PĚT PLUS DO KONCE

Jmenuje se to oficiálně Timeout. Nicméně pokud by provozovatelé téhle dětské herny v nákupním centru byli upřímnější a zároveň chtěli zůstat v hokejovém prostředí, mělo by se to spíš jmenovat třeba Náhlá smrt anebo Osobní trest.

Popořadě. Sobotní odpoledne se rodince malinko vymklo. Ledva jsme s třetinou národa v Decathlonu vybrali Hedě první helmu, protože i malá vozítka, jak jsme zjistili, umějí vyprodukovat velké pády, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme dětský koutek v obchodním domě labyrintového typu na Chodově, který teď zrovna nese název Westfield.

Respektive já jsem se rozhodl: dostal jsem totiž unikátní šanci se/nás tomu vyhnout. Žena se v autě zeptala, jestli, když už neprší, nepůjdeme raději do parku (tam bychom s dojatými tvářemi a orosenými nápoji ve vratných kelímcích sledovali rozesmáté mimino dovádějící ve vodních prvcích). Jenže já jsem protismyslně reagoval, že když už jsme tady, zkusíme to – a do parku třeba půjdeme pak; možná jsem tomu i chvilku věřil.

Moje bloudění na Chodově sahá daleko do historie, dokonce až do minulého tisíciletí a života, kdy jsem se pravidelně ztrácel cestou za svou tehdejší přítelkyní. Když náš vztah byl už na márách, bylo obchodní centrum teprve v plenkách. Jak rostlo, stávalo se nepřehlednějším. O několik let později bylo svědkem humorné scénky, jak jsme zde zabloudili cestou na fotbal (někdo měl dojem, že si tudy zkrátíme cestu od metra na hřiště). Zápas málem kontumovali, ale stejně jsme pravděpodobně prohráli. 

Obchodní centrum už je, zdá se, kompletní. Disponuje mnoha různými vchody a parkovišti a my zas dcerou, kterou to v autě zpravidla přestane brzo bavit. "Děti, děti!" připomíná nám naše sliby, že tam na tom imaginárním hřišti budou určitě nějací zábavní vrstevníci, zatímco se žena marně snaží najít nějaké parkovací místo, a to zjevně uprostřed pandemie automobilové obezity. Nakonec vylezeme a jsme vyndáni někde v nehostinném podzemí: žena s bolavýma rukama, dítě bez kočárku, zato se spoustou obvykle špatných nápadů, a já s berlemi ("hlavně to zatěžujte jen na 30 procent"). 

V předpeklí nákupního střediska nefunguje výtah a druhý se pohybuje děsně pomalu a ve chvíli, kdy konečně přijede, si Heda bůhvíproč lehne na zem ("Děti, děti!"), takže zdviž odjíždí bez nás. Je to jedno, stejně nevíme, kde ten bájný dětský svět zhruba leží. Orientační systém je pojatý v duchu moderního minimalismu, což je zrovna u orientačního systému spíš nežádoucí. Když se dítě podaří nahodit, dovlečeme se podle šipek někam, kde je jedno houpací auto za peníze a jakýsi virtuální simulátor zvířátek. Dobré, ale dětský svět jsem si představoval velkolepěji – ano, není to ono. Dítě párkrát zatočí volantem ("Auťáky!") a dozorčí rada rozhodne, že se jde dál. 

Po nekonečných chodbách bloumá druhá třetina národa. "Děti, děti!" opakuje Heda a občas si lehne na zem, aby svým slovům dala váhu a my (Maruška) musela jejích deset kilo zvedat. Někam směřujeme, ale nevíme kam. Občas mi upadne berle, kolemjdoucí mi ji se soucitným pohledem podávají. Heda objevila jakousi reklamní lednici schovanou v prosklené kukani a nemůže se od ní odtrhnout, což poznají, až budou tu vitrínu leštit. Belhám se za ní pořád dokola, baví se. "Prý za Luxorem doleva," hlásí žena, kterou jsme vyslali na průzkum, a v parku je v tu chvíli úplně úžasně, u vodních prvků stín a fronta u okýnka zanedbatelná. 

V oblasti vlevo za Luxorem mi docházejí síly, jsem jako zpruzený chlapec na běžkařském výletě, který rezignoval na kontakt s vedoucí skupinou a za chvíli sebou na protest plácne do sněhu. 

Tady to je! Někde uprostřed gastrozóny a těsně za záchody je schovaný vchod do dětského světa. Je v něm zbylá třetina národa. "Máme plno," vysvětluje paní několika jazyky. Nicméně vzápětí zjišťujeme, že stav saturace platí jen pro spodní polovinu světa: ta, která je určena těm nejmenším, je o patro výše. 

Jedeme výtahem, ale není to výtah, nýbrž zdvihací plošina, a proto to jede tak pomalu, jak je napsáno na stěně (jen česky), a v žádném případě se z nějakého důvodu nesmí mačkat červené tlačítko příhodně umístěné přesně na dosah zvědavých rukou. Tlačítko je naštěstí podobně otupělé jako my, takže nakonec vystoupíme a jsme připraveni nechat se ohromit. 

Jsem ohromen cenou 179,- za dítě. Správně totiž odhaduji, že tu vydržíme maximálně tak dlouho, jako jsme to hledali. 

Je to stejně plastové a umatlané jako všechny herny a chybějí tomu kolečka a baterky, tak jako ve všech hernách. Jenže je tu na malém prostoru mnohem víc dětí, než by bylo zdrávo, takže přes sebe nekoordinovaně padají, zatímco se je rodiče se střídavými úspěchy snaží zachytit. Nepomáhá tomu stísněnost a porůznu poházené hračky a stolečky s kávou. V určité části zuří narozeninová oslava, soudě podle "Happy birthday to you," což se zrovna line z repráků, ale víc nestíhám vnímat, Heda volá "Děti, děti!" a rozběhne se ke klouzačce s balonky, protože má klouzačky hrozně ráda, ale zároveň se jich děsně bojí, a tak se to v ní pořád nějak pere.

Je unavená a plačtivá, asi to pochodové cvičení zanechalo následky. Bloumá mezi více či méně kompletními hračkami, některé bere jiným dětem, občas se vzteká a z reproduktorů hraje "Happy birthday to you," ale není to další oslavenec, je to jen zvuková smyčka, trvá asi čtyřicet sekund a jak to u smyček bývá, jede pořád dokola. Je to něco jako Fíha tralala anebo sobotní ranní obří vrtačka z nedaleké stavby metra D, jen horší. U stolu sedí pár maminek nad proseccem a zbytky dortu a jeden nešťastný starší brácha se šťourá v jednohubkách a pořád dokola, asi už mnoho hodin, repráky někomu, kdo tu třeba už vůbec není, přejí "happy birthday" a všem je to úplně jedno, protože to je přece oslava narozenin.

Heda vyleze po nepříjemně příkrých schodech k větší klouzačce, kde opět kontempluje v pozici přesně mezi vábením a strachem. Cestou dolů (po svých, protože rozum zase zvítězil nad touhou) ji málem zavalí jiné, zavalitější dítě. Třicetiprocentní odhodlání mizí, tady je potřeba zahodit berle a soustavně bránit katastrofě.

Máma má pravdu, pojedeme domů. Vyráží nalézt auto a já doufám, že se ještě shledáme. Heda momentálně hodně jede v židlích; její projekt nám není úplně jasný, ale sestává se především z jejich přenášení a přesouvání. Dnes se to bohužel zrovna nedaří, je to mrzuté, až k pláči.

Teď objevila jakousi kuchyňku a odněkud vyškrábla borůvku, snad z narozeninového happy birthday dortu (zpruzený skoro teenager už má regulérně hlavu v dlaních). Teda doufám, že to byla borůvka, ale vraní oko tu snad neroste. Nabízím jako alternativu připravené mango z krabičky, celá se opatlá a druhá polovina skončí na zemi (nějak to provizorně uklízíme papírovým ubrouskem). Lidmi a dětmi se proplétá uštvaně se tvářící obsluha a hledá někoho, kdo si objednal presíčko. Teď tu zavanuly dětské zvratky, ale určitě ne naše. 

Támhle vidím maminku. Na uvítanou jí hraje "happy birthday", jistě má radost.

--------------------

A teď bych to mohl celé v nějaké koncentrované podobě napsat jako recenzi někam, kde to třeba případný rodič najde, aby to našim lidem posloužilo, když už my jsme to museli zažít.

Jenže bych tam musel nejdřív přiznat, že jednu hvězdičku si zasloužíme především my sami (já sám) za nápad vyrazit poslední víkend před prázdninami do nejhoršího obchoďáku, když je venku jakž takž hezky, nadto s unaveným dítětem. A taky za to, že jsem očekávali zázraky od provozovny, která má na Googlu hodnocení zhruba jako jakákoli pobočka České pošty. Devadesát osm procent uživatelů čehokoli přitom za slunečného počasí doporučuje park. Nebo cokoli jiného než tohleto. 

text a foto Řízek

PIŠKOTŮV POHÁR POČTVRTÉ

 Dva nejradostnější okamžiky našeho letošního Piškotova poháru dělilo jen pár minut. Na hřišti 2, kde neúspěšní dohrávali turnaj zápasy o páté a osmé místo, se nejprve ozval vítězný řev. FC Forejt díky Péťově nádherné šibenici konečně po pěti zápasech skóroval a zajistil pořadatelům šesté místo. Načež na sousedním prestižnějším hřišti 1 hráči týmu LC Kamikaze Abydal po dramatickém penaltovém rozstřelu proti příbramskému týmu obhájili trofej.

Duel Příbrami s Piráty

Umělá tráva na hřišti těsně sousedícím s Kunratickým lesem celý den vadla pod březnovým sluncem. O putovní pohár se střetlo osm týmů, jež Maruška šikovně nalosovala tak, že do naší skupiny A padly ty hratelnější - áčko bylo celkově slabší, ale vyrovnanější.

Zato v té druhé se od začátku bojovalo na kordy. Zvlášť pikantní byl souboj Kamikaze s příbramským Dream Teamem. Nejen proto, že se tyto dva celky ukázaly jako nejsilnější, ale zejména z toho důvodu, že Příbram přivezl bývalý hráč rozpadlých Kamikaze. Bylo v tom něco shakespearovského - dovedu si v černé kronice představit ty titulky. Ale žádný masakr se neudál a i v základní skupině Kamikaze těsně zvítězili.

Hráč Vodky tentokrát neměl štěstíčko

Z Kosoře do skupiny B dorazil i druhý Dream Team, pro jehož kapitána byla zpráva o tom, že se někdo jiný honosí jejich jménem, zdrcující. Zvlášť, když se jím honosili ve stejné skupině. S výkonným prezidentem turnaje jsme jej ukonejšili, že to nevadí. Kosořský tým je ostatně mým oblíbeným, neboť tak jako loni dostával občas drsné příděly, aniž by to jeho hráčům nijak vadilo a odradilo je to od účasti v příštích ročnících. A vůbec nevadí, že s Kosoří chlapci zas tolik společného nemají. A mimochodem, jejich gólman chytal fantasticky a právem si odnesl plaketu za tuhle herní činnost.

Třetím nejsilnějším ve skupině byl Vodka tým, jehož ambice výrazně stouply poté, co rozvázal kontrakt s opravdovým panem Vodkou. Z hráčů v černo-oranžové kombinaci šel celkem strach, neboť ve skupině třeba uhráli remízu 3:3 s Kamikaze. Co jsem tak posledoval, hráli asi nejdůrazněji a jejich hráč dokonce jako jediný zblízka uviděl žlutý kartonek.

Dítě patřící ke Kamikaze uzmulo pohár.

To u nás v áčku se sešli tři veteráni Piškotova poháru. Hned na úvod jsme se utkali se Stodůleckými piráty, jejichž branku jsme za celých 20 minut zápasu neohrozili ani náznakem či zlým pohledem, zato jsme se pořád bránili.

Moji spoluhráči stejně jako fanoušci Chelsea trnou a modlí se pokaždé, když jde na branku centr ze strany, a i tentokrát se nemodlili dostatečně. Březnové sluníčko mě oslnilo, centr jsem trapně minul a naděje na nespravedlivou plichtu byla v tahu. Piráti střelným prachem šetřili - k vítězství ve skupině jim stačil tento a už jen jeden gól.

Zelená Koza proti bílé Torolce

Dalšími věrnými účastníci jsou borci z Kozy znezaneřáděné, kteří stejně jako my nějak pozapomněli dávat góly. Nejvíc to bylo patrné v našem vzájemném zápase, při němž byli mnohem nebezpečnější běžci joggující po tartanovém oválu kolem hřiště, tudíž to nemohlo skončit jinak než bez branek. Koza si v základní skupině připsala tři poměrně hodnotné remízy, ale v konečném zúčtování skončila až na sedmém místě - byť si částečně spravila chuť výhrou 5:0 nad Kosoří.

Marušce se letos los vydařil.

Jedinou neznámou áčka byla Torolka, mužstvo, jež jako Fénix povstalo z popela týmu Faux-pas (taky u nás hráli). Před vzájemným zápasem nám kapitán naordinoval speciální taktiku. "Dáme brzo gól, pak to zabetonujeme a fantasticky postoupíme do semifinále," vymyslel Václav.

Dopadlo to trochu jinak, prohráli jsme 0:6 a jestli se nám letos něco nepovedlo, tak rozhodně tohle vystoupení. Ve skupině o umístění jsme si však zkušeně došli pro pěkné šesté místo (což po loňském posledním je přeci jen posun). A aby taky ne, když nám táta za jakoukoli jinou než poslední příčku slíbil šampaňské.

Tohle nám jde asi ze všeho nejlépe.

Torolka i Piráti postoupili dál, jenže narazili na Příbram i Kamikaze, a pokud jste četli pozorně, už víte, že naše skupina byla prostě slabší. V zápase zklamaných pak už Torolka nedala Pirátům šanci, ti tak jako loni zase skončili na nepopulárním čtvrtém místě.

Když se rozdaly ceny a diplomy, byl čas na zhodnocení v restauraci u hřiště, které se u FC Forejt tak jako loni poněkud zvrhlo v afterparty. Ovšem když jsem se mezi paneláky a mrakodrapy mírně klikatě vracel domů ke znepokojené ženě, věděl jsem, že tohle je přesně to, jaký má Piškotův pohár být. Málo smutku a patosu, zato spousta radosti a fajn vzpomínek.



text Řízek, fotky Řízek s rodinou

KAMIKAZE MAJÍ PIŠKOTŮV POHÁR

Když mi ráno teploměr v autě nechápavě ukázal -4, byl to asi takový úlet, jako když brácha kdysi sebral ze stojanu důchodcům na Andělu balík bezplatných novin Metro a vypustil je z nejvyššího patra schodiště základní školy. Krásně plachtily, ovšem Piškot tehdy dostal napomenutí třídního učitele. Ani my jsme nápad zařídit na turnajovou sobotu nejchladnější den snad od doby Gottwalda neocenili. Piškotův pohár se navzdory popletenému počasí odehrát musel, co by tomu řekli sponzoři. A vyvedl se. Nový putovní pohár si odnesli turnajoví nováčci z týmu LC Kamikaze AbyDal; doufejme, že se příští rok vrátí i s ním.

Své by o rozmarech jara mohli, nebo spíš nemohli vyprávět třeba Hanč s Vrbatou, jež ještě větší nečas zastihl téměř na den přesně před sto lety. Ale dost už o počasí, beztak bylo téměř stejné jako loni, slunko tehdy zrovna tak pálilo, jen bylo tenkrát asi o třicet stupňů více.

Na třetí ročník našeho turnaje se na hřiště na sídliště Chodov, kam jsme rozrůstající se turnaj z pragmatických důvodů přesunuli, přijelo rekordních osm týmů a několik dalších jsme museli odmítnout - proti prvnímu ročníku to bylo skoro mistrovství Evropy.  Všechny fotky z turnaje najdete zde.

Navíc poprvé přijeli i hráči ze čtvrté a šesté hanspaulské ligy, jež obě ční vysoko nad námi (jak asi budou vypadat takoví borci? Budou mít kérky a účesy jako opravdoví fotbalisti? Zaparkují jejich naleštěné sporťáky před školou na místech pro invalidy? Podepíšou mi jejich přeplácené hvězdy dres? honilo se mi hlavou).

"Luki, hlavně nesmíme vyhrát, když to pořádáme, je ti to jasný?" měl spolupořadatel Václav naopak zbytečné obavy. Ale nepředbíhejme.

Karlovarská losovačka

Ojíněné hřiště u ZŠ Pošepného, ležící ve schizofrenní poloze mezi bludištěm z paneláků a na pražské poměry skoro pralesem, kde se náramně běhá, nakonec všichni našli. Vašek vytvořil parádní excelovské turnajové tabulky, vedle nichž se mnou ráno propiskou narýsovaný "pavouk" pro play-off tolik hanbil, že jsme jej z nástěnky radši sundali.

Krásná modelka, kterou jsme zaplatili ze startovného (zrušila kvůli nám focení pro nějaký časák), při slavnostním zahájení vylosovala dvě čtyřčlenné skupiny. Nás škodolibě foukla do skupiny ironicky označené B mezi všechny tři nová mužstva - měli jsme hrát s Celtikem THK (teoreticky největší favorit, háklivý na správný přepis svého názvu), LC Kamikaze AbyDal (šestá liga) a papírově slabším Dream Teamem (mužstvo vytvořil Vaškův kamarád z Kosoře, a snad to můžu říct, jeho hráči mají něco společného s KFC).

Stodůlecký piráti proti
Koze znezaneřáděné

Ve druhé skupině A tak zůstala všechna mužstva známá z loňska - Stodůlecký piráti, Koza znezaneřáděná, TMK Černý koně a Vodka team. Ten dorazil bez své největší slabiny, a to pana Vodky, čímž jeho šance značně stouply. Piráti a Koza ve skupině dominovali. Lonští vítězové dokonce nedostali ani gól a áčko vyhráli bez porážky. Koza zase sbírala remízy a pět bodů jí v pohodě stačilo. Oba týmy namířily do semifinále. To Černý koně brali jediný bod za remízu s Kozou, Vodka je ve vzájemném zápase přemohla 2:1. Turnajový klíč je poslal do bojů o páté až osmé místo.

Objevily se i akrobatické prvky.

Béčko se zpočátku jevilo jako skupina extrémů, nakonec bylo nesmírně zajímavé. Kamikaze smetlo Dream Team 6:0, čímž naše obavy stouply. Ovšem v zápase s Celtikem jsme předvedli asi nejlepší výkon ze tří ročníků Piškotova poháru vůbec a díky dvěma gólům Marťase jsme se, byť pokopáni a někteří i zalehnuti radovali z remízy 2:2. Já vím, že je jásat z plichty je pochybné, ale my přece hrajeme osmičku! Bylo to jako radost důchodce ve fabii, který skoro vybrzdil Trpišovského.

A měla to být prakticky poslední naše radost. Celtic nicméně vzápětí zaváhal ještě jednou, Dream Team po skvělém výkonu vybojoval úplně stejnou remízu jako my. A přestože jsme vzápětí neudrželi nadějných 0:0 s Kamikaze po dvou blbých gólech v závěru, situaci v zamotané skupině měly rozseknout až poslední dva mače. Kamikaze, k naší smůle i smůle Dream Teamu, prohráli s Celtikem 0:1, ten tak na poslední chvíli postoupil. A naše demolice Dream Teamu 1:0 nás jen posunula na nepostupové třetí místo.

Mezitím nám navíc odjely na naše poměry hvězdy Vlastík a Kája (Vlasta totiž stíhá několik vrcholových turnajů v různých sportech denně, je takový antický ideál a renesanční člověk), do tepla domova zmizela i modelka Maruška, ale pak se vrátila. Není tak divu, že zápasy o konečné umístění jsme nezvládli. S Černými koni i v následném zápase opět s Dream Teamem o sedmé místo jsme dlouho drželi remízu, ani jednou to nevyšlo - na poslední příčku nás poslala porážka při penaltách, jako už kdysi.

Penalty FC Forejt moc neumí.

O pohár se tedy hrálo jinde. Do finále prošli Celtic s Kamikaze, repríza duelu z naší skupiny byla dlouho vyrovnaná, dokonce tak dlouho, že jako ve finále Ligy mistrů rozhodovaly pokutové kopy. Tuhle disciplínu ovládli lépe Kamikaze a co bylo fajn, z vítězství i z poháru měli takovou správně klukovskou radost, to se mi líbilo. Třetí skončila po zápase se Stodůleckými piráti Koza znezaneřáděná.

Pak jsme to vyhlásili, rozdali ceny, poháry a upomínkové předměty od řekněme neoficiálních sponzorů. A zhodnotili to v hospodě, respektive před ní, protože uvnitř už nebylo místo: Bylo to fajn, padalo až nečekaně hodně gólů, nikdo nezmrzl a nikdo se snad vážněji nezranil, i když Vašek okázale kulhal a trpěl jak v televizi.

A to, že jsme skončili poslední, je jedinou kaňkou na turnaji. Kromě té ukrutné kosy. Těšíme se za rok.

text Řízek, fotky Tomáš (Piráti), Řízek a Milhauz

VLTAVA S BUBLINKAMI

Každý rok probíhá v Praze festival Prague Proms. Není to žádné Mighty Sounds ani Rock for People, ale především klasika. Protože pořadatelé vědí, že dvě stě let staré fláky netáhnou úplně všechny, zařazují do programu i takzvanou jazzovou sekci. A tím se konečně prokousáváme k tomu, že letos byla ozdobou tohoto moderního chlívečku i kultovní sestava Vltava, kterou jsme prostě nemohli zmeškat.

Z letních festivalů a malých klubů však pro tuto příležitost známý boyband vyrostl, a tak na nás z lístku koukalo: Misto konání - Mercedes Benz Forum. "To je jako kde?" ptal se Lukáš nedůvěřivě. Odsekla jsem mu přesvědčivě, že to přece s jeho GPSkou najdeme. To ho asi uklidnilo a otcovsky mi poradil, ať netahám moc věcí, že půjdeme do kotle.

A tak jsme se vydali směr Chodov, chvíli jsme bloudili, až jsme spatřili parkoviště plné mercedesů nejrůznějších barev, cen a karosérií. Tušili jsme, že přihořívá. Prosklenná budova připomínala takové ty "hóch kancly" plné důležitých kravaťáků.

Trochu nejistě jsme vstoupili dovnitř, kde se mezi prvotřídními modely německých bouráků skvělo minipódium a desítky malých židliček. A všude byla spousta manažerů a jejich zelených vdoviček, kteří si nás měřili zvědavými pohledy.

Jak sloni v porcelánu jsme se radši vydali do toho "kotle" a sedli si za postarší pár do druhé řady. Dáma měla perlové náušnice a kostým od Versaceho. Já měla kecky za tři stovky a taštičku Skyline. Svůj doprovod jsem proto poslala pro skleničku sektu, aby se síly trochu vyrovnaly.

Vltava začala hrát na čas a Robert Nebřenský byl jako vždy okouzlující. To si ale asi nemysleli naši movitější kamarádi z první řady. Pán si sice chvíli podupával do rytmu, ale po prvním songu se i s kostýmkem Versace vymotávali směrem k východu.

Stejnou cestou jsme zmizeli i my, ale až za hodinu a půl po povedeném koncertu. S sebou jsme si vzali katalog automobilky na křídovém papíře; skončil na prestižní hromadě časopisů na záchodě. Nastoupili jsme do našeho mercedesu Škoda a odjeli jsme směr luxusní loft 2+1 za naším exotickým černým panterem ze Žižkova.

text Maruška, fotky Řízek

VLASTENCI A BRBLÁNÍ

FC Forejt a TBC Lachtan vs. rozhodčí
text Vlastík, fotky Marťas

Tak nám začala konečně po zimní pauze jarní část Hanspaulské ligy. Naše nadšení a nabuzení z halových tréninků vzalo za své ještě před zápasem, kdy rozhodčí řekl, že Vašek, Kajetán, Rádoš a Marťas nemohou hrát ve své obuvi. Vašek jako kapitán zkoušel argumentovat tím, že hrajeme již roky a nikdy se nám to nestalo (bohužel v pravidlech je popis obuvi pro tento druh hřiště a speciálně Vaškovy lité kopačky opravdu tuto podmínku nesplňovaly). Tohle ovšem věděli všichni až na Vaška. Nakonec tento úvod odnesl Marťas, který se neměl do čeho přezout. Bylo to citelné oslabení.

Řízkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Nyní k samotnému zápasu. Ten nezačal špatně, ze začátku jsme soupeře do ničeho nepouštěli, a navíc se Rádoš v jediném našem světlém momentu řídil heslem „Když nevíš co s míčem, tak vystřel“ a vymetl šibenici. Zde musím konstatovat, že to byla naše jediná přímá střela na bránu!!!! Zápas byl takový nemastný neslaný, přesto se vše mohlo vyvíjet jinak, kdyby...


Stále za stavu 1:0 vymyslel „skvělý“ svazový rozhodčí pro nás penaltu. Bohužel ji šel kopat Vašek, který sice nemá natrénováno, ale dle jeho slov si věřil. Myslím, že v tu chvíli trochu ztratil soudnost. Na druhou stranu my jsme mu to dovolili kopat, byl to tedy od nás alibismus. Myslím, že Matyáš, Kajetán, nebo Radim by byli lepší exekutoři. Nicméně v klíčovém okamžiku zápasu vést dva nula, vše by vypadalo jinak. Věřící si Vašek však ani netrefil bránu. Pak přišel zmar, nejprve Matyáš provedl faul, který viděl jen rozhodčí, a za připomínky dostal žlutou kartu. Poté fauloval Kajetán, s míčem trefil i nohy soupeře a na světě byla druhá žlutá karta. Poté již soupeř vyrovnal po našem nedůrazu.

Zde musím říci, že rozhodčí neuznal soupeřům regulérní branku a nastřelené břevno. Těmto situacím předcházel údajně špatně vhozený aut (toto viděl opět jen rozhodčí). Za stavu 1:1 se šlo do druhého poločasu. Ten pokračoval ve stejném duchu výroků rozhodčího, pozastavovali se nad tím i náhodní diváci od vedlejších hřišť. Bohužel náš jindy celkem klidný tým pomalu vřel a supěl a bylo jen otázkou času, kdy tento přetlak vypluje na povrch. Zpátky ke hře. Soupeř opět zahrozil nastřelením břevna tentokráte z vymyšlené penalty proti nám. Řízek si brblal pro sebe, neboť soupeřův hráč při situaci předcházející penaltě pořádně zařval, a výsledkem byla další žlutá karta. Vzápětí chyboval Matyáš a soupeř se ujal vedení.

My jsme nebyli schopni adekvátně reagovat, rozhodčí, který pískal jen to, co viděl jen on, tomu nepřidal, a tak přišel další trest, vlastní gól Rádoše. Za stavu 3:1 už bylo prakticky rozhodnuto. Přesto přišel i v těchto okamžicích parádní moment. Vašek ve snaze ubránit soupeřův protiútok vyslal na Řízka střelu hodnou jeho vzorů z Ligy mistrů, my všichni už viděli další parádní vlastenec, proti byl ale Řízek, který vystřihl možná nejlepší zákrok sezóny. Přesto se soupeř ještě dočkal, v poslední minutě rozhodčí opět vymyslel penaltu, a tu soupeř bezpečně proměnil.

Mohlo by se říct konec, ale nebyl. Nějak jsem to nevydržel a začal si brblat pro sebe. To jsem neměl dělat, rozhodčí nejprve vytáhl červenou kartu, poté si to rozmyslel a dal mi jen žlutou. Pro mě první za pomalu desetileté působení v Hanspaulské lize. Vše je jednou poprvé. Po zápase jsem ještě krotil Řízka, chtěl rozhodčímu poupravit úsměv a Vašek s ním bezpředmětně debatoval. V tom, že rozhodčí pískal jen to, co viděl jen on, jsme se shodli i s hráči soupeře.

To vše nás ale neomlouvá. Náš výkon byl hodně špatný, a nic na tom nemění to, že Vašek nedal penaltu, kterou šel nesmyslně kopat. Pokud chceme vítězit, musíme přidat úplně ve všem. Hlavně se naučit přihrát si na dva metry a vystřelit na bránu. Pokud za šedesát minut trefíme prostor brány pouze jednou, vyhrát prostě nemůžeme. Konečná bilance: branky 1:4, žluté karty 4:0.

Tak toť vše. Příště to snad již bude lepší.

Za FC Forejt Vlastík

NESPORTOVNÍ PÍSKÁNÍ

FC Forejt - TBC Lachtan 1:4, na penalty 1:2, na žluté karty 4:0
text Řízek, fotky Marťas a 1x Řízek, editor Maruška

„Je mi jedno, jak pískají ostatní. Já pískám takhle,“ objasnil mi rozhodčí po prvním našem letošním utkání hanspaulské fotbalové ligy, proč zápas zlikvidoval. Nekňuba s píšťalkou a kartami pravděpodobně krátce předtím absolvoval lobotomii nebo nějaký únos mimozemšťany, jinak si jeho počínání neumím vysvětlit. Nebo tam byla někde skrytá kamera.

Vlastíkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Úhrnem to byly tři penalty, z nichž dvě viděl jen on, třetí dokonce jen slyšel (!), čtveřice žlutých karet vesměs za nic, naprostá absence nějakého citu pro hru a pískání totálních ptákovin. Ale pozor, borec měl rozhodcovské zkoušky – hádám na šerm, krasobruslení nebo pouštění draků. Než budu pokračovat v monotónním ublíženém tónu, jen důležitá poznámka: prohráli jsme si to v podstatě sami.


Taky jsme ale vůbec nemuseli hrát. Arbitr usoudil, že ošoupané kopačky jsou taky kopačky, a poslal polovinu týmu přezout (na umělku se s nimi nesmí, přesto s nimi polovina lidí a týmů hraje). Náš kapitán se naštěstí vejde do mých sálovek a procházka po sídlišti mu jen prospěla a Kája po zápase prohlásil, že se mu v turistických botách hraje lépe, a kopačky zahodil, ovšem z Marťase se nedobrovolně stal fotograf. Už tohle bylo divné, ale to byla jen předehra.

Byť jen s jedním hráčem na střídání jsme se do soupeře pustili s vervou nám vlastní. Docela nám to, pravda, usnadňoval herecký tým TBC Lachtan. Někteří jeho hráči nebyli s to pochopit, že se hraje na žluté, ne bílé čáry a že při autovém vhazování že se musí stát pevně na zemi. Jejich vyskakování tak zchladil Rádoš. Jeho placírková zkusmostřela se mu vrátila, a zatímco se polovina týmu chytala za hlavu kvůli zahozené příležitosti, volejbalista vypálil podruhé – a do šibenice.

To byla naše první a vlastně i předposlední střela v tomto duelu, čímž už jsem dopředu vyzradil důvod, proč by nám to blb ve žlutém triku (rozhodčí) neprohrál, i kdyby pískal ještě hůř. Lachtani měli protivný zlozvyk padnout a zařvat pokaždé, když jejich akce skončila nezdarem. Maminky na Jižňáku znovu a znovu otvíraly okna a přesvědčovaly se, jestli jsou jejich děti v pořádku. Po faulu, kdy se Matyáš provinil asi tím, že se na soupeře zle zatvářil, jsme tak vyfasovali první kartu za řeči.

A bylo to čím dál horší. Kajetán skluzem čistě získává balón, řev jak u zubaře – a další karta. Sudí byl v rauši, jinak se nedala vysvětlit penalta, kterou proti nešťastným Lachtanům posléze vymyslel. Václav ji však blahosklonně poslal vedle. A pak bylo hned vyrovnáno a přišla přestávka.

Pak jsme dostali další kartu – zasloužil jsem si ji, protože jsem nepěkně tituloval simulujícího Lachtana, namísto toho, abych tak označil rozhodčího, který si to zasloužil tak třicetkrát oprávněněji. Druhá karta v životě! Další student DAMU si posléze vyprosil penaltu, když sudí viděl Venálovy ruce, a ono to zatím bylo břicho. Rádoš se za postranní lajnou svíjí smíchy, to už je moc. Břevno. Balón ve vápně málem v náručí na druhé straně – hrajte dál. Soupeřům sudí neodpustil jen skákané auty.

Na 3:1 skóroval nešťastný Rádoš, přičemž vlastenec se předtím málem povedl i Václavovi – kdyby takovou bombou otestoval bibendum v druhé brance, mohlo to být veselejší. Takhle se pak už jen zranil Radim, což Marťasovi poskytlo pět minut před koncem možnost nastoupit (a především boty). Tedy aspoň teoreticky, v praxi sudí obstrukcemi sněmovních rozměrů pustil Marťase do hry až půl minuty před koncem.

Stihl tak už jen poslední penaltu – provinil jsem se opět já. „Byl tam kontakt, slyšel jsem to, musel jsem to písknout,“ vejde nepochybně do učebnic pro svazové rozhodčí. Ano, byl, letmo malíčkem v brankářské rukavici, muselo to být hodně bolestivé. Lachtan upadl, jako by se na něj zřítil strom (aniž bych mu něco takového přál). Bibendum z penalty skóruje, žlutá pro Vlastu za řeči, závěrečný hvizd. Pak mi ještě rozhodčí zakázal napovídat kapitánovi, co nepěkného má napsat do zápisu o výkonu rozhodčího, jemuž v ústech chybělo pár zubů, patrně po nějakém podobném pískání. Nejsmutnější ale je, že Lachtani vůbec žádné nadržování nepotřebovali – s takovou by nás přehráli asi i tuleni.

Ale v tom, že jsem cestou k autu přes sídliště zabloudil, určitě mělo prsty to zakomplexované hovado!