Ale přece jen ještě pořád i trochu běhám a chci na poslední chvíli stihnout ještě nějaký ten úspěch, který mé letošní sportovní sezoně jaksi chybí: maratony mi zrušili a ty nezrušené jsem pustil k vodě kvůli bolesti v tříslu. Na Míle jsem měl jet, a nejel a místo toho pečoval, ale kocour mi to vynahradil tím, že žije. Triatlon se změnil v příjemnou vyjížďku mezi hospodami. Hanspaulku přerušil koronavirus, na fotbalovém turnaji novinářů jsem si napořád zkřivil prst a už nebudu nikdy chytat.
Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.
A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.
I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.
Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.
Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.
Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).
Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.
A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.
I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.
Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.
Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.
Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).
text Řízek, foto David
Žádné komentáře:
Okomentovat