THIS SONG

 Ztratil jsem klíče od auta - při běhu mezi hlídací paní a prací mi někde na Pankráci či na Vyšehradě vypadly z přervaného batohu -, ale nevšiml jsem si toho, protože jsem doběhl do redakce a překvapeně zjistil, že jsem cestou ztratil nabíjecí pouzdro od sluchátek. A pak jsem půl dne přehraboval batoh a nakonec usoudil, že jsem si možná nechal to pouzdro v autě a že se do něj cestou podívám - ale nepodívám, protože nemůžu najít klíče. Že bych je ztratil? 

Na internetu jsem objevil, že existují ztráty a nálezy, a shodou okolností pár set metrů od redakce, navíc jsem se náhodně trefil do dvou dnů, kdy mají zrovna otevřeno. Upoutalo mě, že ředitel a zároveň jediný zaměstnanec provozovny na sobě měl stejné pruhované vyšisované triko, jako mi už Maruška několikrát nařídila vyhodit, a pak i taková nástěnka, na níž rozdělené po kalendářních měsících visely nalezené klíče. 

Celkem bez očekávání jsem prohrabal únor - a dost mě překvapilo, že tam ty moje byly, respektive byla by dost zvláštní náhoda, kdyby měl někdo tentýž vůz a tentýž přívěšek, a zároveň byl ve stejném měsíci stejně roztržitý jako já. Dobrý muž v totožném tričku mi klíče nevydal, neboť chtěl ověřit vlastnictví stejnými klíči. A to už jsem nestihl realizovat, tak jsem se rozloučil, mírně roztrpčen tím, že moje štěstí se vyčerpalo a pouzdro na úplně nová sluchátka v oddělení pouzder nebylo. 

O dva dny později jsem se pro klíče vrátil, pán měl na sobě pořád stejné triko a znalecky zkontroloval rýhy na klíčích, usoudil, že se shodují, a po zaplacení 6 Kč za uchování předmětu mi klíče vydal. Dalších 2500 stála nová stejná sluchátka. 

Není to zdaleka jediný případ ztráty nebo zničení věcí z poslední doby; podle všeho jsem unavený, ještěže už se blíží dvoje krátké hory. Stačí ještě nějak dát dohromady výbavu, ano, taky by se to dalo řešit dříve než den předem.

Volám tátovi, jestli si tedy můžu vzít jeho lyžařský set, jak jsme se domluvili, ale místo očekávaného lakonického souhlasu otec těžko hledá slova, protože přece v pátek jedou na lyžovačku do Krkonoš. Ale ještě existují půjčovny a kamarádi. Kubajz má bráchu, který do Itálie nejede, a tak jsem zase ve hře. Akorát vlastně nemám ty boty na běžky.

S pánem, který přes internet prodává jeden pár v mé velikosti, jsme se dohodli, že si je vyzvednu na Hanspaulce schované v igelitce v takovém výklenku pro popeláře. Musím ale předtím ještě na pracovní schůzku do kavárny a pak na fotbálek; přece to nebudu rušit jen proto, že nemám nic sbaleno a zítra jedu na hory. 

Cestou z kavárny jsem až v metru téměř doma zjistil, že jsem pod stolem nechal batoh s novými sluchátky, starými klíči od auta, všemi doklady a taky pracovním počítačem. Mobil mi zbyl, a tak zkouším štěstí a napotřetí se dovolám a vlídná obsluha hned ví, co jsem to za člověka. Batoh mám na baru. 

Na fotbale dám gól a už potmě se řítím na Hanspaulku, abych ještě stihl dát před spaním aspoň pusu Hedě. V celé boční ulici stojí jediné auto, takové to BMW, z nějž zelené vdovy přes kapotu nevidí děti na odrážedlech. Stojí přesně před číslem popisným, kde u popelnic čekají moje nové boty. Bezmyšlenkovitě zajíždím přesně za něj, jenže silnice je namrzlá a auto ve smyku nezadržitelně klouže přímo do nárazníku městského pseudoteréňáku. 

S pomocí všech asistenčních systémů a snad i ruční brzdy zastavuju deset centimetrů od auta, vyzvednu igelitku a v autě na předním sedadle zkouším, zda se do bot dostanu. Sláva. Píšu prodejci, že si teda ty boty beru, ale nemůžu najít klíče. Deset minut chodím kolem auta, svítím mobilem pod kola a vracím se i k popelnici, načež klíče nacházím ve škvíře mezi sedadly. Už by bylo fajn být na horách.

Ráno se rozloučím s holkama a všechno celkem efektivně sbalím a úplně nakonec vytáhnu běžky - snad jedinou věc, kterou mám vlastní - po asi pěti letech zpod postele. Nevěřil bych, že je to možné, ale jedna z nich se žalem zlomila vejpůl.

I tohle ale řeší kamadád Kubajz. A tak jsem konečně mohl vyrazit na hory a tam druhý den dostat virózu a zbytek v podstatě proležet.

text a foto Řízek

ZA KÁJOVU KOST!

Kevin se asi špatně vyspal, možná mu pak žena mu ráno vynadala, že má v pokoji bordel, auto mu někdo obtáhl klíčem a v práci ho patrně seřval šéf, debil, tak si to nějak odseděl a pak vyrazil na hanspaulku. Že všem ukáže.

A to se mu nepochybně povedlo.

O Matyášovi se dá říct leccos, ale určitě ne to, že by byl houžvička. Bylo proto trochu překvapivé sledovat, jak odražen plachtí na zábradlí u autové čáry. Ale to se Kevin teprve rozehříval.

Obránce Kuba měl za sebou dlouhou, exotickou dovolenou někde na jihu světa. S exoty se však člověk může snadno setkat i na Jižním Městě v Praze, stačí utkání poslední hanspaulské ligy. Teď se kolem něj seběhli kluci. V očích měl hrůzu a lapal po dechu – většina z nich poprvé viděla někoho, kdo tak činil doslova, bez nadsázky či potřeby dramatizace. Vůbec to nebyl hezký pohled. Zatímco jej odvádíme za čáru, má Kevin další zářez na pažbě.

Nebýt našeho frustrovaného hrdiny, nic moc by se v zápase nedělo. Lokomotiva DP, vedoucí tým soutěže, chce potvrdit už téměř jistý postup. Oproti tomu FC Forejt hraje tak, že nemá co ztratit. Na jeho body by prsty obou rukou bohatě stačily, přesto je favoritovi víc než důstojným soupeřem. Co mu chybí v šikovnosti, dohání důrazem. Ale žádná jatka to nejsou, je to s velkou dávkou fantazie takový ostrovní fotbal, jen mu chybějí góly, no a pak je tady Kevin.

Vypadá to, že jsme na něj trochu zapomněli, ale pořád tu je s námi. Teď bojuje s Kájou o míč u autové čáry někde na půlce hřiště. Míč už je pryč, ale co to? Kevin se napřáhne a do svého nynějšího soka se pustí pěstmi.

Jako by píchl do vosího hnízda. Zbylý Forejt se kolem něj okamžitě seběhne a létají z něj nadávky. Kájovi teče krev z úst a stěžuje si na bolest kolem klíční kosti. V tom šrumci pobíhá rozhodčí a tasí karty. Tomu, kterému teče červená, ukazuje žlutou, agresora posílá ze hřiště. Kevin kvapně odchází ("Tak se aspoň omluv, debile"), Kája odjíždí na pohotovost.

O pár okamžiků později rozhodčí překvapivě předčasně ukončuje zápas a tvrdí, že si to rozhodnutí obhájí. Rozdělí tím zbylé hráče na tři skupiny – Lokomotiva chce pochopitelně hrát dál, jde jí o postup, většina Forejtu s výrokem souhlasí, ze solidarity a z obavy vyhrocení zápasu je lepší to raději ukončit. Pár hráčů Forejtu váhá, jedním z nich jsem já, ironií osudu (běžný kapitán zůstal doma) kapitán.

Na rozdíl od zbytku účastníků jsem totiž podobnou situaci už zažil, a to v nezáviděníhodné pozici rozhodčího: před mnoha a mnoha lety jsme s kolegou Péťou předčasně ukončili jeden (z našeho pohledu velmi) vyhrocený zápas, vedeni celkem racionální úvahou, že je lepší skončit dřív, než se hráči pozabíjejí. Jenže fotbalový svaz byl jiného názoru: disciplinární komise, aniž nás pozvala nebo se nás ptala na názor, nařídila zápas dohrát.

A tak rozhodčímu říkám, že podle mého názoru excesy jednoho frustráta na storno zbytku zápasu nestačí. Sudí trvá na tom, že si svoje rozhodnutí obhájí. Zbylí hráči Lokomotivy jsou skleslí, ale po krátké debatě celkem převládá shoda na tom, že je moudré pro dnešek skončit a věnovat se něčemu bezpečnějšímu.

Kája má zlomenou klíční kost, naštěstí nijak komplikovaně. Ale hodně dlouho si nezahraje. Kevin hned týž večer pochopí, že sice všem ukázal a že si ho všichni budou nepochybně pamatovat, ale že by bylo namístě se aspoň omluvit a vymluvit. Píše několik dlouhých e-mailů. Kája si píše s právničkou Julií.

O necelé dva týdny později zasedne disciplinární komise. A udělá přesně to, co jsem čekal – nařídí zápas dohrát. Kevin u toho nebude, protože u toho ještě nebude rok (dostal zákaz). Trochu směšně působí poznámka, že hráč Kája začne dohrávané utkání se žlutou kartou, protože hráč Kája u toho rozhodně taky nebude.

Samotného Kevina by pak asi překvapilo, že způsobí totální rozvrat v FC Forejt. Neshodneme se v názoru v tom, jak se k půlzápasu postavit.

Radikální křídlo vedené opravdovým kapitánem Václavem je pro to, abychom projevili účast se zraněným kamarádem a natruc se nedostavili. Racionální křídlo vedené předsedou, tedy mnou, argumentuje, že bychom tím pomohli jen soupeři ke snadné kontumační výhře 6:0 a že lepší se pokusit symbolicky Káju pomstít výsledkem. Obě křídla si vyměňují dlouhé, nepříjemné esemesky. Padne hrozba rezignací. Pak se jedno křídlo trochu stydí, takže se omlouvá. Druhé křídlo pak telefonuje na svaz a nechá si vše vysvětlit. Podle soutěžního řádu... prostě se hraje, dokud to jde, napadení soupeře je červená karta, ale nic tím nekončí. Obě křídla se domluví, že spolu brzo půjdou běhat, což je něco jako dýmka míru.

Situaci však možná vyřeší třetí křídlo, tedy lidé, kteří by to třeba i přišli dohrát, ale termín se jim zoufale nehodí. Zatím jsme na soupisce tři, což by byl i na hanspaulku hodně malý fotbal.

Můžeme si tedy napsat různé druhy point:

1) Forejt se hrdinně a s pokřikem "Za Kájovu kost!" zakousne do soupeře a přesvědčivě zvítězí. Chleba levnější nebude, ale neskončíme v lize devátí, ale třeba osmí.
2) Forejt s pokřikem "Za Kájovu kost!" či bez něj trapně prohraje, zajde po zápase na pivo a bude řešit úplně jiné věci a bude v pohodě.
3) Forejt se nesejde.

Jedno poučení z toho určitě vyplývá už teď: Máte-li blbý den, buďte od té dobroty a nekažte ho i ostatním, seďte doma na zadku a nechoďte na hanspaulku. Dík!

text a foto Řízek

SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.