...?“ zareagoval jsem.
„Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.

„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl.
„Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem.
„Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma.
Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.

„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.

Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.

Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.

Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...