KRISTÍNKA IBA SPÍ

Opustil jsem bublinu, komfortní zónu, pohodlí domova i bezpečí velkoměsta a jedu poprvé přednášet (rozuměj šířit bůhvíkým – nejspíš Sorosem nebo Bruselem – placenou pravdoláskařskou ideologii) studentům gymnázia městečka skoro na hranicích. Dozvědí se, jak vypadá práce novináře. Nebo aspoň to, jak vypadá nervózní, potící se novinář.

A já nervózní jsem. Natolik, že jsem posledních pár dní špatně spal i psal, a když jsem zrovna špatně nespal, chystal jsem si epochální prezentaci.

Natolik, že si celou cestu nahlas předříkávám všechny objevné myšlenky, které jsem složitě zformuloval a opsal odjinud a kterými zahrnu kvintu broumovského gymnázia, která se do vyhřáté učebny zrovna vrátí z oběda. Jsem sám sobě audioknihou z Hodně levných audioknih. A občas i otočím volantem či předjedu kamion.

A nestíhám. Do konce opáčka celé prezentace mi chybí ještě asi deset slajdů, když mezi horami vykoukne věž broumovského kláštera. Moje přednáška má však začít už za pár minut. Ve sborovně nacházím pana učitele. Je milý a vypadá přesně jako Peter Nagy. Sympaťák. Sme svoji. Myslel si, že jedu z Náchoda. Chápu. Deník N zní jako Náchodský deník. Omlouvá se mi za to, že jedu až z Prahy; omlouvám se mu za to, že jedu skoro pozdě a že budu mluvit jako hotentot.

Slunce se opírá do oken učebny výtvarky. Ale opírá se až moc, protože tu kvůli opravě nejsou žaluzie. Jdeme tedy jinam. Slunce se opírá do oken učebny hudebky a do lavic se trousí mí náctiletí posluchači a posluchačky s předprogramovaným znuděním (mimochodem, krásny zadok!). Školní ajťák se mi omlouvá, že ještě není hotová dálnice z Hradce, a hned napodruhé zapojuje projektor. S Peterem Nagyem ladíme noty. A když mě tak vidíme, shodujeme se, že začneme promítáním dokumentárního filmu o fungování českých médií.

Představuji se šestnácti- až sedmnáctiletému publiku a marketingově rafinovaně (připravoval jsem si to už od Jaroměře) se vyznám k náklonnosti k místnímu kraji ("tak rád jsem se sem s oddílem vracíval, tak rád jsem po kopcích na kole jezdil"). Nagy se usmívá, třída se tváří nepřítomně. Vysvětluji divákům, že nejdříve uvidí špatný film o tom, jak se novináři před dvěma lety snažili zjistit, jestli bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Ale že jim neprozradím, jak to dopadlo (pauza na smích, který nepřichází). A že se omlouvám za to, že se v něm na několika místech mihnu. Nikdo se nesměje. Inu, někdy je smích, někdy pláč. Tak to radši pusťme.

Režisér filmu Mimořádná zpráva odvedl dobrou práci v tom, že správně odhalil, že naprostá většina stěžejního dění v redakcích velkých médií se odehrává v mikrosvětě porad, kde důležití muži v košilích jeden přes druhého sáhodlouze rozumují a udělují zbylým dvěma redaktorům důrazné protichůdné pokyny. Jeho film je právě proto střídavě nesnesitelná nuda a potrhlý chaos, což do dramaturgie mé přednášky vlastně sedí dokonale. Včetně toho, že je kvůli huhlání protagonistům špatně rozumět – i to máme společné. Nagy obchází usínající třídu a zabavuje mobily. Pár lidí si položilo hlavu na lavici, Kristínka iba spí.

Po skončení filmu se rozvine celkem zajímavá debata. Než mi dojde, že si vlastně docela příjemně povídáme s učitelem. Posledních pár nejvěrnějších nebo nejslušnějších nemá mobily v rukou. Asi dva žáci se ještě na něco zeptají. Aj tak je to fajn.

Chce být někdo novinářem? oslovím umdlévající třídu v naději, že nějakého aktivního šprta se mě zželí. Někde v serpentinách u Hronova jsem si dokonce v hlavě napsal dialog: "Takže vy byste chtěla psát? A co?" zeptám se já. "Něco o kultuře, mám ráda divadlo. Nebo bych chtěla jet do války a psát reportáže ze zákopů. Případně by mě bavilo dělat zpravodajství z olympiády," špitne dívka. A já na to citlivě: "Hm, nejspíš to dopadne tak, že budeš někde pár let nalévat zprávy z ČTK na web a pak půjdeš na mateřskou nebo dělat PR do nějaké regionální továrny za dvakrát tolik peněz, jak tak na tebe koukám." Naštěstí se nikdo nehlásí, protože nikdo novináře dělat nechce.

Jeden student, možná Marcel z malého mesta, se pak skutečně zeptá. Na to, jestli jsem si přál, aby Zeman už nekandidoval. Je to skutečně dobrá otázka.

Mluvím dál. O sobě, což mi jde nejlépe, o novinách, o dezinformacích. Několikrát zvoní, ale to není podstatné. Když mi dojdou slova, vzpomenu si, že jsem jim přinesl noviny. Pojďme sa zachrániť!

Zapojím žáky aspoň tak, že si je rozdělí do lavic. Dva žáci tvrdí, že čtou papírové noviny – Hospodářky a Blesk. Ty naše, které vidí prvně, je zaujmou rozměrem a (ne)kvalitou papíru. Na druhou stranu, je to první věc, která je za poslední hodinu a půl zaujala. Druhá stížnost směřuje na délku článků (příliš mnoho not). Nagy najednou vyzve žáky, aby poděkovali návštěvě a zvedli za sebou židle a vyrazili na školu v přírodě do Žamberka (nikdo nevíme, kde to je). Loučíme se a jsme všichni svým vlastním způsobem rádi.

Dostávám broumovskou propisku a dvě čokoládky. Učitel děkuje a prchá do svého kabinetu. Sám s nohami na stole balím počítač (pravda, v téhle poloze se to dělá těžko) i s prezentací, ze které jsme stihli přesně jeden slajd. Bylo na něm napsáno Práce novináře a na pozadí obrázek notebooku ukradený z fotobanky.

Druhý den mi pan učitel píše, že jsem tam zanechal dobrý dojem, ale i počítačovou myšku. Aj tak sme stale frajeri.

text a foto Řízek