VYHOZENÉ MELOUNY

Zažil jsem určitě jeden z nejrychlejších protestních pochodů na světě. Vysokoškoláci, kteří přišli ukázat, jak moc je jim proti mysli chystaná reforma, mají totiž mladé nohy, ne jako třeba odboráři. Šli tedy tak svižně, že skoro nestíhali skandovat. Dobeše do koše, zakřičeli pak párkrát před vládou, kde už nikdo nebyl, a pak se odebrali na pivo.

Večerní procházka asi tří stovek mladých lidí ke Strakovce byla jen třešničkou na dortu protireformního odpoledne. Přiznám se, že bych tam normálně nešel, ale zahnala mě tam práce, mrška jedna.

Univerzita Karlova zorganizovala "informační setkání" o reformních zákonech, které vyvrcholilo schválením akademicky "ostré" rezoluce, v níž akademická obec vyzývá k odmínutí obou zákonů.

Předtím ještě partička nečekaně dobře připravených studentů v zelených tričkách a ve škraboškách s obličejem Dobeše vyházela z balkonu právnické fakulty 90 melounů - tolik se prý vyhodilo z evropských kapes při přípravě lajdácké reformy, argumentovali moji kolegové z různých fakult.

Melouny byly dobře vymyšlené. Jednoduché, fotogenické pro média, zábavné (jak ta šťáva parádně stříkala!) a navíc i se špetkou ekologické recyklace - zeleninová tříšť údajně směřovala do pivovaru na výzkum melounového piva. I když, jak po těch hadrech všichni ti kameramani šlapali, asi bych ho pít nechtěl.

Jen tam kromě pár desítek aktérů, kamer, fotoaparátů, přenosových štábů a lidí čekajících na tramvaj nebylo žádné publikum. A mělo to být ještě horší. "Hele, večer jdeš na ten průvod? Ne? Já taky ne. To tam fakt nikdo nebude," zaslechl jsem obavy dvojice v zelených tričkách. Pár set lidí nakonec přišlo, ale propagace mezi studentstvem zjevně trochu selhala, nebo se těm lenochům nechtělo do deště. Anebo mají všichni už hotové zkoušky (nechápu jak) a jsou na horách. Anebo je jim reforma putna.

V aule na takzvaně informativním setkání ale bylo plno, dokonce skoro narváno. Po několika notně kritických projevech překvapila svižná diskuse a bryskní schvalování rezoluce, která ty oba zákony úplně odsuzuje. Do ní jen někdo chtěl přidat, že akademici hovoří za všechny obyvatele republiky. Iniciátoři pak do textu radši dopsali vágní "za všechny". A nakonec vyhodili i to. Takže lejstro mluví za akademiky, ostatní mohou klidně spát. Já jsem se zdržel hlasování.

Potkal jsem bývalého spolužáka ze základky Sváťu, kterému jsme kdysi na škole v přírodě při fotbale zlomili prst (my můžeme brát klidně jako plurál majestatikus). Sváťovi osudy budoucích kolegů lhostejné nejsou, a tak se s těmi zbylými, kteří nejsou na horách, zařadil do průvodu a mlčky vyrazil od právnické fakulty přes náměstí Jana Palacha a Mánesův most ke Strakovce. To už byl skoro pozdní večer.

Vpředu blonďatý mladík s megafonem opakovaně zkoušel provolávat do velmi svižného pochodu různá hesla. Hlouček kolem něj vždy chvíli opakoval, zbytek si užíval procházku podél řeky s policejním dohledem. Nejvíce se ujal slogan Dobeše do koše, anebo další podobně povedený Dobeš je mrkev a mrkev je vůl. Naopak s komplikovanými konstrukcemi typu Nejdřív rezoluce, potom revoluce hlasitá část průvodu moc neuspěla.

Když se průvod nahrnul před Strakovku a pohltil do sebe toho zoufalce, co tam s transparentem postává snad každý den, měl jsem těch akademických protestů už dost. Pršelo, megafonistu nebylo slyšet, na vládě už dávno nikdo nebyl, celé to přestávalo dávat smysl. Zmohla mě apatie, vleklo se to.

Přečetli rezoluci, zopakovali refrén s vyhazováním nyní nemocného ministra mezi odpadky. Teď nás čeká alkohol, odtušil jeden maník a valil se pryč. "Husiti na pivo," svolávali se mladí teologové, trousili se odtamtud a já jsem utíkal na tramvaj, protože toho bylo tak akorát. Protest skončil, ale prý je to teprve začátek. Tak uvidíme.

text a fotky Řízek

ŠTAU, BEJBY, ŠTAU

Co má společného 700 kilometrů dlouhá dálniční štreka z dovolené domů s proslulým lyžařským okruhem Sella Ronda, tedy kromě této věty? Je to čekání a fronty vinoucí se do nekonečné otravnosti.

V Itálii nám při bezvadné lyžovačce nevyšlo máloco, za mírný krok vedle však lze bezesporu označit výlet na okruh Sella Ronda. Ten důmyslně navzájem propojuje několik velkých dolomitských středisek pomocí rafinované soustavy lanovek a údajně středně těžkých sjezdovek, takže člověk celý den objíždí takový veliký kus šutru, který zabírá celé údolí.

Přestože to zní zábavně a do značné míry to i zábavné bylo, je to místy tak trochu na prd. Všude jsou velké cedule a všichni o tom vědí, všude to "reklamují," jak se u nás říká, takže tam v konečném důsledku všichni jsou.

Na prd je i vracet se v sobotu ráno domů, kdy stejný nápad (zabalit zbylé konzervy, pokradmu vyměnit víko na třídicím koši za sousední nepoškozené, naházet lyže do rakví, předat apartmán, nechat si od domácího Maďara vrátit kauci a naskákat v devět do auta) měli pravděpodobně úplně všichni.

Cedule !STAU! na obchvatu Mnichova celkem zbytečně varují před zácpou, když je hmota aut s rakvemi na střeše všude kolem, nehýbe se a Jirka otvírá plechovku za plechovkou a skřehotá: "Štau, bejby, štau!" Ostatní klimbají a jsou trudnomyslní.

Fakani v hummeru čučí každý do své obrazovky, dodávka s batůžkem od Jirkovy oblíbené značky je tu tři auta před námi, tu za námi, ale pořád okolo. Cesta utíká zoufale pomalu, když se auto vůbec nehýbe. "Proč nejedeš jiným pruhem?" komandují pasažéři. A mekáč v Rozvadově je ještě tak daleko!

Na Sella Rondě jsme čekali už ráno v Campitellu (opravdu to není radotínská pizzerie), půl hodiny na obří kabinu pro 125 lidí plus dozorce a dýdžeje v jednom. V obrovské výšce hřměly synťákové skladby v turisticky německém rytmu a na zvedání žaludku to nepomáhalo, ba naopak.

A pokračovalo to podobně. Navzdory deklarované střední obtížnosti jsme se chvílemi plácali po mírných modrých sjezdovkách s davem lidí, kteří měli úplně stejný nápad (na infocentru si během volného dne vyzvednout mapu, celý večer připravovat tousty na dlouhou cestu, vstát za kuropění a za rozbřesku naházet lyže do rakví, a pokud možno se dostat do areálů co nejdřív).

Kolem tohohle balvanu okruh vede.

Jindy ale trasa vedla i přes celkem pěkné dlouhé a především červené sjezdovky. To všechno v záplavě sluníčka, tak jako ostatně celý týden.

Ta mračna lidí se pak logicky pod svahem sešla v zácpě před lanovkou, kde čekající masa místy nabývala i krkonoškých rozměrů. I vevnitř to plynulo pomalu - některé lanovky vedly i po rovině a z kopce, v kabinách jsme strávili bez nadsázky několik hodin!

Anebo se davy potkaly až nahoře nad jedinou pořádně prudkou strání, kde s úžasem sledovaly apokalyptický výjev dole pod nimi. Plužící lyžařští turisté v očekávání střední obtížnosti zoufale traverzovali mezi boulemi, závodníci včetně nás se je snažili netrefit. Někde v lyžařském infernu se nám navíc nakrátko ztratila Eliška.

Obě cesty nakonec dopadly uspokojivě. Nad dálnicí se objevilo charakteristické logo značící, že už jsme skoro doma. Jirka mohl z kapsy vyndat užmoulané slevové kupony, když už druhý den zvažoval, co si v pekle dietologů vlastně koupí. A kolem třetí hodiny odpoledne jsme se rozměklým sněhem prosmýkli zpět do hudební kabiny, jež nás svezla dolů do města pojmenovaném po pizzerii.

text a fotky Řízek

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.

KRAVINY

Zase v davu
text a foto Řízek

Některé telefonáty mají tu moc, že dokážou přetnout třeba fungující vztah. Jiné aspoň přetrhnou vznikající vzrušující ranní sen a místo něj nabídnou příval povinností, a o to je to možná horší. Vždyť cesta z postele na demonstraci musí nutně být krutá. A o vztazích to dnes naštěstí znovu nebude, protože to přeťala ta druhá věta.

Doběhnout vlak, najít správné ministerstvo zemědělství a nezapomenout doma foťák – to bylo, přiznám se, ze třetiny nad mé síly. Naštěstí mám hodného tatínka s rychlým vozem a stříbrnou krabičkou. Ta se mi houpala na krku, když jsem mezi rozezlené zemědělce dorazil. Protestovali totiž proti tomu, že dostávají za mléko málo peněz. A tu jsem zpozorněl, protože mléko mám úzce spjaté s kafem, a bez kafe bych dnes nebyl na demonstraci, neboť bych nevstal.

Byla to jedna z těch mála davových akcí, kde je mnohem více davu než fotografů a novinářů. Tady byly dokonce i dvě živé krávy – asi proto, že to nebylo úplně v souladu s ochránci zvířat, stračeny po chvíli někam zmizely. Měly na sobě nějaké smuteční nápisy, nicméně doufejme, že nedopadly nějak salámově.

A řečnilo se. Češi, Slováci, Bavoráci, Poláci, Maďaři a další národy, které ani neznám, a pískající masa se mnohojazyčně shodli – Unie jim škodí, protože srovnatelná kráva, je-li francouzská, dojí dražší mléko než chudák česká, neřkuli litevská. A tak to české aspoň demonstrativně vylijeme do kontejneru. A zahraje nám Budvarka.

A proč ten jetelíček roste u vody? Bylo mi líto ministra, tedy ne kvůli té dechovce, i když možná taky trochu. Připadalo mi, že se snaží. Jenže zemědělci to neocenili. Vedle mě stál muž, který po celou dobu jeho projevu točil smyčku: "Lež - lež - lež - lež - ministra koupily supermarkety - je to lhář - lež -lež - lež - lež." A nebyl bílou vránou.

Pozitivní ohlas měl naopak delegát z Německa, který si dokonce připravil proslov v češtině. Jeho věta o tom, že má teď kvůli Unii menší peníz než před dvaceti lety, vyzněla kvůli jeho nepůvodní výslovnosti směšněji.

Osm tisíc lidí, prý. Šest hodin dechovky, řehtaček a pískání, určitě. A na konci tiskovka, rozesmátí agrárníci nalévají novinářům. Mléko?

Ale kdeže.