SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek