Zobrazují se příspěvky se štítkempeníze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempeníze. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 6. ledna 2022

ČAS BĚŽÍ

Při jednom obzvláště nepovedeném běžeckém závodě se mi loni v létě zatmělo před očima, přesněji řečeno se mi zatmělo před očima sklo sportovních hodinek, na němž jsem si chtěl zkontrolovat své rychle uvadající tempo a enormně vysokou tepovou frekvenci.

Byl to jeden z nejteplejších loňských dní, běželi jsme Žebráckou pětadvacítku a kromě až příliš upřímného zhodnocení mé tehdejší formy (do cíle jsem se dostal, místy chůzí, o patnáct minut později než v roce 2019) přinesl tento závod i znehodnocení mých hodinek Garmin.

Je fér přiznat, že za fiasko v závodě hodinky vůbec nemohly. Ale mohly si tedy najít lepší timing. 

Můj tehdejší triatlonový (zbytečně: plavat jsem byl dvakrát, na kolo nemám čas) model Forerunner 645 začal zjevně odcházet do digitálního nebe. Displej se v nečekaných okamžicích vypnul a začal znovu něco ukazovat až poté, co se zatlačilo na sklo, ale jen na jeden konkrétní bod.

Občas tento trik zafungoval na několik dní, jindy na pár sekund, jindy vůbec. Ze zoufalství jsem je zkoušel oblepit elektrikářskou páskou, což je přece vždy funkční řešení poloviny veškerých možných problémů (druhou polovinu řeší "wédéčko"). Vůbec to nepomohlo, takže jsem se obrátil na servis.

A netrvalo to ani půl roku a mám nové!

Ovšem vraťme se ještě na chvíli do poloviny loňského roku. Hodinky byly krátce po záruce, přesto mi připadalo logické pokusit se je nechat opravit. Nepříjemné je, že na oficiální servisní zastoupení Garminu se nelze dovolat. Proč, to nevím, ale možná prostě nechtějí, aby jim lidi volali, že se jim ty hodinky rozbily, protože by to pak bylo potřeba řešit. 

Nicméně odpovědět na e-mail jim trvalo v kontextu celé operace přijatelných deset dní (vyžádali si výrobní číslo). Po několika urgencích (a dalších dvou týdnech) mi odepsali, že hodinky nelze opravit, ale nabídli mi jakési šrotovné: vraťte vadný kus a přihoďte osm tisíc, pošleme vám jiné, lepší (Forerunner 745). 

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, hodinky se však mezitím zázračně probraly a zhruba měsíc se tvářily jakoby nic. No a potom, když zase ztmavly, jsem nějak neměl peníze, zejména protože plíny a kašičky. 

Před Vánoci jsem nicméně nakonec oživil komunikaci se servisním zastoupením, hodlaje si "udělat radost". Tentokrát reagovali poměrně rychle. Kromě modelu 745 nabídli i vyšší řadu 945, i zde za poměrně výhodnou cenu (zhruba o dva až tři tisíce méně, než je běžné).

Akorát avizovali, že celý proces výměny (ty nám pošleš v obálce starý přístroj, my se k tomu za nějakou dobu dostaneme, pak ti oznámíme, kolik nám máš zaplatit a kam, a až budou peníze u nás, expedujeme nové) má trvat dva až čtyři týdny (!). Kdo byl někdy závislý na běhání, jistě pochopí mé zděšení: jak bych mohl dva týdny, nebo dokonce měsíc, běhat třeba s mobilem v ruce nebo ledvince?!

Dospěl jsem k závěru, že naznačovaná složitost celé operace má nejspíš případné zájemce o tuto službu odradit. Naštěstí jsem filuta a vyzrál jsem na ně, nebo jsem si to aspoň myslel: 27. prosince jsem osobně dojel osobním autem kamsi do Vokovic, abych to celé urychlil. Na místě jsem zjistil, že servis (stále asi odpojený od telefonu) skutečně existuje. 

Sympatický muž si vyslechl můj problém, s těžkým srdcem jsem mu podal své v tuto chvíli zrovna zdánlivě funkční hodinky a zeptal se, kdy budu mít nové. "To by mělo být rychlé, máme je na skladě," odpověděl. "Tak proč si je teď nemohu rovnou odnést?" vyhrkl jsem. "To proto, že ten sklad není tady," odvětil mile. Popřáli jsme si šťastný nový rok.

Uchlácholen jsem odjel domů a každých pár minut jsem koukal do schránky, jestli už tam nemám zprávu od přepravní firmy. 

O dva dny později skutečně přišla. Odesilatel: DPD Polska. 

Sklad byl tedy skutečně jinde, ale neztrácel jsem naději. Na sklonku roku navíc moje budoucí hodinky zaznamenaly celkem výrazný pohyb: z nějaké dědiny uprostřed Polska se posunuly o zhruba sto kilometrů dál, blíž k našim hranicím. Jenže od silvestrovských ranních hodin zásilka několik dní "procházela překladištěm", aniž se přitom hnula. Takhle moc kalorií nespálí. A já zatím potupně běhal s mobilem v ledvince.

Předevčírem se zásilka dostala do dalšího překladiště, a to do nedalekých Modletic - tam bych snad i dokázal sám doběhnout, kdyby mě tam pustili... Hodinky mi nicméně měli tentýž den v intervalu od 8 do 18 hodin (pohoda, hned víš) přivézt, jenže já jsem nehodlal být doma, nýbrž v práci. Takže jsem využil nabídky na změnu dodací adresy a bezmyšlenkovitě vyměnil Prahu 4 za Prahu 1, čímž se dodání vzápětí odložilo o den. Takže se hodinky znovu začaly vzdalovat - do depa v Říčanech. A čas běžel a já taky, zase s ledvinkou.

Včera už to mělo konečně nastat, ale zase se to pokazilo.

Je třeba sportovně přiznat, že za poslední fiasko přepravní služba ani český Garmin nemohly. Kurýr se mi nemohl dovolat, protože jsem se při změně adresy uklikl a napsal špatné telefonní číslo. Navíc jsem na novou adresu zapomněl napsat i jméno firmy, kde pracuju. Přišel mi mail, že se datum doručení opět posunulo o další den, ale s tím jsem se už odmítl smířit. Nakonec jsem přes centrálu sehnal telefon na živého kurýra a podařilo se mi ho doběhnout někde na Žitné ulici.

Sice se mi tedy moc nelíbí, ale mám je. A až se časem pokazí i tyhle, už to všichni zvládneme určitě rychleji.

text a foto Řízek

čtvrtek 31. července 2014

VLK OD LIBEŇSKÉHO MOSTU

Ve skutečnosti jsme chtěli jít do letního kina a smát se hipsterům, jenže jsme místo toho dorazili na luxusní loď s golfovým odpalištěm, akvárkem s rybičkami, které umí něžně okusovat nohy a kdovíco všechno, a číšníkem, jenž říkal: "Ó, děkuji." Bylo to jak ve filmu Vlk z Wall Street, jen sexu a různých zakázaných substancí bylo během večera podstatně méně.

V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.

Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.

Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.

Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.

Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.

text a foto Řízek

pátek 1. ledna 2010

PF 2010


... A taky lásku, štěstí, zdraví, laskavé vyhazovače, tolerantní nadřízené, milující partnery, čistotné mazlíčky, teplo pod peřinou, vítr do plachet a svíčkovou se šesti.

Nezapomenutelný rok všem štamgastům i náhodným kolemjdoucím přeje

Řízek