----
Běžeckou laboratoř by majestátní matikářka neocenila, já jsem ale celkem unešen: běhací pás a jeho osazenstvo uprostřed klimatizované místnosti snímá prý jedenáct kamer, na zdi visí veliká placatá obrazovka, která se teď ale sama vypíná, protože Michal musí vyměnit baterky v ovladači.
Jsem svlečený do půl těla, které je spíš sedavě upracované než vypracované, a kouč Michal, s nímž jsme si krátce předtím potykali, na mě začíná lepit pětatřicet čidel. Zapomněl jsem napsat, že jsme se mezitím posunuli v čase zhruba o čtvrtstoletí.
Běžeckou laboratoř by majestátní matikářka neocenila, já jsem ale celkem unešen: běhací pás a jeho osazenstvo uprostřed klimatizované místnosti snímá prý jedenáct kamer, na zdi visí veliká placatá obrazovka, která se teď ale sama vypíná, protože Michal musí vyměnit baterky v ovladači.
Hodně mluvíme, o běhu, bolestech, botách, Babišovi a dalších věcech nejen na B; snažím se to trochu oddálit, vlézt na běhací pás se mi nechce, ale asi nebude zbytí, protože od toho tu oba jsme.
Moje žena mi dala poukaz na vyhlášenou běžeckou analýzu v Salmingu na Pankráci a tohle opravdu trefila výborně (zatímco některé dřívější vouchery, třeba na sestřih v barber shopu, byly trochu diskutabilní, ale to teď není podstatné). Ne, že bych se ve svých šestatřiceti letech chtěl profesionalizovat a senzačně se dostat na olympiádu, nicméně tohle je přesně ten typ věcí, které mě strašně zajímají. Já samozřejmě vím, že na tu pravou nohu pajdám a že bych měl něco dělat s tím slabým břichem, ale chci svoje biorytmy vidět v grafu, kondiciogramu a barevně!
Baterky jsou vyměněné, na obrazovce se objevuji já, jen jako jakási postavička. Michal zapíná pás: nejprve se v klidu zahřeju, jen se nesmím moc nechat unést, a pokud ano, mám stisknout červený knoflík. Stroj nabírá obrátky, zatímco se kamerový systém kalibruje na mou postavu. Běžím teď po rotující gumě tempem pohodového výběhu na Vyšehrad, akorát místo kecajícího Vaška mám ta čidla. Obsluha pás i mě postupně zrychluje na vysněné maratonské tempo (dost nekomfortní) a pak i na minutu na velmi svižné intervalové (extrémně nepříjemná věc, fuj). A to přístroji stačí.
Zatímco oddechuji a odlepuji 35 čidel, systém počítá a vyhodnocuje. Na obrazovce se pak objevuje běžící kostlivec jak z klipu od Chemical Brothers, jen je tam chudák sám. Trochu pajdá na pravou nohu a má vystrčený zadek, nicméně dá se při pohledu na něj s trochou fantazie mluvit skutečně o běhu. Vedle kostry se objevují první křivky a grafy a jsou barevné a moje a budu se jimi odteď už řídit.
Moje žena mi dala poukaz na vyhlášenou běžeckou analýzu v Salmingu na Pankráci a tohle opravdu trefila výborně (zatímco některé dřívější vouchery, třeba na sestřih v barber shopu, byly trochu diskutabilní, ale to teď není podstatné). Ne, že bych se ve svých šestatřiceti letech chtěl profesionalizovat a senzačně se dostat na olympiádu, nicméně tohle je přesně ten typ věcí, které mě strašně zajímají. Já samozřejmě vím, že na tu pravou nohu pajdám a že bych měl něco dělat s tím slabým břichem, ale chci svoje biorytmy vidět v grafu, kondiciogramu a barevně!
Baterky jsou vyměněné, na obrazovce se objevuji já, jen jako jakási postavička. Michal zapíná pás: nejprve se v klidu zahřeju, jen se nesmím moc nechat unést, a pokud ano, mám stisknout červený knoflík. Stroj nabírá obrátky, zatímco se kamerový systém kalibruje na mou postavu. Běžím teď po rotující gumě tempem pohodového výběhu na Vyšehrad, akorát místo kecajícího Vaška mám ta čidla. Obsluha pás i mě postupně zrychluje na vysněné maratonské tempo (dost nekomfortní) a pak i na minutu na velmi svižné intervalové (extrémně nepříjemná věc, fuj). A to přístroji stačí.
Zatímco oddechuji a odlepuji 35 čidel, systém počítá a vyhodnocuje. Na obrazovce se pak objevuje běžící kostlivec jak z klipu od Chemical Brothers, jen je tam chudák sám. Trochu pajdá na pravou nohu a má vystrčený zadek, nicméně dá se při pohledu na něj s trochou fantazie mluvit skutečně o běhu. Vedle kostry se objevují první křivky a grafy a jsou barevné a moje a budu se jimi odteď už řídit.
Michal je profesionál, je pozitivní a hlavně chválí. Počítám, že to má v popisu práce, protože s přístupem "tobě už žádný – ani ten náš skvělý, odborně vedený a pravidelný – trénink nepomůže, zkus třeba šerm a už se nevracej" moc klientů nezíská.
Kladně hodnotí držení těla, délku kroku či došlap na střed nohy (což mě překvapuje nejvíc), negativa vidí v práci středu těla, pánve a okolí (žádné překvapení) a pak v práci rukou, kterou považuju za zbytečnou, což je samozřejmě blbě. Koukám na kostlivce a musím mu dát za pravdu: zatímco pravá ruka imituje spojnicovou tyč u parní lokomotivy, levá jde daleko od těla a ve vzduchu maluje nepochopitelná kolečka a pořád dokola.
Kladně hodnotí držení těla, délku kroku či došlap na střed nohy (což mě překvapuje nejvíc), negativa vidí v práci středu těla, pánve a okolí (žádné překvapení) a pak v práci rukou, kterou považuju za zbytečnou, což je samozřejmě blbě. Koukám na kostlivce a musím mu dát za pravdu: zatímco pravá ruka imituje spojnicovou tyč u parní lokomotivy, levá jde daleko od těla a ve vzduchu maluje nepochopitelná kolečka a pořád dokola.
Rozloučíme se, mám po těch skoro dvou hodinách hlavu plnou dojmů – a to mi samotná analýza teprve přistane druhý den do mailu. Už teď mám přitom pocit, že můj běh zlepšila!
Ráno se mi sice kvůli únavě nechce na trénink na Děkanku, ale jdu. Chci omezit svá ruční kolečka a hlídat si kostlivcovu pánev.
První dvoukilometr rozběhnu tak, jak mám. A jsem nadšený. Jenže druhý přepálím – na nějaké ruce vám už úplně kašlu, zvlášť v tomhle šíleným hicu, chci domů. Vařím se, úplně se utavím, skoro zastavím a konstatuju, že jsem fakt debil. Sebepoznání je skvělá věc.
text Řízek, foto Salming
Žádné komentáře:
Okomentovat