HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Sledovat řeku, jak se od pramenů mění z dovádivého potůčku v mohutný klidný tok, jak bytní a nabývá na síle, budou moci o jednom květnovém víkendu závodníci štafetového běžeckého závodu Vltava Run, zatímco jim samotným budou síly spíše docházet. Nás se to netýká. Já a mí kamarádi je budeme sledovat maximálně zpovzdálí přes sociální sítě, neboť jsme to celé nějak zvrtali. V pěti stručných dějstvích vám vylíčím, jak se to stalo.

1. Nadšení 

Na začátku je touha a asi čtveřice běžců. Někdo nám řekl o čtyři sta kilometrů dlouhém víkendovém závodu podél Vltavy, poslal odkaz, a my teď hoříme nadšením. Má nás být trojnásobek plus dvě dodávky, dvanáct tisíc za startovné a další drobnosti. A tak jsme už na začátku prosince obeslali kamarády a pustili se do přemlouvání. Reakce, pokud se dostavily, oscilovaly mezi nadšením a opatrným zájmem. Bylo to nadějné.

2. Doufání

V polovině ledna je nás už přibližně sedm. Dalších několik váhá, včetně mojí ženy. Jsme pěkná partička: dva novináři, ajťák, telefonní obchoďák, auditor, právník, sportovní prodavač, možná i internista. Jen ten název nám chybí.

3. Zrada

Nejhorší rozchody jsou e-mailové. Když mi Milan jednou ráno píše, že se svou nadnárodní firmou sestaví vlastní štafetu, je to jak kudla do zad, tvořená jedničkami a nulami. Ztrácíme v něm jednoho z tahounů. Náš chystaný tým zato dostává dva pracovní názvy "Nesnášíme Deloitte" a "Milan Kučera je zrádce".

4. Hořkost

Konec ledna, poslední šance na přihlášení s nižším startovným. Je nás osm, vybírám peníze. Kupodivu se mi na účtu nějaké scházejí. Chceme se jmenovat Vltava Rum, je to vtipné, jenže stejně vtipný už byl někdo loni, takže nám název systém nedovolí. Co teď? Jak se později ukáže, drahocenné minuty ztrácíme demokracií - nechávám hlasovat o novém názvu. Těsně vítězí můj návrh Hledání ztraceného času nad Lumpenkavárnou. Ale je to ostatně jedno, protože krátce před naší registrací organizátoři přihlášky kvůli naplnění kapacity stopnou. Peníze posílám zpět a dostavuje se hořkost.

Moc se mi líbila představa běžet za tým Hledání ztraceného času. Představoval jsem si Karla Čáslavského v cyklu Vltava v obrazech komentujícího ty skvělé divně zrychlené záběry vorařů na vltavských peřejích, dělníků budujících kaskádu i prvorepublikových bruslařů v Praze. A samozřejmě se mi líbily i další vrstvy toho názvu. Třeba rozpaky závodníka, který dumá, proč běžel tak pomalu. Nebo koneckonců ten čas ztracený vymýšlením názvu, který nás nakonec stál místo na startu.

5. Záchvěv

O měsíc později, když už jsem na závod málem zapomněl, se mi ozvala paní z Vltava Runu, že prý rozšířili kapacitu a že jestli tedy nechceme taky běžet. Už ne za 12 tisíc, ale za 15 tisíc, jenže co je dneska zadarmo, že jo? Jenže nadšení vyprchalo: z osmi původních běžců zůstávají tři, kteří si včas nenašli nějakou výmluvu.

Prohlašuji tímto tým Hledání ztraceného času za mrtvý. A všem těm stovkám zpocených lidí, kteří se budou v dešti motat po úzkých cestičkách na Šumavě a uhýbat před týmovými dodávkami, přeju, ať si to užijí. A závidím jim to samozřejmě jen trochu.

text Řízek, ilustrační snímek: E. Chalupný , Vltava 1903) [Public domain], via Wikimedia Commons