Naše první utkání letošní sezóny s týmem Pragsterdamnu na hřišti Hamr v Braníku se nevyvíjelo dle našich představ, výsledek 3:1 v 18 minutě prvního poločasu nevypadal úplně dobře, ale věděli jsme, že máme dost času na to, abychom to otočili. Byli jsme trpěliví, nenechali se vyplašit a hráli svoji hru, šance se vršily, a to zejména na naší straně. Tyčka, neproměnění tutovky tváří v tvář brankáři, břevno - to všechno nás nerozhodilo a jeli jsme furt dál za svým cílem dát gól.
Náš cíl se ještě do prvního poločasu naplnil; snížení na poločasových přijatelnějších 3:2 nám dodávalo sil do druhého poločasu. O přestávce jsme ještě probrali, kde bychom měli zabrat a co víc hlídat, soupeři byli rychlí a nehráli vůbec špatně, ale my jsme si šli za svým.
Nedlouho po začátku druhého poločasu jsme srovnali, a pak dokonal obrat Kajetán. Po ideální nahrávce Vlastíka nádhernou střelou do pravé šibenice soupeřovy brány bylo skóre 4:3. Jen nepodléhat přílišné euforii, ještě není zdaleka konec, říkali jsme si. Soupeř se snažil, úplně neodpadl, jak jsme čekali (neměli nikoho na střídání). Jenom hrát svou hru, pečlivě obsazovat, aby soupeřův brankář neměl komu rozehrát, po ztrátě míče couvat na vlastní půlku pod balon, hrát především po zemi, nabíhat si, chtít nahrávku, chtít balon. Být aktivní.
Podařilo se nám vsítit ještě gól a Kajetán mohl říkat: “Dal jsem hattrick.“ Radost jsme měli všichni, ale byl to jen první zápas, který nic neznamená, chceme-li splnit náš jasně vytyčený předsezónní cíl, tedy postup do 7. ligy, musíme makat dál, burcoval tehdy kapitán.
To, co se nám vyvedlo v prvním zápase sezóny, se pak téměř zopakovalo o týden později. Jen to tentokrát dopadlo blbě. Ne, neotočili jsme to.
Proti Buzuluku Úvaly, ještě tělnatějšímu a eufemisticky vzato zkušenějšímu týmu, než jsme my, jsme premiérově nasadili dvě mladé pušky - Tondu a jeho kamaráda Davida. Oba jsou to fotbalisti, žel je jim oběma asi patnáct a mají asi třicet kilo dohromady. Neměli to snadné, ale časem se klidně mohou stát hvězdami osmé hanspaulky, po čemž jistě každý teenager nesmírně touží.
Zase jsme brzo prohrávali, dokonce 0:2 - hlavička po rohovém kopu a Davidovo zazmatkování v obraně. Naštěstí jsme měli Jiřinu, který v závaru snížil, a do pomyslných kabin jsme šli opět s jednobrankovým mankem, jako minule.
Náš slušný a veskrze aktivní nástup do druhého poločasu ale zkazila bizarní střela, která po několika tečích prošla pod mými nešikovnými orgány a zlomyslně se zastavila ze svých tří kilometrů v hodině těsně za čárou. Rozhodl jsem se, že do příště budu vypouklý a narvaný v červeném dresu, vysoký a budu mít sluneční brýle jako kolega na druhé straně, pak mi to chytání půjde líp.
Tenhle úlet nám, pravda, trochu vzal vítr z plachet. Na senzační obrat to pak dlouho nevypadalo, byť jsme nehráli špatně (asi to byla ta naše hra, jak o ní hovořil Vašek) a příležitosti přišly. Až pár minut před koncem u mě začala nejpřímočařejší letošní gólová akce, kdy si Vašek s Lubošem vyměnili balón a druhý jmenovaný protrhl střeleckou smůlu.
Na Jirkovi nadopovaném červenou količkou, z níž usrkával během utkání, bylo pak vidět, že prostě vyrovná, a taky že jo - o pár vteřin později se to opravdu stalo, nacpal se hlavou před gólmana a snad v předposlední minutě bylo skóre 3:3!
Jenže pak se nám vymstila ohromná touha to otočit a vyhrát. Neuhlídali jsme další hlavičku, která se mi opět otřela o rukavici, což už byl takový refrén tohohle zápasu, a propukla radost, jenže na špatné straně. Gól padl v posledních vteřinách zápasu.
Kapitán Václav se to pak pokoušel analyzovat, ale u spoluhráčů se to nesetkalo s pochopením. Tak jsme šli aspoň zapít žal limonádou. I runda limonády se mimochodem taky dá otočit, když si dáte dvě. Pokud si ji doléváte kohoutkovou vodou, je však lepší ji odtočit.
text kapitán Venál 313 a Řízek, mobilní foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat