DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!

Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek

ZŘÍM TĚ!

Po modré společně
text Maruška, ilustrační foto Řízek

"Pokud budete mít pocit, že se hýbete, stačí zavřít oči. Během celého představení, prosím, pokud možno, neopouštějte sál,“ zahlásila slečna uvaděčka a osoby na sedadle 18 ve čtvrté řadě se zmocnil starý známý klaustrofobní pocit.

Včasná rezervace se vyplatila. Dva právníci (jeden aktivní, druhý zatím pasivní) a blíže neurčený počet skautů z Radotína se ocitlo v neobyčejném kině na neobyčejném filmu s neobyčejně obrovskými brýlemi. Někteří byli v 3D poprvé, někteří také naposledy. Po půl hodině zarývání nehtů do sedadla, střídavého sundávání a nandavání komických brýlí se málem uvolnilo výše zmíněné místo. Závratě neustávaly a třesoucí kolena taky ne. Nicméně v rámci otužování jsem se zapřela, že tedy těch 161 minut "kultovní podívané" vydržím stůj co stůj.

Kladní hrdinové měli modré ocásky, létající hory a spoustu žvástů o matce přírodě. Záporní naopak mluvili málo, zato stříleli hodně. Zápletka je prostě jedním velkým klišé. Tvůrci však jasně věděli, jaký je jejich cíl, a tak lásku lidskou omezili v rámci lásky přírodní a neštítili se ji vyjádřit perverzním spojováním lidských ocásků s těmi zvířecími. Co si však budeme povídat, nevím jak skautům, ale nám ostatním o lásku k přírodě nešlo, přišli jsme konzumovat efekty.

Přes růžové brýle jsme s modrými lidmi létali na pestrobarevných dracích, procházeli se kapradím a utíkali zloduchům téměř až do jedné hodiny po půlnoci. I po krásné podívané jsem si ale jistá, že nechci žít ve světě Avataru jako spousta mých známých. Je to svět paradoxů. Kouřící Sigourney Weaver je kladná hrdinka, modří lidé mají levicové řeči a sexy hlavní hrdina na vozíčku celý film proběhá.

Prý už se připravuje druhý díl. Takže rada na závěr: Jamesi, příště k tomu distribuuj i nějaký alkohol. Třeba něco z agáve, ať je to pure nature.