VLTAVA S BUBLINKAMI

Každý rok probíhá v Praze festival Prague Proms. Není to žádné Mighty Sounds ani Rock for People, ale především klasika. Protože pořadatelé vědí, že dvě stě let staré fláky netáhnou úplně všechny, zařazují do programu i takzvanou jazzovou sekci. A tím se konečně prokousáváme k tomu, že letos byla ozdobou tohoto moderního chlívečku i kultovní sestava Vltava, kterou jsme prostě nemohli zmeškat.

Z letních festivalů a malých klubů však pro tuto příležitost známý boyband vyrostl, a tak na nás z lístku koukalo: Misto konání - Mercedes Benz Forum. "To je jako kde?" ptal se Lukáš nedůvěřivě. Odsekla jsem mu přesvědčivě, že to přece s jeho GPSkou najdeme. To ho asi uklidnilo a otcovsky mi poradil, ať netahám moc věcí, že půjdeme do kotle.

A tak jsme se vydali směr Chodov, chvíli jsme bloudili, až jsme spatřili parkoviště plné mercedesů nejrůznějších barev, cen a karosérií. Tušili jsme, že přihořívá. Prosklenná budova připomínala takové ty "hóch kancly" plné důležitých kravaťáků.

Trochu nejistě jsme vstoupili dovnitř, kde se mezi prvotřídními modely německých bouráků skvělo minipódium a desítky malých židliček. A všude byla spousta manažerů a jejich zelených vdoviček, kteří si nás měřili zvědavými pohledy.

Jak sloni v porcelánu jsme se radši vydali do toho "kotle" a sedli si za postarší pár do druhé řady. Dáma měla perlové náušnice a kostým od Versaceho. Já měla kecky za tři stovky a taštičku Skyline. Svůj doprovod jsem proto poslala pro skleničku sektu, aby se síly trochu vyrovnaly.

Vltava začala hrát na čas a Robert Nebřenský byl jako vždy okouzlující. To si ale asi nemysleli naši movitější kamarádi z první řady. Pán si sice chvíli podupával do rytmu, ale po prvním songu se i s kostýmkem Versace vymotávali směrem k východu.

Stejnou cestou jsme zmizeli i my, ale až za hodinu a půl po povedeném koncertu. S sebou jsme si vzali katalog automobilky na křídovém papíře; skončil na prestižní hromadě časopisů na záchodě. Nastoupili jsme do našeho mercedesu Škoda a odjeli jsme směr luxusní loft 2+1 za naším exotickým černým panterem ze Žižkova.

text Maruška, fotky Řízek

BONO, EDGE, MARŤAS A ŘÍZEK

Vídeňská road movie
text, fotky a video Řízek

Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.

Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.

BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.

Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.

Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.

MOBILY. Ruka s telefonem netleská.

Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…

… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.

KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.

První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.


Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.

Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.

DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.

Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!

Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.

PAŘÍŽ MÉHO SRDCE

72 hodin na Západě
text Maruška a Řízek, fotky Řízek

Dozněly poslední tóny blues. Na schodech Sacre Coeur se ozval spíš zdvořilý potlesk turistů. Starší muž sundal z krku kytaru a nakvašeně řekl: „You only know Oasis and R.E.M. but I don’t play that shit,“ nástroj předal populárnějšímu kolegovi, vzal batůžek a zmizel. Když jsme scházeli po schodišti z Montmartru, za zády už jsme slyšeli, jak si dav baťůžkářů prozpěvoval With or without you.

Taková je Paříž. Všichni mají stejné foťáky, znají ty samé písničky, v rukou třímají jazykové mutace jednoho turistického průvodce. Odlišit se člověk může tím, že si v nejlevnějším hotelu ve městě pronajme pokoj, kde se předchozímu nájemníkovi stal small accident, a proto jsou stěny čerstvě a smradlavě vymalované; nejezdí taxíkem, ale používá spletité metro; nebo pije jen růžové víno. (To proto, že ostatní barvy vína mají nehledě na kvalitu korkový uzávěr a naši hrdinové nejsou vybaveni vývrtkou.)

Jedna Paříže je nadzemní – v té se prohánějí peugeoty, Francouzi na kolech, voní tam bagety a běhají tam všichni ti fanoušci heavy metalu (rozuměj Eiffelovky), obrazů a francouzských parků.

Druhá Paříž je ta pod povrchem. Vypadá spíš jako taková upravenější kanalizace, je kosmopolitní, plná afrických dialektů a muslimských fezů. I tady se hraje, ale trochu jiná muzika než Imagine a Losing my religion.

To přijde chlapík s harmonikou a mezi dvěma stanicemi do skřípění unavených kolejnic a syčení brzd vybalí efektní šanson oceněný posléze několika eurocenty do kelímku doprovodného dítěte. Dvojice ten celý svůj dům pak přesune o vagón dál. Ale vydělat se dá i jinak – někdo prostě po zavření dveří vstane a odvypráví metru svůj mezistaniční kelímkový příběh. Tady je to spíš blues.

Město umí být shovívavé ke všem. Kde jinde totiž můžete sedět v parku na lavičce, popíjet víno a poslouchat nedaleký klavírní koncert Chopina. Ať už si člověk vybere ten svět nahoře nebo ten dole, jisté je, že vždy budete mít dojem toho francouzského výjimečného cirkusu dole páchnoucího a nahoře vonícího nadevropským pozlátkem.

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.