KOLPORTÉREM

Nabídl jsem se, to jo, ale ve skrytu duše jsem doufal, že někdo řekne: "Luki, ty nemůžeš přece rozvážet noviny, potřebujeme tě v redakci, abys ty noviny vymýšlel a psal". Jenže oni se místo toho zaradovali a hned mě zapřáhli. Vyfasoval jsem seznam adres, balík čtvrtečníku, služební auto a vyrazil do ulic. Do terénu se ostatně vypravil i šéfredaktor; asi taky nikomu nechyběl.

Od nového roku mediální domy řeší velký problém s rozvozem tiskovin. Jeho příčinou je nedostatek pracovních sil u nového dodavatele, což ovšem abonenty navyklé u snídaně luštit křížovky či (v našem případě) luštit burzu pochopitelně nezajímá. Volají a kvapně ruší předplatné. Hrozí, že v tomto mezidobí prozří, že papírové noviny vlastně vůbec nepotřebují.

Vydavatelé to řeší různě, přičemž první na ráně jsou právě redaktoři a podobní zaměstnanci. Ti, kteří obvykle zastávají zcela odlišnou část výrobního procesu, než je objíždění bytovek ve Vršovicích v zoufalé snaze se dozvonit na někoho, kdo by mi proboha otevřel dveře do společných prostor, kde jsou schránky.

Spousta lidí má pochopení a smějí se na mě, nebo mně. Jiní moc ne. "To jste hodný, že nám nesete noviny, ale jsou tři hodiny odpoledne a ještě jsme nedostali včerejší a předvčerejší," vítá mě paní na vrátnici jakési firmičky a chce si o nastalé situaci povídat. "Ten pán, co sem jezdí bavorákem, taky nic nedostal, víte? Máte tam bordel!" Souhlasím s ní, že to není ideální. Chrlím omluvy a spěchám dál. Protože, jak zpíval Oldřich Janota: "Já přeci nejsem duchovní pastýř, abych snad řešení znal. Jsem kolpoltér Vlasty a musím jít dál".

Vybral jsem si Prahu 10, která - jak se posléze ukáže - je strašně velká. Někde okolo Krymské se mi povede vytáhnout zaměstnance zcela zabedněné banky od oběda, jen abych mu předal jeden výtisk. "Já totiž nejsem normální pošťák," prozrazuji mu zcela zjevné. Popřeju mu aspoň dobrou, i když vystydlou chuť. Ve smetištních Slatiňanech málem zahrabu služební oktávku do bláta a krátce potom se nečekaně setkávám s přítelem Vaškem, který na mě z prosklené budovy mává a ustaraně se ptá, zda mě degradovali.

Někdy se to prostě nedá. V opuštěném areálu deset minut pátrám po prodejně jachet, ale nenajdu ani stěžeň. Zato nejpsychedeličtější zážitek je průjezd sběrným dvorem, pohřebištěm novin a časopisů. A na druhém konci dvora nalézám schránku, kam odkládám přesně jeden výtisk. A slyším, jak ty slisované noviny na ty čerstvé volají hřbitovní heslo: "Co jsme my, budete i vy!"

Místo očekávaných dvou hodin strávím rozvozem na zhruba čtyřicet adres dvaapůlkrát tolik času. A to jsem celou dobu nic jsem nejedl, nepil ani nečůral. Příště to chce především zlepšit plánování a organizaci. A nechat spletitou a nepřátelskou Prahu 10 někomu jinému. Třeba tu jachtu najde.

Na páteční ráno si beru kus Prahy 4 a okolí. Sedmačtyřicet domů, bytů a firem. Pozdní čtvrteční večer proto trávím nad mapou, sestavováním dokonalého itineráře a promýšlením strategie. Cílem je razantně stlačit čas rozvozu - pro dobro nás všech. Čtenáři budou méně nadávat, když se k nim tiskovina dostane včas, a osazenstvo redakce jistě potěší, když se ve své normální práci objevím v devět, ne ve tři. Nejlepší nápad je napsat Milanovi. Ráno dorazí a pojedeme spolu. Jeden bude řídit, druhý vybíhat a omlouvat se. A pak se šábneme o zisk, tedy nula korun.

Bloudění

Milan sice brzo ráno přijel, ale noviny ne. Dorazily až v osm, s čímž jsem nepočítal. Měníme plán, Milan si bere venkov, já mířím do Modřan, Braníka a Hodkoviček. Ty jsou báječné, každá vila má popsanou schránku, dokonce i padlé děvy z tamního pasťáku jsou vzorné a nemusím na ně zvonit.

Dvě hodiny za námi a předposlední zastávka před jednou advokátní kanceláří. Schránku nevidím, zvoním na recepci. "Dejte to prosím za ten antický sloup," radí mi slečna. A já na to nic neřeknu, protože nejsem recenzent architektury, nýbrž donašeč tiskovin.

Zbývá poslední adresa, poslední firma. Jenže mi špatně spočítali noviny a jedny chybí. Jímá mě zoufalství. Já bych jim strašně rád ten výtisk třeba i koupil, kdyby tam byla nějaká trafika. Bohužel trafiky nejspíš vymřely. A nemůžu jim přece poradit, aby si to přečetli na internetu.

Trápí mě to, ale poslední adresát zůstal ten den bez novin. Ale na zítřek prý sehnali náhradní doručovatele, kteří to všem lidem dovezou.

A doufám, až jednou bude nedostatek novinářů, že to taky vezmou za nás.

text Řízek, foto Ř. a Vašek