VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

AUTEM, NEBO PĚŠKY

O setkání, které téměř změnilo můj život
text a ilustrační foto Řízek

Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.

„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil.
„...?“ zareagoval jsem.
„Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.

„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl.
„Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem.
„Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma.
Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.

„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.

Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.

Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.

Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...