V MYČCE

Můj tchán je sice velmi špatný řidič a co se týče otázek automobilismu, asi bych za ním pro radu nešel, ovšem v jednom jsem s ním zajedno: v zimě se auto prostě nemyje. Je jedno, jestli máte v techničáku modrou metalízu nebo základní bílou, po pár kilometrech po zimní dálnici jsou hnusně šedá všechna auta. To jsem ženě posledních několik dní opakoval, zatímco její hlasitost a naléhavost se postupně zvyšovala. Že to auto je tak špinavé (použila expresivnější výraz), že nevidí do zrcátek (jako by je normálně využívala). A že se se mnou rozvede, když to nevezmu do myčky. A tak jsem jel - a pak jsem v myčce uváznul.

Dokázal bych si to představit jako takový klaustrofobní sen, jenže se to opravdu stalo. Rachot kartáčů, sušiček a těch dalších udělátek najednou ustal. Na displeji stroje se nápis PROBÍHÁ MYTÍ změnil na poněkud zneklidňující ALARM ALARM ALARM. Zpozorněl jsem a došlo mi, že domluvené běhání s Milanem a Vaškem asi nestíhám. Vlastně asi nestihnu ani večeři ani být zítra v práci, protože jsem v pasti.

Vrata před vozem byla na první pohled hermeticky uzavřená, vrata vzadu rovněž. Stěny po stranách nepropustné. Nikde žádná obsluha, jsem ponechán napospas robotům.

Prolétl jsem instrukce na papírku, který mi paní čerpadlářka u pokladny dala při placení. Psalo se tam, že mám sundat anténu, ovšem na situace, kdy se člověk octne uzamčen v myčce, návod zapomněl. Po několika minutách váhání jsem vystoupil z vozu a seznal jsem, že celá robotická mycí souprava je zaseknutá o zadní stěrač krásně umytého vozidla. Takový golem, kterému vypadl šém a odkutálel se někam do odvodňovacího kanálku.

Robot stále tlumeně vrněl, jako by se měl každou chvílí rozběhnout, našamponovat mě, rotujícím kartáčem umlátit a následně mě nabalzámovat horkým vzduchem. Obešel jsem vůz a nesměle jsem zaklepal na vrata - na záběrech průmyslové kamery to bude vypadat hrozně zábavně. Nic. Stiskl jsem něco, co by mohlo být zvonkem. Nic. Našel jsem na zdi ovládací panel, na něm dvě šipky a drobné červené tlačítko s nápisem STOP. Mačkám - a opět se nic nestalo. Plechové dveře z boku jsou zamčené. Plynou další minuty a vypadá to, že nikomu nechybím ani já, ani funkční myčka.

Volám ženě, protože ona tohle zavinila, tak ať se snaží někoho splašit. Nějakou záchranu. Na pumpě to však nikdo nebere. Najednou se v zadních vratech otevřou malá dvířka (kterých jsem si prvně nevšiml), někdo vstoupí a zase rychle vyleze. Zkouším dveře otevřít zevnitř - a jde to. Nadechnu se na svobodě a pozoruju frontu aut, která se mezitím vytvořila. Řidiči automaticky předpokládají, že jsem idiot. "Vy jste při mytí vylezl z auta?" ptají se. Kroutím hlavou a krčím rameny. Přichází paní z obsluhy a místo mě starostlivě obhlíží stav mechanismu. Mé schopnosti odhaduje podobně jako nedočkaví řidiči. "Vy jste při mytí popojížděl, nebo couval?" zjišťuje. Už trochu uražen všechny dotazy neguji a ptám se, co budeme dělat a jestli je tu někdo, kdo dokáže vůz vysvobodit, nějaký odborník na zaseknuté myčky. Teď je uražená pro změnu paní, a to jsem rád.

"Já," odpovídá trochu namíchnutě. Přichází k ovládacímu panelu na zdi a namísto stopky tiskne bůhvíproč šipku dolů. Vrata, naprosto logicky, okamžitě vyjíždějí nahoru. Opatrně hladím plyn a včetně toho problematického stěrače opouštíme prostor, než se netvor probudí nebo než po mně bude někdo chtít něco zaplatit.

Tchán vlastně tak úplně pravdu nemá. Auto se v myčce nemyje v zimě, nýbrž nikdy. V zimě to napříště přežijeme s šedivým a po zbytek roku myju auto u potůčku, v bystřině, na louce či zahradě, prostě všude tam, kde mě nikdo nemůže uzavřít a ponechat napospas.

text a foto Řízek

P.S. Soundtrackem k tomuto textu je písnička od kapely Hm... s názvem V myčce.