JIRKA + ŘÍZEK = 49

Večírek zamotaný v toaletním papíru
text Řízek, foto Řízek a jeho kamarádi

Jelikož mou výzvu žádné jednoroční dítě ani zvíře nevyslyšelo, oslavili jsme s Jirkou trapně společné nekulaté a velmi přibližné devětačtyřicetiny. A jestli dobře počítám, což v žádném případě není jisté, i příští rok nás kulatiny minou. Ledaže bychom někdy v létě oslavili jakési půlnarozeniny. A to by s námi mohlo slavit i to zvažované rožněné prase. Ovšem pokud by nebylo příliš staré, aby chatrné jubileum nenarušilo.

Sice nebylo ani prase, ani avizované karaoke, ba dokonce i návštěva nakonec poněkud zaostala za očekáváními (samozřejmě jen co se týče kvantity), avšak i tak to byl solidní večírek. Na jeho úplném počátku mi Jirka felicií oťukl felicii, na jeho úplném konci se Václav někam ztratil s půjčeným psem. Co se stalo mezitím?

Nejdříve jsme prozíravě natáhli na koberec plachtu; a to, že některým bohužel byla příliš úzká, nám rozhodně nikdo nemůže klást za vinu. Vlastík přinesl vlastnoručně vyrobený mazlavý dort z kompotovaného ovoce a čokoládové polevy. Maruška projevila obavy o mé útroby, když jsem střídavě ukusoval z něj a různých pomazánek rybičkového a česnekového charakteru. Ale dobře to dopadlo. Vlastův dort totiž večer chutná a ráno pomáhá a funguje jako takové ty protietanolové nesmysly. Však ho také nadaný kuchař v poledním jitru na tácku odnášel ženě jako chloubu a kořist.

Jak přibývali hosté, vršily se na stole i láhve. Nebylo těžké odhadnout, že dary tuzemácké provenience budou i letos převládat, vytáhl se však i Vašek s vizourem, kde je mu však konec. Dorazil i Davinci se svou podivuhodnou slečnou Šárkou, k níž jsem se raději příliš nepřibližoval, aby mě nezmlátila (ona, ne Maruška, i když ta asi taky). Podivuhodná byla i černá minutka na chodbě. Tomu byste nevěřili.

„Kéž bychom si mohli zahrát věž!“ vzdychl kdosi, načež Vlasta připustil, že jednu doma má. Šikovnostní hra proslavená zejména cyklistickým pobytem v Dobré Vodě se bezmála natotata objevila společně s Maňasem a stala se jednou z nejobletovanějších věcí večera, podobně jako klikující poražení.

Z beden vysokých jako věž se linula senzační hudba, aby taky ne, když mi samou radostí z jedné z nich spadl notebook. Přežil bez úhony, na rozdíl od Lukase, který prý někde nad ránem přelézal plot. Snad už se zotavil.


Jinak se tančilo a co bylo horší, někdo kdesi objevil obrovskou roli toaletního papíru. Zážitky s hajzlpapírem se sice našimi večírky táhnou jako červená nit, tentokrát toho bylo ale opravdu hodně.

No, ekologické a proindiánské to příliš nebylo, ale dušuji se, že jsme to vše aspoň vytřídili do oblíbeného odpadového boxu.

Kolem druhé hodiny mi věrný spolužák Honza naladil jedenáctistrunnou kytaru, a tak jsem s radostí odpálil i pár písní. Načež nás oba Maruška odvezla každého jinam domů, proto znám zbytek večírku jen z vyprávění a z uklízení.
Ale díky, bylo to pěkné.