TŘI BĚHY

Tři běhy ve třech dnech a ve třech středoevropských metropolích, dvě chladná rána a jeden vlahý, vlhký večer. Všechno v obnošených běžeckých botách švédské značky (vyrobených ve Vietnamu) a s děravou patou.

Bratislava je kalná jako ráno po večírku k pěti letům slovenského Denníku N. K hlavnímu nádraží vede neméně hlavní silnice, auta na ní hučí a jejich rámus se odráží od zašlých domů a ozvěna proniká skrz tenkou čepici až do hlavy, kde se potkává s hladinou stolního vína. Vražedné semafory na přechodu čtyřproudé silnice nalákají běžce do vozovky, ale v opačném směru dál lhostejně jezdí auta. Je potřeba utéct Žilinskou ulicí kolem divného parčíku, který tvoří soustředné dlážděné kruhy a uprostřed je jakýsi monument. To celé rámuje restaurace ironicky nazvaná Savage garden.

Další hlavní silnice vede kolem prezidentčina paláce a dá se překonat nečekaně hlubokým podchodem, který má možná zmírnit frustraci obyvatel z chybějícího metra. Na opačné straně se cesta zvedá a silnice se klikatí a po třech kilometrech střízlivění jsem na hradě a mám město na dlani. Ze šedivého oparu vystupuje bizarní kopule na mostě SNP.

Seběhnu do maličkého centra, kterým korzují hloučky turistů. Jako by taky netušili, proč a jak se tu octli. Přes zanedbané nádraží se vracím na základnu a už vím, že zelená na semaforu tady není absolutní, takže se nenechávám přejet a Bratislava nevítězí.

Triko a legíny už se usušily na radiátoru ve Vídni. Radiátor i s bytem má strategickou polohu, stačí překonat jen dvě křižovatky s mírumilovnými semafory a jsme v Schönbrunnu. Nebe je bez mráčku; taky jsme včera pili jen černý pytlíkový čaj Lord Nelson. Zámecký park je otevřen už od půl sedmé a jeho široké cestičky hned od rozbřesku zpestřují lidé v elasťácích.

Běhající Rakušané se nezdraví, jako se navzájem nezdraví třeba subkultura lidí s košíky v supermarketu. Člověk, který vstane v šest, odflákne osobní hygienu a jde na hodinu mrznout, je tu považován za zcela normálního. Každý si tak do jediného kopečku široko daleko funí sám a ostatní ignoruje. Funí i zvířata v blízké zoo a kolem rakouských prasat leží úplně stejný odér jako u těch českých. Když se rozední, dorazí k zámku autobusy plné lidí, z nichž jen někteří mají elasťáky.

Ty moje doschnou už doma. V Krčském lese se setmělo a oteplilo, je asi deset stupňů. Občas z křoví do záře čelovky zamžourají kulaté oči zvířat, nejspíš mírumilovných, ale nebudeme to pokoušet. Tady už se lidi zdraví, ale protože jsou ozáření a nevidí se navzájem, nemávají, ale přešli do familiérnější verze – volají Ahoj. Je tu bláto, ale jinak dobře a neměnil bych.

(Rozhodně ne za Bratislavu).

text Řízek, obrázky Strava.com

DIVADLO EMOCÍ

Večer před maratonem jsme se u počítače střídali u hraní letní olympiády. Nestárnoucí hra, která od roku 1992 celosvětově zkrátila život milionům klávesnic, měla i v cizím bytě na vídeňské periferii typický průběh: vysmívali jsme se jeden druhému, když jsme nebyli s to šipkami navést nemotorného parkurového koně k poslední překážce či vratký kajak až na konec hranaté řeky. Virtuální skokan do výšky si pak několikrát bolestivě narazil záda o tartan, když jeho ovládající osoba neodhadla délku rozběhu. Krátce před půlnocí nám zbývala poslední disciplína, při níž se rytmickými údery do klávesy Enter (=šlapání) popohání cyklista po klopené dráze.

Je to jako v životě nebo při maratonu: První okruh ještě závodník zvládá v šíleném tempu. Ve druhém a třetím hráč začne zatínat i svalstvo, o kterém doteď nevěděl, a poslední, čtvrté kolo, už je vyloženě na krev. Postava se plouží po ovále a málem padá z velodromu.

Druhý den ráno je ve Vídni na 35 tisíc podobných postav, které jsou však reálné a metro je vyplivlo do nehostinné mrakodrapové čtvrti, odkud se startuje 36. tamní maraton. Je chladněji, což je pro běh ideální; obtížnost je tedy nastavena na Easy nebo Amateur. Kdybych potřeboval nahnat řádky, vyjmenoval bych všechny země, jejichž zástupce tlampače vítaly na startu. Vybrané národy byly dokonce pozdraveny i v mateřštině. I mě a další reprezentanty vlasti Miloše Zemana pořadatelé uvítali v "Divadle emocí", jehož mnohahodinové představení právě začínalo.

Maratonský závod se určitě nedá vyhrát hned na začátku, zato se v téhle fázi dá celkem snadno zkazit. Z otevřené kapsy se mi nezadržitelně sypou gely krátce poté, co jsem nemotorně přelezl zábrany mezi masu lidí, kteří se ukazují být mnohem pomalejšími než chci dnes být já. Ještě nejsem za startovní čárou a už tu Vídeň (jakékoli město, jakékoli lidi) nesnáším.

Uklidňuji se až po nějakých dvaceti minutách kličkování mezi různými běžci, kteří měli společné to, že se rozhodli mi stůj co stůj, motej se co motej bránit v překonání sebe sama. Jaro je v plném proudu, stromy v Prátru nakvetlé a kilometry ubývají tak hříšně snadno, že se vkrádá myšlenka, jestli jsem snad nezačal příliš pomalu. Hned jsem si však vzpomněl na kamaráda Václava, který mi pár dní zpátky při společném běhu kladl baterii dotazů typu "Co budeš dělat na dvacátém kilometru, když se ti poběží hodně dobře?", na něž jsem měl odpovídat z možností označených jako A), B), C) a D). Přičemž mi tím chtěl sdělit v kostce to, že mám na začátku běžet raději pomalu, než abych běžel rychle. Než si sám zvrtnul kotník.

Loni bylo celý závod hrozné vedro a město jsem vnímal jen jako obří nepřátelskou saunu. Letos jsem si trasu chvílemi prohlížel. Po úvodu s monumentálním mostem a parkovém rozklusávání na prvních kilometrech následují kilometry rychlé, ale ne moc záživné táhnoucí se podél dunajského kanálu. Ano, někde tady bude při realizaci všech dystopických představ a nočních můr ochránců přírody i zdravého rozumu začínat kanál Dunaj-Odra(-Labe).

Tyto pasáže se střídají s úseky vedoucími širším středem města a dále od vody. Zhruba na šestnáctém kilometru pociťuji nevýhody tohoto řešení – kolbiště není tak úplně placaté jako tartanová dráha, kde jsem si přes zimu navykl trénovat. Chvílemi je to spíš kopec jako prase. Zato je na co koukat a podél trati je hodně lidí. Někteří mi zkouší fandit, ale jméno "Luká¿" na mém startovním čísle se nesnadno skanduje. A můj tříčlenný fanklub po tom včerejším olympijském výkonu nejspíš ještě spí, takže jeho členy ani očima nehledám.

Ostatně, když už jsme u toho spánku, respektive u jeho absence: Bývám před maratonem dost nervózní sám o sobě a kvalitě mého spánku nepomohla série epizod jak z blbé němé grotesky (jen to chrápání by se muselo nějak graficky vymyslet). Následující odstavec tedy čtěte pokud možno zrychleně a černobíle a doprovoďte jej legračním klavírním doprovodem.

Utíkal jsem (v 1:15) před svým hlasitěji spícím spolubydlícím (předtím jsem si zacpával uši polštářem) do vedlejšího pokoje a on mě (ve 2:00) překvapivě následoval, rozsvěcel, podával mi mobil, zhasl, zase rozsvěcel a pak nesmyslně usnul (2:02) vedle mě na gauči, i když byla ve vedlejším pokoji volná široká postel. Však jsme z ní oba postupně odešli. Načež jsem se vrátil do původní místnosti (2:03), takže jsem vlastně dosáhl svého, ale ještě jsem mu na gauč donesl jeho peřinu (2:04). V 6:30 jsem vstával.

Krátce po polovině závodu nicméně konstruktéři trati zabudovali vzpruhu i pro nevyspalé závodníky. Běželo se z kopce a po větru a obtížnost klesala z Easy do kategorie Novice nebo Tutorial. Pak jsme město zase nechali za zády a podél kanálu zamířili zpět do Prátru. Tam jsme pod dohledem z ruského kola měli strávit tu nejhorší část, kdy člověk ještě pořád není dostatečně blízko k cíli, aby se tam už "nějak dostal", ale zároveň už překvapeně zjišťuje, co všechno ho bolí. Tak třeba na levé noze mám asi strhnutý nehet a je mi trochu šoufl.

Park je obrovský a na ose X ho tvoří děsně dlouhá neúprosně rovná, monotónní asfaltka. Je to jak kroužit pořád dokola na atletickém ovále – což jsem vlastně dělal celou zimu! Trochu zpomaluji, ale pořád se držím. Na 33. kilometru se otáčíme kolem jakéhosi altánu a rázem foukne do zad. V téhle části už člověk v sobě musí najít něco, o čem ani nevěděl, že má. V mém případě to byl v kapse zapomenutý neztracený gel a jakási tobolka s minerály. Zapíjím to kolou, ruské kolo mi tak trochu mává a my vlastně jdeme do finále, do závěrečného okruhu, kdy už je pravačka na enteru v poslední křeči.

Město je zpátky. Tři kilometry před cílem jsem vratký a nestabilní, v jedné zatáčce zavadím o obrubník a málem padám mimo asfaltový velodrom. Dva kilometry před koncem na mě slabý hlas zavolá "Řízku", ale já to nesprávně vyhodnotím nikoli jako kamarádku Dominiku, nýbrž jako důkaz toho, že už by to fakt chtělo konec. Poslední stovky metrů jsou v táhlém stoupání, pravděpodobně proto, aby diváci viděli opravdu pořádné divadlo negativních emocí.

Jsme tam. Na konci této olympiády je pompézní ceremoniál s monofonní hudbou, ohňostroj zářící plejádou až 256 barev. Nakonec vylétnou k nebesům holubice, které vypadají jako hranatí kostičkovaní čápi. Nesou dobrou zprávu: závod končí, Luká¿ má nový osobní rekord a můžeme to vypnout.

text Řízek (3:07:55), foto Ř. a Veronika L. (3:08:28)

BEAUTIFUL DAY

Nejvýraznější postavou vídeňského maratonu byl Norbert. Tato tlaková výše přišla do střední Evropy z Afriky a přinesla s sebou nedubnových 27 stupňů. Zastínila tak všechny ostatní Keňany i Etiopany - jim i tisícům amatérů Norbert zhatil naději na osobní rekordy, naopak pohotovým fotografům přivál šanci na momentky přehřátých minimalisticky oděných gazel, kterak se polévají kelímky vody. Bulvární list nazítří přinese informaci, že 41 919 účastníků závodu spotřebovalo 145 tisíc litrů vody. Nevím, jak to tak rychle spočítali, ale zdá se to možné. Pokud v tom mají i pozávodní kafe, tak to za mě sedí.

Výlet do Vídně byl dobře vymyšlený. Dostali jsme jej jako společný dárek - pro mě startovné, pro mou "umbrella girl" velmi pěkný hotel strategicky umístěný v centru - jako kompenzaci za to, že musí stát u trasy a lhát "Krásně běžíš, Luko". I auto jsme nechali doma a nechali se hýčkat vlakovým personálem i kamarádkou Míšou, jež nás provedla po Vídni.

Akorát s Afričanem Norbertem jsme nepočítali. A s tím, že kolega Vašek, který měl zároveň běžet půlmaraton (chtěli jsme se držet pohromadě), dostane dva dny před závodem antibiotika a zůstane doma. A taky s tím, že si tři týdny před startem něco udělám s kolenem, což mě přinutí výrazně omezit jakýkoli pohyb.

Ráno jsme s Maruškou zrekonstruovali růžový tejp na koleni. Nejspíš to funguje stejně spolehlivě jako homeopatika nebo numerologie, ale aspoň mě mohla v davu snáze poznat. Horko bylo už v metru cestou na start, pak pustili z reproduktorů Strausse a vydali jsme se na cestu přes jakýsi obří most přes Dunaj.

Umístili mě sice do druhého nejrychlejšího chlívečku, jenže i tak bylo přede mnou několik tisíc pomalejších lidí. Klopýtal jsem přes jejich končetiny, kosil je loktem. Házeli jsme po sobě nevraživé pohledy a neupřímné omluvy a všichni jsme se děsně potili. Zkrátka to bylo jak výprodej v Ikee. Až po pěti kilometrech jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, kde vlastně jsem. Byla to dlouhá rovná cesta skrz park, nejspíš Prátr. Každý se snažil vytěžit veškeré náznaky stínu listnatých stromů. Nějaký chlapec měl na cedulce napsáno, že je oficiálním dodavatelem "high five". Jenže stál na slunci a na delší straně oblouku, tak si s ním nikdo neplácal.

Ve čtvrtině závodu jsme se měli potkat s Maruškou, ale nenašli jsme se. Možná nakonec šla radši do muzea na výstavu Egona Schieleho, což by přece jen byla o fous méně depresivní podívaná. Na dvacátém kilometru byla poslední možnost to důstojně zabalit dřív - půlmaratonci zde odbočovali rovnou do cíle. Růžové homeopatikum ale fungovalo, tak jsem místo toho zrychlil. Těsně za polovinou jsme se konečně setkali a domluvili jsme si další rande na 30. kilometru, u fotbalového stadionu. Kdysi jsem tam byl na koncertě U2. Dneska to byl vlastně taky takový Beautiful day.

Volala na mě, že běžím krásně. Nevyvracel jsem jí to, ale poznamenal jsem, že posledních deset kilometrů bude krušných. Pro srovnání, při svém prvním maratonu jsem na stejné kótě upřímně hlásil, že jsem v píči. Je znát, že jsem vyzrál, přinejmenším verbálně.

Zase jsme byli v parku u Prátru, protáhli nás nekonečnou asfaltkou tam a zase zpátky. Stín pod stromy byl falešný, tvářil se vlídně, ale nechladil. Dvoučlenná kapela neúspěšně bojovala s úpalem a s jižanským rockem. Až kolem 38. kilometru se moje strojové tempo pokazilo, ale jiní na tom byli i hůř. Třeba nemocný Vašek. Nebo chlap, který se těsně přede mnou chytl za zadní stehno a hned poté i za druhé a na další chytání mu už prostě nezbývaly končetiny. I další běžci vypadali zkrouceně a zdeformovaně jako akty Egona Schieleho. Ten na tom ostatně taky nebyl moc dobře. Umřel v 28 letech v den pohřbu své manželky, navíc těsně potom, co skončila válka. Prostě pech.

Poslední míle byla očistcem. Svítí kontrolka. Vysoká teplota chladicí kapaliny. Tep 195 za minutu je prostě ve střednědobém horizontu neudržitelný. Každý krok vyžaduje zdůvodnění a každé zdůvodnění vyžaduje přezkoumání. Každé přezkoumání vyžaduje důkladnou analýzu. Zahlédl jsem svou ženu, něco na mě volala, její zprávu se mi ovšem nepovedlo rozluštit. Za modrým kobercem mi dali ošklivou medaili ve tvaru šerifské, nebo bolševické hvězdy. O půl minuty jsem navzdory Norbertovi překonal sám sebe. Mohl jsem ohnout koleno, dokonce i nemotorně chodit. A v cíli jsme se našli. Víc si přát nelze.

Můžeme se konečně věnovat důležitějším věcem. Guláši a chřestu, muškátu a štrúdlu. Žena má rudé šaty a sluší jí to. V Leopoldově muzeu obdivujeme Schieleho, Kokoschku nebo Klimta, stejně jako bezbariérový přístup a chladno.

Druhý den ráno je příjemně pod mrakem a chvílemi prší. Norbert se stejně jako my vyřádil a vrací se domů.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

SACHERTORTE UND WIENERSCHNITZEL

Angelika si nechá říkat Angie a s kamarádkou/přítelkyní Claire sdílí zvláštní byt téměř v centru Vídně. Na stěnách mají polaroidové fotografie podnapilých kamarádů, v ledničce marmeládu a v poličkách učebnice anatomie. Postele mají z Ikey, vržou a jsou děsně měkké. Teď jejich byt sdílíme my, a kdybychom někoho potkali, máme tvrdit, že jsme bratranci a sestřenice.

"Ich bin ein Cousin von Angie," připravil jsem si v hlavě, než jsem ráno vyrazil běhat do parku Prátr. V domě však potkávám jen zaměstnance místního kebabu, jimž jsou moje rodinné vazby či to, že v bytě bydlíme přes pololegální AirBnb, zcela volné.

Prátr v sobotu časně ráno je pustý jako severokorejská hlavní třída, na široké asfaltce vedoucí nekonečně dlouhou alejí chybí jen policajt usměrňující neexistující dopravu. Vedle asfaltky vede podobně široká měkčí cesta pro koně a vedle ní i stezka pro lidi. Koňská cesta je příjemnější i pro lidská kopýtka. Vědí to i ostatní běžci. Servus! mávají mi, zatímco se cvalem míjíme.

V Angiině bytě snídáme míchaná vajíčka, v sychravém dopoledni jdeme pěšky do Belvederu. Na čtyři hodiny nás pohltí český kubismus a pozlacený Gustav Klimt, kvůli nimž jsme sem vážili cestu. Seznáme, že to opravdu stálo za to. Za dvacet eur, kolik stojí vstupenka, by se ovšem dal pořídit jeden telecí řízek s nakyslým bramborovým salátem a sachr...

Den letí hrozně rychle. Silnější dojem než centrum města a katedrála svatého Štěpána udělá na dívky reklama na slušivé plavky, která visí na každém rohu. Míša si je pak v Praze koupí. Maruška ji bude následovat, vsaďte se.

Večer chceme jít na pivo. Jenže jsme líní a uchození a hodláme zůstat nedaleko. Nejbližší klub je, jak posléze zjistíme, bordel. Ne takový, jako mají na hranicích, tedy s digitálním ukazatelem aktuálního počtu dívek k dispozici, ale přesto bordel. V další hospodě slaví senioři, hraje jim něco jako Duo Jamaha, tak jdeme dál, až dorazíme do Prátru. U obřího ruského, nebo spíš rakouského kola to chvíli vypadá, že moje manželka přemůže strach z výšek, nakonec ale zůstaneme při zemi.

Prátr je navoněná Matějská, kde se dodržují hlukové limity a kde je uklizeno; vsadil bych se, že úředníci kontrolují i zakřivení hlavní na střelnicích. Míša s Petrem zničehonic kupují žetony na obzvláště vypečenou horskou dráhu plnou loopingů, které pamětníci znají například z počítačové hry Stunts. Do stejné soupravy nastupuje i Agáta Hanychová, kterou pro změnu znají znalci bulváru - z nás dvou přízemních celebritu včetně jejího doprovodu odhalila moje žena a jako adrenalin jí to stačí.

Jiné atrakce tolik netáhnou. Třeba na motokárovém autodromu opatrně krouží osamocený Číňan - pojď, ukážeme mu, jak se jezdí. Sešlápnu plyn až k podlaze a zjistím, že stroj vyvine nejvýše rychlost obezřetného čínského závodníka. Brzdu nevyužiji vůbec. Kroužení po trati je vzrušující asi jako tlačit vozík v supermarketu.

Skoro na konci parku se tyčí stometrová věž, kolem níž rotují lidé na chatrných lavičkách připevněných ke středu řetízky. Najednou rotuji i já. Nad Vídní citelně fouká. Vidím Dunaj, ruské kolo, kamarády se zakloněnou hlavou a barevná světla atrakcí. Je mi trochu zle a zima a křečovitě se držím těch řetízků. Těším se dolů. Těším se domů.

text a foto Řízek

BONO, EDGE, MARŤAS A ŘÍZEK

Vídeňská road movie
text, fotky a video Řízek

Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.

Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.

BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.

Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.

Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.

MOBILY. Ruka s telefonem netleská.

Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…

… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.

KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.

První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.


Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.

Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.

DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.

Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!

Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.