Ani jedna neslyší. Nela proto, že je ve svých patnácti letech hluchá jako poleno. Heda proto, že ve svých dvou letech teď právě nevnímá. Půjčili jí vodítko, na kterém visí tetin pes: nikdy nic podobného v ruce neměla, a tak se musí hrozně soustředit.
Když se Heda soustředí, nemluví, což je vzácné, ale zůstává legrační i bez nezkomolených slov a nekonvenčního slovosledu. Nemluví, zato začne zhluboka dýchat a funět.
Funí, jako když starý pes táhne na vodítku malou holčičku na Špilas. Ustupte! Ustupte, nebo vás zamotají do vodítka.
Chybí vodítko, kdo to tady celé řídí. Je to chaos. Asi Nela? Určitě je v čele. Jsme pod jejím vedením, místy i v něm. Lezeme do kopce, na prvním místě supí hluchý pes, o pár metrů za ním klopýtá holčička s očima a sponkou navrch hlavy a my ostatní, mnohem méně zajímaví, jsme někde mezi tím. Pes táhne, dítě neúnavně míří k hradu a my se smějeme, zamotaní ve šňůře, jako bychom byli třásněmi na ocase neviditelného draka.
Místní drak je mimochodem ve skutečnosti krokodýl a ani mě, ani Hedu nikdo nedokázal přesvědčit o opaku. Ostatně mnohem víc než drak ji včera zaujal pouliční muzikant, který hrál nedaleko toho jejich sprostého orloje něco od Imagine Dragons, přesněji řečeno Imagine Crocodiles. Zatančila, dala mu dvacetikorunu do futrálu a zatleskala mu. Po každé skladbě konstatovala, že je to konec.
Konec byl nahoře před hradem u děl.
Jejich úděl bylo zaujmout naše dítě zhruba na deset sekund, zatímco se ptala, kde je vodítko (a její nový starý pes). Nela zkušeně nasazuje vhodné tempo pro sestup, dítě je dál taženo na laně a vydrží tak až k úpatí kopce, lidé uhýbají a já se pokouším dělat záchranu a říkám si, že to nemůže dopadnout jinak než pádem a řevem, ale že to stojí za to.
V restauraci stojí šunková pizza 235 korun, pod ní a pod stolem usnula úplně hotová Nela a Heda ji bude za chvilku následovat, jen co dojdeme do hotelu. Kdybychom je nevzbudili, spí tam doteď.
Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.
Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.
BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.
Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.
Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.
MOBILY. Ruka s telefonem netleská.
Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…
… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.
KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.
První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.
Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.
Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.
DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.
Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!
Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.
Co čumíš, frajere, chceš do ciferníku? text a foto: Řízek
Proč já a proč zrovna teď? Parafrázi neumannovské liberecké hymny jsem měl soustavně na mysli, když jsem se prostrkován davem ostravských fandů úzkým koridorem blížil k brněnskému stadionu. Bál jsem se – a to nejen proto, že mi na krku jaksi visel fotoaparát, nebyl jsem opilý, neměl ostravskou šálu či vlajku (případně také brněnskou, připravenou na rituální pálení), v nohavicích skryté dělbuchy, a zejména kuráž. Jistě, měl jsem v kapse presskartu. Jenže s žádostí, aby mi všechny civilní i vojenské osoby vyšly při mém povolání vstříc či mě aspoň nelynčovaly, bych nejspíš neuspěl.
Fotografy a vůbec jakékoli odlišné exempláře totiž takové davy nemají rády, však jsem cestou schytal téměř tolik urážek jako domácí fotbalisté, Brno, jeho obyvatelstvo a pravděpodobně i leckdo další. Ale nebylo cesty zpět – kdyby se eidam na hraně struhadla rozhodl, že chce zůstat raději vcelku, měl by asi podobný pocit marnosti a nevyhnutelnosti osudu. A tak jsem se nechal dostrkat až do kotle. Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný.
Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení. Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa.
Já ne, neměl jsem internet. Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece. Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty.
"Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů.
