NEHLEDÁM BYT!

Realitní blues se stokorunou v kapse
text Řízek, ilustrační foto professionals.cz

Nechci nový byt. Opravdu ne, ani trošku. Jsem si tím úplně jistý, sebelepší nabídka mě neobměkčí. Takhle nějak jsem minulý týden odpovídal na plejádu inzerátů realitních kanceláří a dalších zoufalců, kteří se mě všemožně snažili přesvědčit, že právě ta jejich nemovitost je ta pravá pro mne.

Jak došlo k takovému nedorozumění? Není to vlastně příliš zábavné, tím méně důležité. Navíc z toho neplyne vůbec žádné ponaučení – takže se spokojme s konstatováním, že někdo někam na internet napsal, že hrozně toužím po bytu, zanechal tam mou mailovou adresu, v horším případě i telefonní číslo, a věci se daly do pohybu. A nabídky se sypaly.

Nebudu vás dloho trápit, ale krátký exkurz do světa realitních inzerátů si prostě nemohu nechat pro sebe, když už jsem to, hlupák, všechno přečetl.

Jazykovou hitparádu vyhrál jistý pan Zelenák, který o sobě vehementně tvrdil, že není realitní kancelář – inu, věřme mu. „Pokud budete mít zájem o spolupráciupřesnětěe mi prosím požadavky abych Vám mohl zaslat pýesnější nabídku kterou mám,“ lákal mě do svých sítí. Nevšední úroveň češtiny projevovali však i jiní.

Jistá paní mi nabízela „nááádherný moderní a kvalitní byt na pěkném místě“. Bohužel to bylo na kopci. Pan Vopařil má k prodeji parcelu „v Řiťce“ (sic!). „Zdělte nám prosím, jestli jste
si už našli jinou nabídku,“ táže se firma Globál reality a přikládá „malinký popis o nás, kvůli představě.“ Pan Třešňák z jedné nadnárodní realitky mě naopak prosí „o vzdělení více požadavků na byt“. To jsem se už neudržel a poradil muži, že by mohl vylepšit znalost mateřštiny. „Děkuji za doporučení,“ reagoval slušný pan makléř, což ho šlechtí.

Co se týče kvality nabídek, tak jednoznačně vyhrála zemědělská usedlost s krásným dvorem 12 km od Prahy, tedy v Úhonicích, za velmi přijatelných 12 940 000 korun.

Na krásném dvoře by se felicie moc pěkně vyjímala. V zemědělské usedlosti by se zase bezesporu líbilo kocourovi. No, ještě to zvážím.

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.

FC FOREJT - VYDUNĚNÁ HOVADA 2:3

O jednom trochu vyhroceném zápase
text Vlastík, foto Řízek

Tak jsem po kratší dvouzápasové pauze, zaviněné mou téměř neustálou víkendovou nepřítomností, opět vyrazil na „mistrovský“ zápas 8G hanspaulské ligy. Nečekaně proto, protože jsem již od brzkých pátečních hodin s Jiříkem popíjel alkohol na akci, která nese jednoduchý název Pánská, tentokráte v Nové Hůrce na Šumavě. Podobně dopadl i Rádoš, který slavil cosi v Rakovníku. To jen na úvod.

Již po příjezdu na pankráckou škváru a prvním pohledu na soupeře (AC Odlehlá), bylo jasné, že budeme rádi, když celý zápas přežijeme ve zdraví. Několik žlutých karet z minulých zápasů a pověst problematických prasat, to byla vizitka našeho dnešního soupeře. Stejně jako nám jim o nic nešlo, neboť tak jako my figurovali v klidném středu tabulky.



Chlapci si ze mne dělali jako vždy vtípky, a proto jsme do zápasu nastoupili v celkem dobré náladě. Také i z toho důvodu, že se konečně dostavili rozhodčí, z nich jeden vypadal jak Leoš Mareš a ani jednomu nebylo víc jak osmnáct. Upřímně si nedovedu představit, jak by zápas dopadl, kdyby rozhodčí nedorazili.

Hned v úvodu mě opravdu vytočil soupeř s číslem sedm. Zakopl, upadl, divil se, rozhodčí nic nepískli a asi i z toho důvodů mě začal urážet. (Poznámka redakce: „Drž hubu, buřte!“) Byl jsem čím dál víc naštvaný, hráči soupeře hráli spíše rugby, a navíc nám dali laciný gól.


Po přestávce vystřídal Jirku v bráně Rádoš a z jednoho z mála přímých kopů dal Jirka gól, já té střele raději jen uhnul, abych ji ještě nevyrazil. Po několika slibných šancích (Péťa, Pecen) vsítil soupeř, který neustále osočoval rozhodčí, moralizoval atd. trochu se štěstím gól na 2:1.

Hra se příliš nezměnila až do závěrečné desetiminutovky. To jsem nejprve sledoval balón, v zápalu boje jen proběhl kolem soupeřova brankáře, který jej již držel ve svých rukavicích. Následně se gólman rozzuřil a řekl mi, že pokud to udělám ještě jednou, rozbije mi hubu. Asi proto, že byl vytočen, mi vzápětí předložil míč jak na stříbrném podnose a já zcela nepochopitelně vsítil vyrovnávací gól.


Asi by vše dopadlo pro nás lépe, kdybych o chvíli později využil skvělý Marťasův důraz a trefil prázdnou bránu. Takhle se hrálo stále stejně a já musel podruhé střídat, neboť ležící hráč soupeře přímo před zraky rozhodčích obemkl svýma nohama mou nohu, já ji nemohl vytáhnout a pokračovat v akci. Od plic jsem mu to vysvětlil („Ty č..u!“) a hned jsem raději utekl na střídačku. Kdybych nevystřídal, asi by to dopadlo zle. Soupeřův hráč se i přesto ke mně vrhnul, já se opravdu v tu chvíli těšil na to, až na mě sáhne. Nesáhl, ke štěstí nás všech.


Vrchol všeho byl, když v poslední minutě Matyáš fauloval na hranici pokutového území a rozhodčí to pískli. Jirka to okomentoval („Jdi do p..i!“) a dostal červenou kartu, údajně za urážení rozhodčích. Je to výsměch, soupeř to dělal celou dobu a nic se nestalo. Také Péťu tento moment hodně vytočil, navíc soupeř po něm dal vítězný gól.

Rozhodčí svým způsobem chápu, báli se soupeřových vyduněných hráčů, ale vyloučit našeho hráče, a navíc v závěru zápasu byl totální alibismus.

Po zápase jsem sklidil od svých kolegů za svůj neurotický přístup k zápasu oprávněnou kritiku, na druhé straně fotbal hraji pro zábavu, a protože mě baví, a nemám zapotřebí se nechat urážet a omlacovat od takových blbců.


Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že jsem velmi rád, že až na mé koleno tento zápas všichni přežili ve zdraví. Stejně jako Péťa odmítám proti takovému soupeři příště nastoupit. Myslím, že to nemáme nikdo zapotřebí, a navíc zdraví máme jenom jedno. Jinak co se týče kvality fotbalu, tak musím konstatovat, že byla strašná.

FC Forejt zdar.

Vlastík

NĚMÝ SVĚDEK

Infantilní detektivní povídka bez záruky
text a ilustrační foto Řízek

Nalezli ho po několika dnech; nikdo se po něm nesháněl. Kdyby nebylo vyhladovělého kocoura, který vřískal a packami bušil do dveří přeci jen hlasitěji než normálně, nic by nepřinutilo laxní sousedy k tomu, aby zkusmo zavolali policii.

Asketický třicátník Kristián bydlel sám ve čtvrtém patře v malém bytě s pračkou, sprchovým koutem, titěrnou televizí a snad desetikilovým černým kocourem Karlem, a uprostřed toho všeho jej také našli, ovšem s prostřelenou hlavou. Nikdy nikam moc nechodil, s nikým se nepřátelil, nikdo jej nenavštěvoval. Tak jej aspoň viděli jeho sousedé. Paní domácí se uprostřed slz vyznala, že takhle slušnýho kunšafta ještě neměla – ani na chodbě nehulil, jako ti všichni ostatní (to řekla schválně nahlas, aby se ostatní partaje zastyděly).

„Normální sebevražda, není co řešit, tečka, hotovo, prostě ho to už nebavilo,“ mudroval uprostřed spisů a zahulené kanceláře vyšetřovatel Kazimír Pankrác. Přes hendikep v podobě jména to dotáhl za třicet let vyšetřování a papírování až na kapitána, sto dvacet kilo, pleš a třetí rozvod.

„Míro, ale to je úplná kravina,“ obořil se na něj jeho ještě poněkud uhrovitý, ale o to ambicióznější kolega Nicolas Pokorný, který si však nechával říkat Nick. „Už jsi někdy viděl někoho, kdo by se zastřelil, a pak ještě někam schoval zbraň? Nebo jsme ji snad už našli a já si toho nevšiml?“ jízlivě dodal Pokorný, zatímco si leštil své sluneční brýle, což okoukal z televizní kriminálky bůhvíodkud.

„Nenašli, no,“ podrbal se na lesknoucí se pleši Pankrác. „Snad leda že by tenhle...“ zhoupnul se na židli a ukázal na otylého kocoura, jehož si kriminalisté přivlastnili a stal se kromě zažloutlých nahotinek na stěnách další ozdobou jejich kanceláře. Karel ležel na židli pro hosty, tvářil se lhostejně a zíval. Ztráta Kristiána byla v jeho mysli zřejmě už definitivně upozadněna pravidelným přísunem potravy, které se na policejní stanici nacházelo až překvapivé množství.

„Tak teď jsi mě upřímně rozesmál,“ strojeně se rozesmál Nick Pokorný s hřejivým pocitem, že nad starým rutinérem získává územní převahu. „Ještě jsem neslyšel o kočce, která by si dokázala jako had vysadit čelist, aby místo antilopy sežrala bouchačku. Snad ani tenhle tlustoprd, a teď myslím jen to zvíře, by to nedokázal,“ rýpl si opět mladší vyšetřovatel.

„Stejně bych ho raději nechal zrentgenovat, kdyby třeba sežral kulku,“ trval na svém Pankrác, stále bezmocně zírající do rozsáhlé dokumentace. Nepřestávalo mu vrtat hlavou, že čím více se toho do těch papírů napíše, tím méně se toho z nich dá vyčíst. Pokornému o své úvaze raději neřekl.

„Dobrá starochu. Vezmu kočku na veterinu. Budou na mě sice koukat na blázna, ale kdyby se ptali, tak je to tvůj nápad,“ řekl rozhodně Pokorný, popadl Karla a doleštěné brýle, nasedl do služební felicie a odjel.

Pankrác osaměl, zapálil si startku a ponořil se do papírů. Ta chybějící zbraň mu překážela v tom, aby případ pohodlně uzavřel jako sebevraždu, jako už tolikrát před tím. Nejhorší jsou ti, které nikdo zdánlivě neměl důvod zabít, takže je mohl zastřelit kdokoli. Uvědomil si, že to je už druhá hluboká úvaha za posledních pět minut, a tak si je obě poznamenal do notýsku. Na důchod si totiž plánoval, že bude psát detektivky.

Nekuřák, abstinent. Kam že to jenom chodil? Na střelnici, ten Pokorný taky píše jako prase, pomyslel si Kazimír. Dluhy? Neměl. Přítelkyně? Taky ne, jen ta kamarádka Marie, taky střelkyně. U ní ale byli předevčírem. Vypadala, že ji to dost vzalo, pálila jednu od druhé. Fuj, jak ona tam měla zahuleno! Ale prý u něj nikdy nebyla. A nikdo jiný taky ne, jak se znovu ujišťoval prokousávaje se štosem papírů.

Pokorný a Karel se mezitím vrátili, neuběhla ani půlhodina. „Vzal jsem to s majáčkem,“ vysvětlil mladý policista a okázale hodil ještě teplé klíčky na stůl. „Samozřejmě, že v břiše nic nemá. Měl jsi vidět toho doktora, myslel si o mně, že jsem úplný idiot.“

„Zajedeme ještě do toho bytu,“ rozhodl Pankrác. „A zvíře vezmeme s sebou, to je nápad,“ jízlivě zareagoval Nick. Starší policista ironii přehlédl, popadl kocoura a opět jej vlekl do auta.

V bytě zůstalo vše beze změny, kocour bryskně našel své křeslo a o víc se nestaral. „Nevím, co jsi tím chtěl dokázat, ale tenhle svědek nám zatím opravdu moc nepomáhá,“ komentoval Pokorný. Náhle se Karel sebral a zalezl do kouta. Začal zběsile hrabat ve své bedýnce se stelivem, kvůli policejnímu výkrmu potřeboval záchod ještě častěji než dříve. Uprostřed kočkolitu se objevil oharek cigarety.

Vyšetřovatelé zaklepali na dveře Mariina bytu, kocoura tentokrát nechali v autě. Neurotická kuřačka se ke všemu přiznala. Kristiána zabila Mariina nešťastná láska a legálně držená zbraň. Nick starého rutinéra chtě nechtě poplácal po zádech.

(Pozn. redakce: Text vznikl pro potřebu semináře na vysoké škole, tedy na objednávku, nikoli jen tak pro srandu králíkům.)

FC FOREJT - UFŇUKANÝ HEREČKY 1:1

O střílejícím brankáři a podobných věcech
text a foto Řízek

Vzhledem k trudným výsledků první poloviny soutěže by se nezainteresovému laikovi, pokud by se o náš fotbal hlouběji zajímal (což je v podstatě protimluv, ale pro tentokrát mi to odpusť), mohlo zdát, že náš tým měl poměrně úspěšný víkend. Jedna výhra 5:1 s No madam! B, jedna remíza 1:1 s Faux pas (čti só fá). Jenže zas tak růžová realita nebyla, jak už to ta realita mívá ve zvyku.

Na pátečním duelu jsem coby fotograf a kondiční trenér chyběl, a tak jen z doslechu vím, že jsme sice vyhráli, ale že těch gólů v síti levonového soupeře mohlo být přehršel. To s těmi góly se ostatně dá říci i o nedělním zápase, kde už jsem jako jediný divák za postranní čárou mrznul. Tomu se říká klubismus.


Na hodně pozápasový rozhovor dnes na dálku přišel Marťas. „Euforii nabytou minulým vyhraným zápasem velmi rychle ukončil ten další, kde jsme doplatili na střeleckou neschopnost hráčů, kterou za nás nevystřílel ani velmi útočně hrající brankář a náš jediný gólový střelec,“ popsal on-line občasníku Řízkovy stránky Marťas.

Ke koukání to prostě bylo jen místy. Jako když Jirka cestou na zápas projel kruhovým objezdem, jako by mu patřil, a když stejně suverénně z pozice gólmana proměnil na začátku duelu přímák. Jedna nula pro nás, ale žádná velká krása, soupeři vypadali trochu jako matfyzáci, historici nebo ekonomové, zkrátka byli divní. A teď mě napadlo, že to spíš byli studenti DAMU, protože tolik herectví se do jednoho hanspaulského zápasu vejde zřídkakdy. Padalo se, fňukalo, žalovalo rozhodčímu. A šance byly na obou stranách, ale to fňukání ne.

Druhá půlka by byla jistě mnohem víc k chválení, aspoň co se územní převahy týče. Já vím, že vypadám jako můj kamarád Vlastík, když rezolutně prohlásím, že soupeř neměl v druhé půlce ani jednu pořádnou šanci. Jenže tak to bylo. Zato my! Péťa, Pecen, Kája, Marťas i Matyáš (a víc hráčů už jsme vlastně neměli) náležitě protahovali gólmana, kterému zcela nepřejícně pomáhala i branková konstrukce.



A protože pojistný gól nepřicházel a kromě padání soupeři nelze upřít i jisté fotbalové dovednosti, nenápadná střela zdálky zůstala pár minut před koncem skryta výhledu našeho jinak velmi jistého autobrankáře, jak jsme říkali za mých velmi mladých let.

Nedá se říct, že 1:1 je nespravedlivý výsledek, ale bezesporu je to vopruz. Kdyby nám ještě o něco šlo, určitě by po zápase padaly hlavy, pokuty a šli bychom to oslavit někam do luxusního hotelu se spoře oděnými společnicemi, jak velí tradice. Takhle je to celkem jedno.

NA STOJÁKA S HM...

Levné víno, divné ženy a božský zpěv
text Matouš Šroubovák Pružinka, foto Železný Nikon Řízek

Jak dny, měsíce a roky přibývají, člověk produkuje postupně stále víc čehokoliv, ať už dluhů, maturitních otázek, anebo jako v případě kapely Hm… písniček. Teď, když má Hm… tři alba a další je na cestě, má kapela v repertoáru nezpočet nádherných písní, jediný problém je, že je na koncertě nestihnou odehrát všechny, což je samozřejmě škoda.



Být na místě kapely, prožíval bych opravdové dilema: hrát ozkoušené písně, nebo risknout a zahrát něco uplně jiného, co nikdo nezná? Jedni uvítají to, druzí ono - tak jak se má kapela těm nevděčníků převlečeným za publikum, herdek, zavděčit? Vyřešili to způsobem, který k nim už prostě patří, a to bravurním koncertem v divadle Dobeška!



Písní bylo mnoho, nových, starých i těch na přání. Kapela byla vytleskána celkem čtyřikrát a pohostila diváky nášupem o čtyřech hudebních chodech. O tom, z čeho bude přídavek složen, rozhodl plebejský tribun hlasitým vyřváváním názvů jednotlivých kusů.



Na koncert jsme jeli zpočátku ve složení Řízek, Marťas, Špína a moje maličkost. Už cestou jsme dorazili zbytek Pražské vodky načali „Venálovo víno v akci.“ Na Smíchově se k nám přidala Nela a v Podolí Dominika. Původně jsme plánovali na koncert jít od Lihovaru, ale déšť naše smělé plány zkazil, tak jsme nakonec úspěšně divadlo přejeli a po několika minutách už jsme se vítali s Frantou a připíjeli nyní už vínem s kolou. V sále se k nám ještě připojila Sikina s Basítkem.



Atmosféru koncertu kazily podle Řízka „samý divný holky“- zvlášť tehdy, když se všechny začaly stahovat z našeho dosahu. Jeho teorii stvrdily Nela se Sikinou, když nás v samotném konci opustily také.



Z koncertu nás vezlo Košťálské bratrstvo, a to ve dvou vozech. Jeden jel direkt do Radotína, ten druhý naopak na Budějovickou, kde po skorobouračce vyklopil Řízka a následně též nabral směr Radotín. Tam už jen udělal vyhlídkovou jízdu, vyložil dva cestující a svou pouť skončil u nádraží, kde jsem skončil i já a moje reportáž.

NETOPÝŘI, ZLÝ PÁN A JEDOVATÉ BUŘTY

Podzimky mladších dětí v Celném
text Domča, foto Kuna

Tento výlet byl zahájen společným naloděním dětí a vedoucích na radotínském nádraží. Přes všechen zmatek pobíhajících dětí se nám nakonec celkem bravurně podařilo odjet i bez slziček.

Po dlouhé cestě vláčkem jsme dorazili do vesničky Těchonín, ze které jsme šli cca 2 kilometříčky do naší ubytovničky v Celném. Při cestě se nejeden chlapec přiznal, že je horší jak ženská a že nic nevydrží. Konečně jsme viděli domeček a všem nám spadl kámen ze srdce a batoh ze zad. V poklidu jsme se všichni ubytovali, umyli, dojedli svačinky od maminek. Pak jsme se sešli ve společenské místnosti, kde jsme rozdělili děti do pěti skupin, ve kterých pak celé prázdniny hrály etapovou hru pod názvem Banditi. A šlo se spinkat.

Celé prázdniny nám více méně vyšlo počasí, protože pršelo jen v noci, a tak jsme chodili na krátké, ale přesto krásné procházky zabahněnou, mokrou přírodou. Obzvlášť jeden z výletů se vyvedl opravdu pěkně. Ráno hned po snídani jsme sbalili děti a vyrazili jsme na vojenskou tvrz Bouda. Samotná cesta nebyla nic moc, zato ten cíl? Před očima vedoucích i dětí se naskytl obraz železobetonového monstra, bystřejším i stánek se suvenýry…



Absolvovali jsme pro nás speciálně vytvořenou prohlídku, která trvala jen půl hodiny. Bylo to únosnější jak pro děti, které by zmrzly, vedoucí, kteří by zmrzli víc, tak i pro pana průvodce, který musel svůj perfektně naučený text přeformulovat do takové podoby, aby tomu děti rozuměly. (Např. …byla vybudována, když jeden zlý pán se svými vojsky obsadil naší zem…).

Možná víc než samo ,,podzemní metro pro vojáky“, jak tvrz nazval nějaký chlapeček, zajímal děti život netopýrů, kteří tam měli v úmyslu přezimovat. Těm bylo jasné hned od toho, co jsme vešli za železnou bránu, že udělali chybku ve svém jinak velice šťastném a svobodném životě. Když na ně pan průvodce poukázal a děti zvolaly jednohlasně:,, Jéééeee…“ , milým netopýrům i panu průvodci se musely postavit všechny chlupy na těle.

Místní vojáci byli velice milí a když jsme skončili s prohlídkou a vylezli opět nahoru, přichystali nám čaj na zahřátí. Milé by to bylo, pokud by nám po vypití hrnce čaje nezačaly děti po cestě domu padat jak hrušky ze stromu. To, jestli to bylo z vojenského černého čaje nebo buřtů, se kterými jsme minimálně 2x do dvou dnů stravovali, už nám asi nikdo nepoví.

Celé prázdniny proběhly bez větších problémů, děti jsou v pořádku navráceny k rodičům, a vedoucí? Ty ještě něco vydrží…pro příště ubrat zvracení a nemělo by to daleko k hodnocení za 1.

Na závěr nesmím zapomenout na důležitou věc! Po dlouhých letech máme pro vědátory dobrou zprávu! Již si nemusíte lámat hlavičky nad otázkou ,,Proč bagr neplave?“! Na tuto otázku je jen jedna správná odpověď a tady ji máte: ,,Bagr neplave, protože nemá parní stroj!“

MADE IN NATURE

Zvířátka se nezastaví před ničím
text a foto Řízek

Nebýt nevšední reklamní kampaně nejmenované zoologické zahrady, jež se při vábení návštěvníků nezastaví doslova před ničím a neotřele využívá exkrementy, asi by mi to ušlo. Ale díky ní jsem dospěl k poznání, že některá hovínka nejsou úplně nefotogenická.

Ovšemže jde v prvé řadě o hovínka zvířecí; lákat snímky lidských výkalů k návštěvě třeba nějakého klubu nebo pánského striptýzu by bylo asi příliš zvrhlé i na celkově dost utržený ze řetězu počátek jednadvacátého století.

Při procházce šumavským hvozdem jsem do jednoho přírodního billboardu málem šlápl. Z radosti, že jen málem, umazal jsem tou šestimegovou barevnou sondou do číhosi zažívání Honzinovu půjčenou paměťovou kartu. Snad se na mě teď nezlobí, nerad bych měl v jeho seznamu těch, kteří ho rozzuřili, další čárku.

Na rozdíl od vzorového projektu se nedozvíte, s kterým tvorem tuhle výtvarnou pastvu pro oči spojit. Nestudoval jsem to, a tak nevím, měl-li jsem zprostředkovaně tu čest s bobrem, veverkou, mravenečníkem či zubrem. Nebo se zubrem, co snědl mravenečníka a dorazil se bobrem. Nebo by to mohlo být po tomhle srandovním pejskovi.

Ať už to tam nechal kdokoli, jako výmluvná vzpomínka na hezkou podzimkovou akci to však bezesporu funguje; především pak na hodnotné a duchaplné diskuze při kartách. Že nám to návštěvnost moc nezvedne, to si uvědomuji, ale občas je prostě potřeba udělat něco pro lidi.

KVANTANÁMO HEJÁ...

Forejt FC - Kvantanámo 2:2 (po poločase 1:1)
text a foto Řízek

Od lavičky týmu Kvantanáma bylo jistě, řečeno s klasikem televizního komentování Robertem Zárubou, slyšet nervózní brumlání. To když se podceňovaný FC Forejt v zápase nejnižší hanspaulské ligy v úplném úvodu ujal vedení, z úhlu se prý trefil Marťas. Poznali jsme to s Vaškem podle Vlastíkova oslavného chorálu, který se nesl nad areálem, vltavským otužilým rybářům plašil kořist a budil děti spící v kočárcích, rovněž otužilé. Gól jsme však bohužel neviděli. Zaváhala pořadatelská služba, kvůli frontě u turniketů nám první minuty pláchly.

Zápas totiž sledovala rekordní letošní návštěva - dvě fanynky Kvantanáma střídavě kouřily a mrzly, Václav řečnil a já fotografoval. Do této podřadné pozice mě uvrhlo trapné zlomení dvou žeber, pozvání mezi tři tyče přijal Jirka a byla to náhrada více než adekvátní. Nahrazovat se musel opět i rozhodčí, tentokrát se to naštěstí obešlo prakticky bez hádek a bez Vaška.

"Těm musí určitě někdo chybět," kroutil hlavou nad neobvyklou převahou Forejtu Péťa a narážel na fakt, že soupeř měl tabulkově nejlepší útok v soutěži - za sedm zápasů stihl nastřílet 46 branek, jen o 38 víc než my. Na šance jsme ale překvapivě dominovali, jen bývalý kapitán mohl třikrát, čtyřikrát zvýraznit náš náskok. Žel nestalo se tak, Kvantanámo do přestávky vyrovnalo po přečíslení. Jirka se sice natahoval jako rozložený skládací metr, jenže marně.

Ve druhém poločase se vedení vrátilo k nám. Rádoš nejprve zblízka trefil tyč, odražený míč se pak vinou jednoho kvantanámského beka dostal až do sítě, Vlasta to pak popisoval tak, že díky jeho těsnému sevření obránce vlastně ani nic dělat nemohl... Stejný hráč pak bohužel světlou chvilku kompenzoval hned dvakrát, to když nadějný Jirkův výkop nepochopitelně vyrazil úplně vedle, no a pak když zaspal při vyrovnávací brance, k níž došlo hloupé čtyři minuty před koncem.

Potěšilo mě, že se na to z postranní čáry celkem dalo koukat, líbilo se mi obrovské množství našich šanci. Byť jsme měli vyhrát, koneckonců ani plichta není špatná a opět stvrdila, že hrát se dá s kýmkoli, každý zápas začíná od nuly, hraje se na góly a takový ty kecy okolo.

NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.