AUTEM, NEBO PĚŠKY

O setkání, které téměř změnilo můj život
text a ilustrační foto Řízek

Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.

„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil.
„...?“ zareagoval jsem.
„Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.

„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl.
„Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem.
„Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma.
Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.

„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.

Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.

Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.

Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...

MORFEOVA BLBOST

Hluboká úvaha pod rozmazanou fotkou
text a foto telefonem Řízek

Neřadím se k vášnivým fanouškům internetových diskuzí. A tak do nich většinou nepřispívám, vědom si toho, že házení hrachu na zeď nikdy k ničemu nevedlo, i zde ve virtuální podobě. Jako zdroj zábavy a ponaučení jsou ovšem naprosto znamenité, to když se oranžoví hádají s modrými, kterou z partají volil (třeba) strojvůdce, co přehlédl červenou na semaforu.

Pro tvůrce jsou však často i zdrojem úzkosti a neklidu. Přece jen, spektrum toho, co by se někomu mohlo nelíbit, je pokaždé dost široké. Ale tak to asi má být, aby hlídací psy-novináře strážil ještě další dav pejsků-čtenářů a na jejich blbé slinty reagoval dalšími blbými slinty.To se mi zase povedlo.

A takoví básníci, ti to mají ještě těžší. (Věrný čtenář bryskně seznal, že konečně přes chatrnou oslí lávku míříme k pointě). Na rozdíl od polobulvárních zpravodajských serverů je totiž dnes nikdo moc nečte; pořádná sbírka poezie je možná rudiment podobně jako papírové noviny. Naštěstí prostoru k realizaci je i mimo stránky mnoho.

Ve vagonech metra je spousta reklamou a okny nevyužité plochy. Ve výšce očí dokáží úderné verše oslovit kohokoli, kdo je aspoň trochu gramotný. Přesněji řečeno, ten je přečte. Cílová skupina milovníků poezie bude jistě užší, nemluvě o skupině milovníků takové poezie. Ti pak její poselství možná i dekódují, čert ví.

Odvážný autor měl v diskusi jen jeden příspěvek, nelichotivý. Administrátor to těžko vymaže – leda až bude uklízečka zútulňovat vagon vlaku, pak ovšem zřejmě skončí i poetovo dílo. A jelikož jsem jen gramotný a jinak mě to tedy nezasáhlo, teď váhám. Je to, nebo není kvalitní názor?

NAD MOSTEM

Vlastní názor
text a foto Ř.

Antihrdina tohoto mikrosvěta za sebou má poměrně hektický týden.cz. (Reklamu svému současnému kůrku-z-chleba-dárci dělám čistě dobrovolně a bezplatně, chtěl jsem jim udělat radost). Tohle nedělemi ohraničené období mělo hned několik různorodých vrcholů. Z toho, o němž budu (dnes prosím stručně) psát, byl nejlepší výhled.

O gigantické stavbě pod fotografem a před vámi, na niž je vidět odevšad a zhruba na stejné ploše budí obavy, toho bylo již mnoho napsáno. Ne však mnou; častokrát jsem přemítal, jak toto téma co nejlépe uchopit, na papír mé úvahy však cestu nenašly, dokonce ani náznakem. A tak je dnes nejvyšší čas s tím něco udělat. Jednak stavba estakády přes údolí Berounky nabývá čím dál jasnějších kontur, jednak tu máme tu fotku – a co s ní, viď. Zformulování a vyjasnění svého úhlu pohledu proto věnuji celý další odstavec. Tak tedy:

Ne, díky.

Dobře, uznávám, že mé vzdorné a důrazné dupnutí nohou asi mělo přijít dříve; mohl jsem se připojit k hloučku ekologů s transparentem, nebo se spolčit s jinými spoluobčany, dokud vše bylo ještě v hlavách. Ale určitě i teď má svou váhu, třebaže nepatrnou. Zkrátka se mi to nelíbí. Já si netroufám zpochybnit, že by ta stavba neměla mít nějaký svůj dopravní smysl – koneckonců, svezu se pak po ní rád–, vadí mi čistě výtvarná stránka věci. Údajně subtilní, ale i tak nepříjemně nepřehlédnutelná konstrukce nejdelšího dálničního mostu u nás na mě působí dojmem, jako by ji navrhovalo čtyřleté dyslektické dítě, které sotva se všemi nástrahami zvládlo populárního hlavonožce. Takovéhle mosty jsem si v těch časech taky kreslil, a možná už i tehdy jsem se za ně styděl.

Proto navrhuji, aby se celá stavba z dříve nádherného údolí přesunula. Nemusela by ani nijak zvlášť daleko. Napadla mě Kosoř – tamní trochu zaostalá infrastruktura jistě novou silnici (i s mostem přes lom) uvítá.