VYHOZENÉ MELOUNY

Zažil jsem určitě jeden z nejrychlejších protestních pochodů na světě. Vysokoškoláci, kteří přišli ukázat, jak moc je jim proti mysli chystaná reforma, mají totiž mladé nohy, ne jako třeba odboráři. Šli tedy tak svižně, že skoro nestíhali skandovat. Dobeše do koše, zakřičeli pak párkrát před vládou, kde už nikdo nebyl, a pak se odebrali na pivo.

Večerní procházka asi tří stovek mladých lidí ke Strakovce byla jen třešničkou na dortu protireformního odpoledne. Přiznám se, že bych tam normálně nešel, ale zahnala mě tam práce, mrška jedna.

Univerzita Karlova zorganizovala "informační setkání" o reformních zákonech, které vyvrcholilo schválením akademicky "ostré" rezoluce, v níž akademická obec vyzývá k odmínutí obou zákonů.

Předtím ještě partička nečekaně dobře připravených studentů v zelených tričkách a ve škraboškách s obličejem Dobeše vyházela z balkonu právnické fakulty 90 melounů - tolik se prý vyhodilo z evropských kapes při přípravě lajdácké reformy, argumentovali moji kolegové z různých fakult.

Melouny byly dobře vymyšlené. Jednoduché, fotogenické pro média, zábavné (jak ta šťáva parádně stříkala!) a navíc i se špetkou ekologické recyklace - zeleninová tříšť údajně směřovala do pivovaru na výzkum melounového piva. I když, jak po těch hadrech všichni ti kameramani šlapali, asi bych ho pít nechtěl.

Jen tam kromě pár desítek aktérů, kamer, fotoaparátů, přenosových štábů a lidí čekajících na tramvaj nebylo žádné publikum. A mělo to být ještě horší. "Hele, večer jdeš na ten průvod? Ne? Já taky ne. To tam fakt nikdo nebude," zaslechl jsem obavy dvojice v zelených tričkách. Pár set lidí nakonec přišlo, ale propagace mezi studentstvem zjevně trochu selhala, nebo se těm lenochům nechtělo do deště. Anebo mají všichni už hotové zkoušky (nechápu jak) a jsou na horách. Anebo je jim reforma putna.

V aule na takzvaně informativním setkání ale bylo plno, dokonce skoro narváno. Po několika notně kritických projevech překvapila svižná diskuse a bryskní schvalování rezoluce, která ty oba zákony úplně odsuzuje. Do ní jen někdo chtěl přidat, že akademici hovoří za všechny obyvatele republiky. Iniciátoři pak do textu radši dopsali vágní "za všechny". A nakonec vyhodili i to. Takže lejstro mluví za akademiky, ostatní mohou klidně spát. Já jsem se zdržel hlasování.

Potkal jsem bývalého spolužáka ze základky Sváťu, kterému jsme kdysi na škole v přírodě při fotbale zlomili prst (my můžeme brát klidně jako plurál majestatikus). Sváťovi osudy budoucích kolegů lhostejné nejsou, a tak se s těmi zbylými, kteří nejsou na horách, zařadil do průvodu a mlčky vyrazil od právnické fakulty přes náměstí Jana Palacha a Mánesův most ke Strakovce. To už byl skoro pozdní večer.

Vpředu blonďatý mladík s megafonem opakovaně zkoušel provolávat do velmi svižného pochodu různá hesla. Hlouček kolem něj vždy chvíli opakoval, zbytek si užíval procházku podél řeky s policejním dohledem. Nejvíce se ujal slogan Dobeše do koše, anebo další podobně povedený Dobeš je mrkev a mrkev je vůl. Naopak s komplikovanými konstrukcemi typu Nejdřív rezoluce, potom revoluce hlasitá část průvodu moc neuspěla.

Když se průvod nahrnul před Strakovku a pohltil do sebe toho zoufalce, co tam s transparentem postává snad každý den, měl jsem těch akademických protestů už dost. Pršelo, megafonistu nebylo slyšet, na vládě už dávno nikdo nebyl, celé to přestávalo dávat smysl. Zmohla mě apatie, vleklo se to.

Přečetli rezoluci, zopakovali refrén s vyhazováním nyní nemocného ministra mezi odpadky. Teď nás čeká alkohol, odtušil jeden maník a valil se pryč. "Husiti na pivo," svolávali se mladí teologové, trousili se odtamtud a já jsem utíkal na tramvaj, protože toho bylo tak akorát. Protest skončil, ale prý je to teprve začátek. Tak uvidíme.

text a fotky Řízek

ČTYŘICET TISÍC NAŠTVANÝCH PÍŠŤALEK

Odbory vs. zbytek světa
text a fotky Řízek, legrační fotomontáž Vlastíkův kolega

Přijeli do Prahy, aby pískali, mávali transparenty, křičeli Hanba!, poslouchali projevy a Kryla, čurali na letenský trávník, ničili Johnovo ministerstvo a prohlédli si památky. Na protestu státních zaměstnanců jsem nechyběl, neboť tyhle panoptikální akce mám rád a poněvadž jsem prostě ten den byl v práci.

Preludium obstaral mladý nadějný odborářský boss Vlastík. V ten velký den, kdy se nespokojení vyvalili z autobusů, aby postupně ovládli Letnou, Klárov, Mánesův most, náměstí Jana Palacha a pak asi i nějaké obchoďáky, se se mnou musel prostě podělit o zábavný obrázek. Někdo ve photoshopu smíchal fotku nepříliš hezkých holých zadnic nahých lidí (státních zaměstnanců) a vysmátého Nečase (bídáka). Abych jako byl v obraze a věděl, oč v Praze půjde. Když jsem poznamenal, že mi to nepřijde vtipné ani dobře udělané, zahrozil: „Také se tě to týká!“

VTIPÁLCI. Takhle příště ne, Vlasto.

A měl pravdu, protože jsem se nakonec vážně octl v průvodu, na rozdíl od Vlasty, kterému bylo líto náhradního volna. Ideologická motivace mi ale úplně chyběla – vstup do státních služeb neplánuji ani ve vzdálenější budoucnosti, to vskutku ne. A nějaká solidarita? S tou se to zase nemá přehánět. Každý sám je tak trochu svého štěstí strůjcem.

MRTĚ LIDÍ. Radek prý byl schovaný v parlamentu.

Upřímně mám raději demonstrace anarchistů nebo gayů, vládne v nich daleko příjemnější atmosféra. Tady zjevně šlo od začátku o to, udělat co možná největší hluk. Zvlášť hasiči byli v tomto směru vybaveni až překvapivě dobře – když už jsem však poněkolikáté dostal zblízka zásah sirénou, zas tak skvělé mi to nepřišlo.

Navenek z těch naštvaných lidí šel málem strach, bylo jich totiž opravdu hodně. Nesli z Letné dolů do Prahy nejrůznější věnce a podobné neveselé věci a transparenty nenechávající nit suchou na nikom a na ničem, snad kromě levice, ta v rádoby žertovných rýmovačkách absentovala. Na okrajích lidského hada policisté usměrňovali policisty. Davem projížděla sanitka a protestovala. Sestřičky pískaly a jedna nesla rakev. Další rakve nesli policisté.

SESTRY V AKCI. Po pěti minutách jsem byl odhodlán
demonstrovat proti píšťalkám.

A před fildou to vypuklo. Na schodech Rudolfina vyrostlo pódium. Davy sestřiček, hasičů, dozorců, zaměstnanců muzeí i divadel se hrnuly přes Mánesův most a vypadalo, že to nikdy neskončí. Řečník střídal řečníka a všichni říkali to samé. Lidem se to líbilo, i když to povětšinou neslyšeli. Hrály protestsongy i Kabáti. A slunce pálilo, jako by ani nebyl podzim, ale prérie.

Měl jsem horečku a pískalo mi v uších. Na sklonku demonstrace jsem ale s některými účastníky konečně souzněl. Společně jsme hledali svoje místo ve stínu.

DĚSIVÁ HROZBA. Být ministrem, jsem podělaný strachy.

KRAVINY

Zase v davu
text a foto Řízek

Některé telefonáty mají tu moc, že dokážou přetnout třeba fungující vztah. Jiné aspoň přetrhnou vznikající vzrušující ranní sen a místo něj nabídnou příval povinností, a o to je to možná horší. Vždyť cesta z postele na demonstraci musí nutně být krutá. A o vztazích to dnes naštěstí znovu nebude, protože to přeťala ta druhá věta.

Doběhnout vlak, najít správné ministerstvo zemědělství a nezapomenout doma foťák – to bylo, přiznám se, ze třetiny nad mé síly. Naštěstí mám hodného tatínka s rychlým vozem a stříbrnou krabičkou. Ta se mi houpala na krku, když jsem mezi rozezlené zemědělce dorazil. Protestovali totiž proti tomu, že dostávají za mléko málo peněz. A tu jsem zpozorněl, protože mléko mám úzce spjaté s kafem, a bez kafe bych dnes nebyl na demonstraci, neboť bych nevstal.

Byla to jedna z těch mála davových akcí, kde je mnohem více davu než fotografů a novinářů. Tady byly dokonce i dvě živé krávy – asi proto, že to nebylo úplně v souladu s ochránci zvířat, stračeny po chvíli někam zmizely. Měly na sobě nějaké smuteční nápisy, nicméně doufejme, že nedopadly nějak salámově.

A řečnilo se. Češi, Slováci, Bavoráci, Poláci, Maďaři a další národy, které ani neznám, a pískající masa se mnohojazyčně shodli – Unie jim škodí, protože srovnatelná kráva, je-li francouzská, dojí dražší mléko než chudák česká, neřkuli litevská. A tak to české aspoň demonstrativně vylijeme do kontejneru. A zahraje nám Budvarka.

A proč ten jetelíček roste u vody? Bylo mi líto ministra, tedy ne kvůli té dechovce, i když možná taky trochu. Připadalo mi, že se snaží. Jenže zemědělci to neocenili. Vedle mě stál muž, který po celou dobu jeho projevu točil smyčku: "Lež - lež - lež - lež - ministra koupily supermarkety - je to lhář - lež -lež - lež - lež." A nebyl bílou vránou.

Pozitivní ohlas měl naopak delegát z Německa, který si dokonce připravil proslov v češtině. Jeho věta o tom, že má teď kvůli Unii menší peníz než před dvaceti lety, vyzněla kvůli jeho nepůvodní výslovnosti směšněji.

Osm tisíc lidí, prý. Šest hodin dechovky, řehtaček a pískání, určitě. A na konci tiskovka, rozesmátí agrárníci nalévají novinářům. Mléko?

Ale kdeže.