BEZVADNÍ BLANOKŘÍDLÍ CHLAPI

Přes mlčenlivou Vltavu mě z Anděla převezla šestnáctka, načež jsme se v sedmnáctce setkali s Milanem a jeho šestnáctkou. Někdy se to takhle vyvede - kdyby mi těsně neujela sedmička s desítkou, nebylo by to bývalo ono. Jeli jsme na Dobešku, kde nás čekala další Vltava, tentokrát hudební.

Na kopci jsme se setkali s Maruškou, Vaškem a Haničkou, ovšem nebylo to snadné, protože Vašek, když nás zahlédl, zrychlil. Já jsem zase neomylně zamířil k jiné budově, jako bych tam byl poprvé. Občas se mi stane, že to orientačně úplně nezvládám. K mým problematickým místům, zejména podzemním parkovištím a obchodním centrům s více než jedním patrem, teď můžeme přidat i Dobešku.

Dívali se na mě jako na pako, ale dal jsem si místo piva cider a chutnal mi (a až pak jsem zjistil, že ho vyrábějí dva hipsterští vousáči zřejmě z vody načerpané na náplavce a z jablek z letenských sadů). V sále z parketu tentokrát odstranili židličky, protože se mělo trsat. Marušku to neodradilo a po jednom sedátku se sápala, načež přiskočil pořadatel a mile jí vyčinil, že stejně celý den seděla a ať se tedy kouká zase postavit. Vydržela to až do přestávky. Pak vybojovala židličku a kriticky hodnotila taneční kreace mé i ostatních platících. A věřte, že bylo nač se dívat.

Vltava ukázala zpěváka Roberta Nebřenského v nové košili a vybaveného novou kytarou, pak přehrála téměř celou poslední, velmi povedenou desku a zařadila pár nových kousků. Jak Robert Řízkovým stránkám prozradil, chystají nové album, které snad vyjde začátkem příštího roku.

V kotli se mimo jiné pohyboval i pan Čtvrtníček, na čemž v naší části obecenstva nepanovala shoda, ale já jsem si byl naprosto jistý. I jeho jsme kriticky hodnotili.

To vltavské vystoupení bylo prima, tím spíš, že do základní sestavy nedávno přidali nového saxofonistu a ten se stal určitě jednou z hvězd utkání, když se v závěru převlékl za Bezvadného chlapa. A díky němu také mohly zaznít oprášené téměř zapomenuté staré pecky - třeba Blanokřídlý výtah (Píseň neexistujícího muže). Zde se dokonce zapojil i slušně zaplněný Strahov, tedy vlastně sál Dobešky, a sborově si zazpívat jeden z nejúdernějších sloganů, co znám: Chci být brácha s nebem modrým a jen trousím švestky z modřin. A to se člověku jindy než na Vltavě prostě nepoštěstí.

text a fotky Řízek

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!

Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek