NOČNÍ VÝPRAVA

Stalo se tehdy něco divného. Byla už tma, zdržel jsem se v práci a šel jsem na rozlučkový večírek, kam se mi hrozně nechtělo. Vystoupil jsem na Malostranském náměstí, bezmyšlenkovitě jsem žvýkal kebab a kráčel jsem Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu, když mi někdo z kapsy u kabátu vytáhl telefon. Dva měsíce staré lenovo, které jsem si přivezl z Polska, když jsem předchozí mobil stejného typu rozsekal o podlahu tamního nádraží.

Týpek v tmavě zelené bundě, který to mohl, ale nemusel udělat - ale musel to přece být on, když tam nikdo jiný nebyl -, přidal do kroku. "Pane, vy jste mi asi ukradl telefon, vraťte mi ho," vypadlo ze mě. Souboj neschopného zloděje s neschopným okradeným.

"Chlape, já žádný telefon nemám, ani svůj. Asi jsi ho někde ztratil," opáčil muž a ani se nezastavil. Šel jsem za ním jako pes a přemýšlel jsem, co dělat. "Nechoď za mnou jako pes," zavrčel muž a vedl mě temnými zákoutími širšího centra Prahy, kde jako k uzoufání nebyl žádný policajt, který by mi pomohl a ochránil mě. Nebyl tam vůbec nikdo.

Kdyby to nebylo tak hloupé a nedůstojné, bylo by to asi docela zábavné sledovat. Celé to navíc trvalo dlouhé minuty. Až po drahné době jsem si třeba uvědomil, že vlastně pořád mám v ruce to nedojedené jídlo. Naše putování i konverzace se nicméně začaly točit v kruhu, muž byl stále agresivnější a párkrát mě symbolicky (jak policisté posléze uvedou do protokolu) udeřil pěstí do obličeje a do břicha. Já jsem se však dál zdráhal mu jednu natáhnout. Asi jsem se nechtěl snížit na jeho úroveň, navíc mou muskulaturu najdou jen lidé s bujnou fantazií, pročež jsem se naposledy pral asi tak v páté třídě. Od té doby se snažím řešit konflikty spíš domluvou, což se v tomto případě ukázalo jako neúčinné.

To už jsme byli na kraji Kampy, kde jsem konečně našel cizího člověka ochotného mi pomoci. Předchozí oslovené lidi tahle obskurní záležitost nechávala v klidu, nechtěli do ní zabrušovat, aby z ní pak nemuseli vybrušovat. Kolemjdoucí pejskař volá na mé číslo, zjišťuje, že telefon je vypnutý. Mezitím se domnělý zloděj vzdaluje do přítmí a najednou bere nohy na ramena a mizí někde pod Petřínem. Utíkám za ním, ale chlap má náskok a mizí mi z očí. Ironií je, že loni jsem naběhal skoro 3000 km. A nic z toho; zjevně to chce se zaměřit spíš na rychlost a výbušnost než na vytrvalost. Ta je vhodná při maratonech, ale při pronásledování darebáků je zbytečná.

Chlap na útěku ještě skopl z kola messengera, který se jej pokoušel natočit na mobil. Dva strážníci vytvořili rojnici a pár minut po něm intenzivně neúspěšně pátrali. Pak mi ukázali cestu na policejní služebnu ve Vlašské ulici, kde jsem jim tohle celé vyprávěl. Nevěřili mi, že je něco takového možné, ale zapsali si to - trvalo to asi tři hodiny - a že mi dají vědět, až něco zjistí. Na večírek jsem už nešel.

Dali mi vědět o měsíc později, že případ odkládají. Podobně odložen byl zřejmě už dříve i můj telefon, a to v nějaké zastavárně. Policejní vyrozumění jsem měl spolu s jiným telefonem v kapse stejného kabátu, když jsem opět navečer vystupoval na Malostranském náměstí, tentokrát bez kebabu. Člověka se zelenou bundou jsem nezahlédl, ale potkal jsem postupně Marušku, Táňu Fischerovou, Milana s Natálkou, Mirka Topolánka a kapelu Vltava.

Ta ten večer zrovna v Malostranské besedě hrála, přičemž začala písní Noční výprava a zkazila ji (nikomu to nevadilo, protože koncert byl jinak skvělý). Přemýšlel jsem, jestli se muži v zelené bundě jeho noční výpravy jednou vymstí. Tuším, že ne, ale rád bych se mýlil.

text a foto Řízek