Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.
Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.
Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.
Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.
Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.
A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat