BITVA U PŮLMARATHONU

"Až se budeme vracet, možná budu zvracet," reagoval Václav na můj dotaz, jak se cítí po prvních asi dvou stech metrech jeho prvního a našeho prvního společného půlmaratonu. Jeho předpověď se naštěstí nenaplnila a my jsme za další hodinu a tři čtvrtě mohli v cíli v euforii volat našim ženám, jež to naše sdílené hrdinství samozřejmě vůbec netankovalo a znamenalo to pro ně jen zasmrádlé auto a další zpocené hadry na praní. Ale pro nás to znamenalo hodně.

Ještě než se sociální sítě o víkendu málem protrhly pod vahou příběhů novopečených půlmaratonců, vypálili jsme jim všem rybník, neboť jsme na stejně dlouhou trať vyrazili už o dva dny dříve, tudíž všichni byli v podstatě opoždění. Vůz pořadatelů nás ve čtvrtek za soumraku odvezl na start u podolské porodnice, což mi jako symbolický začátek přišlo víc než vhodné (byť jsem se narodil na Vinohradech). Cíl je na stejném místě u auta a tam tu symboliku nevidím. Netřeba zastírat, že jsme oba byli nervózní z toho, co následující desítky minut vlastně všechno přinesou.

Po pomyslném výstřelu z pomyslné pistole jsme se mezi imaginárními špalíry fanoušků pustili proti línému proudu Vltavy. Bouřkové mraky se schovaly za obzorem, byl fakt nádherný večer, teplo jak na konci května, míjeli nás bruslaři i cyklisté, zato pomalejší běžce jsme předbíhali a tlachali jsme jak o závod. V tom jsou běhy s Václavem tak specifické, ale u tohohle delšího podniku pozitiva jednoznačně převládala - v tom vodopádu slov to hrozně rychle uteklo.

Za ledárnami v Braníku míjíme areál koňáků a vzpomeneme na Svatou Kristýnu, která na těchto místech někdy provozuje gymnastiku na koňském hřbetu. A jak se později dozvíme, Kristýna tam je a slyší a poznává nás. Probíháme "krásnou alejí" - mého spoluběžce trasa ohromila - a blížíme se k Mostu inteligence. Na sedmém kilometru přichází první problém, Václavovi se rozváže tkanička. Nadává, že nám to zkazí čas, zastavuje se a v novém rekordu usilovně šneruje.

Jak se blížíme ke Zbraslavi, cyklistů i veškerého provozu ubývá a začíná se šeřit. Pod Mostem Závodu míru přichází kýžená otočka a pár loků z lahviček, které vleču na opasku. A vracíme se stejnou cestou.

Čekám, kdy Václav začne tuhnout, vadnout, kdy se začnou protahovat pauzy mezi větami, zkrátka kdy se konečně objeví nějaký signál krize, ale on místo toho zrychlil, jako by už chtěl být doma. Jestli jsme před otočkou běželi kilometr průměrně třeba za 5:10, na cestě zpět zrychlujeme na nějakých 4:50 a řítíme se z pustých Komořan zpět do Podolí, zatímco padá tma. Davy lidí, které potkáváme, nás nezdraví a nezajímáme je, i když podle těch obrovských koláčů na břiše a zádech musí všem být jasné, že za sebou máme něco výjimečného.

"Kde je to auto?" ptá se kolega v pomyslné cílové rovince na nábřeží za porodnicí a v jeho hlase jsou slyšet nevyřčená slova "už", "sakra" a "pitomý" a potlačovaná naléhavost. Od startu uplynula hodina a tři čtvrtě. Drobná bílá tečka se nakonec opravdu vynoří, pomalu se zvětšuje, nabývá rysy naší fabie, najednou jsme u ní a v ní a radostně voláme těm ženám, že jsme celí a šťastní, a ty to nezajímá, ale to už znáte.

text a mobilní foto Řízek