Repase vidlice? Osm set plus materiál. Mytí čistého kola? Dvě stě pade. Nová kazeta - to jsou ty srandovní ozubená kolečka vzadu? Bez koruny osm set. Ale vytáhnout ve čtvrtek ráno líné tělo na vyjížďku, to je fakt k nezaplacení.
Své horské kolo GT jsem dával do servisu asi po dvou letech s vědomím, že je lehce zanedbané. Odborníci podolské opravny Krab cycles mě přesvědčili, že je zanedbané velmi a že hrozí jeho, a tím i má zkáza. A že je tedy fér, abych jim za tu záchranu zaplatil téměř pět litrů.
Pět litrů není málo na to, že po většinu času odpočívá ve sklepě, přemítal jsem, když jsem si stroj vezl domů. A tak jsem ho hned o dva dny později vytáhl na první jarní padesátku.
Z Pankráce to sviští. A na branické cyklistické magistrále seznávám, že investice se vyplatila, protože kolo nevrže, ale zpívá. Naducané pneumatiky vrní po asfaltu a maminy na bruslích se sotva stíhají vrhat ke straně. Slunce hřeje tak akorát, vítr neprudí, a mohl jsem být v práci. Tohle je mnohem lepší!
A teď na Točnou. Hrozně nepříjemný krpál. Ale nahoře na letišti na mě čeká žlutý dvouplošník a nějaké bagry. Nad letištěm musím chvíli dokonce tlačit, a to je potupné. Naštěstí mi dnes všichni dali košem, a tak to nikdo nevidí.
Sjíždím kamenitou polňačkou do Dolních Břežan. Ano, i vidlici pan Krab rozebral a složil dobře. Břežany jsou obec červených autobusů. Funí a nadskakují na zpomalovacím prahu, zrovna jako já.
Řítím se do Libeře, domova Libeřských lahůdek, které svého času dodávaly bagety do stánku na hlaváku. Jak já bych si dal bagetu!
Zahořanský potok má podivně moc vody. Cestou mě staví dvě postarší turistky, jestli projdou suchou nohou. Přiznám se, že nevím. Nějaké mosty jsem cestou viděl, ale do Zahořan se jezdí kvůli těm asi třinácti brodům. Asi jsem jim moc nepomohl.
Před Davlí už s mokrýma nohama na posezení pojídám citrónové sušenky z Rakouska, promiň, Maruško. A ono je skoro jedenáct, musím sebou hodit, protože ta práce přeci jen počká jen do odpoledne. Po červené do Oleška, to je strašnej kopec mezi šutry a chatkami! Plazím se nekonečné minuty na Večerníčkův převod a myslím na bagetu.
A pak už jen po asfaltu přes Vrané, Jarov a Braník domů - do jídelny u Melíška, které znalci říkají Pára. Smažený hermelín s bramborovým salátem mezi dělňasy je taky k nezaplacení. A pak hurá do práce. Víc takových výletů!
text Řízek, mapička z endomondo.com
Zobrazují se příspěvky se štítkempohoda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempohoda. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 19. dubna 2012
středa 28. prosince 2011
ZAŽIJ SVÁTKY JINAK
Obrovská moderní kancelářská budova, kde skoro nikdo přes svátky nezůstal, a po temných chodbách tak bloudí maximálně přízraky a uklízečka v oranžovém tričku, by byla bezpochyby skvělým prostředím třeba pro severský thriller. Mimoto se letos stala naprosto reálnou kulisou mých svátků.
Vánoce v práci jsou na jednu stranu celkem prima, na chvíli utečete zdobení stromku, zabíjení kaprů, přibíjení jmelí nad dveře a velkému úklidu. A rodinným procházkám a těžké vůni františků. Prostě takové té sváteční pohodě. Jenže většina z toho na vás stejně počká.
Třeba koledám zdrhnete jen částečně. To když si kolega v pusté redakci bůhvíproč dokola pouští Wham! a jejich odrhovací Last Christmas a při sledování klipu přemýšlí, jestli George tou dobou už věděl, že je teplej. Já si notuji ultradebilní vánoční píseň vlezlého Kotvalda a o něm mám jasno. Neutečete ani Šafránkové, z televize na vás totiž potvora zaútočí i v práci.
Pracovat o svátcích je na druhou stranu trochu otrava, vleče se to. Počítal jsem s tím a vzal jsem si balicí papír, umně pomáhám Ježíškovi, aby to mělo nějakou tu štábní kulturu, že jo. Kruci, nůžky jsem si nevzal.
Vánoční dobou se totiž v naší části světa nic moc neděje, protože všichni nakupují a nemají čas na blbosti. Akorát v Rusku demonstrují, nejspíš proto, že mají Vánoce a s nimi spojené nákupy jindy. Obědvám vánoční čínu z bufáče a má divnou kovovou pachuť, jako by jim do ní spadly nějaké ozdoby nebo možná prskavky. Nebo je to prostě sváteční pachuť.
O půl čtvrté tak jako tak mizím a na chvíli nacházím Vánoce. Rozdávám a přijímám radost pod dvěma různými stromky, umím totiž celkem obstojně cestovat v čase - někdo o mně zlými a falešnými větičkami říká, že sedávám jednou zadnicí na několika posvíceních, cestování časem ale zní lépe. Večer je dlouhý, štědrý a krásný a o půlnoci voláme topenářskou pohotovost. Vánoce umí být tak intenzivní!
To se nedá říct o Božím hodu, samozřejmě opět v práci. Jestli byl Štědrý den otrava, co je potom druhý svátek vánoční? Leoš Mareš to kdysi nevědomky vystihl, když pojmenoval své album Minuty se vlečou (to musela být určitě strhující muzika).
Dnešní text je, koukám, plný kvalitní hudby.
Krize dosáhla svého maxima, když 25. prosince zavřela dokonce i čínská bistra. S nostalgii vzpomínám na včerejší plechové jídlo. Jen vietnamské večerky nás zachraňují. Na sváteční redakční tabuli jsou párky s toustovým chlebem a hořčicí, radujme se, aleluja hosana (ještě nevím, že se mi zbytek hořčice vykydne do batohu)!
A hurá pryč! Cestou po seversky thrillerově pusté potemnělé chodbě se mě zmocňuje divný pocit - chvíli váhám, ale pak to poznám: je to opravdu sváteční pohoda. Opravdu existuje, jen mě letos nemohla najít. Na Boží hod večer a na Štěpána doháníme, co se dá. Pěkná pohádka s Klusem, squash, krůta, Heroes a zevlování v posteli. Vánoce, jak mají být.
Tak příští rok zase?
text a ilustrační mobilní fotka Řízek
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)

