LÁSKA OD NETOPÝRA PO POLICII

Kvůli tomu Maruška plakala u vánočního stromku. Příbuzné tím zmátla - měli za to, že to bylo dojetím z nečekaného dárku. Já jsem ovšem hned věděl, že je to neskrývaná hrůza z cesty letadlem do Osla.

Nápad vyrazit do Norska uprostřed zimy byl mírně řečeno neobvyklý a okolím nepochopen. Stejně jako hlavní cíl výletu: prohlídka hlavního města ve stopách slavného fiktivního detektiva Harryho Holea z knížek zdejšího autora Jo Nesbøa. Pro srovnání, je to jako kdybyste cestovali 1 500 kilometrů třeba na procházku Brnem tak, jak ho znal detektiv Martin Tomsa. To si samozřejmě zaplatí jen velký fanoušek, nebo úchyl.

Což jsme my dva; přečetli jsme všech deset knih (s Holem, ne Tomsou). Nedýchajíce jsme s Harrym prošli jeho hvězdné okamžiky i zvracení a deliria, obrečeli jsme prsty, které cestou poztrácel, i kolegy postřílené i rozemleté v komunálním odpadu. Od prvního Netopýra až po poslední Policii jsme mu přáli, aby našel (a neztratil) opravdovou lásku a aby s tou svou životosprávou taky něco udělal... vždyť je to hrůza.

Tady se asi taky stalo něco krvavého.

"Harry Hole je slavný detektiv. Workoholik a taky alkoholik," začíná průvodkyně Lina v salonku luxusního hotelu v centru Osla, kde kromě nás sedí několik Australanů, pár Švédů (dokonce v národních barvách) a Ukrajinka se synem, kteří se tam octli spíš omylem. Lina zjišťuje vzdělanostní úroveň asi desetičlenné skupiny. Poprvé triumfujeme, deset holeovek kromě nás nikdo nepřelouskal. Někteří amatéři dokonce ani jednu. Vysmějeme se jim a vyrážíme do podvečerních osloských ulic.

Taková prohlídka po stopách neexistujícího hrdiny probíhá vlastně skoro stejně jako normální turistická vycházka městem, jen místo "vlevo kostel, postaven, vypálen, zbourán a postaven znovu" nás průvodkyně obvykle odvede na nějaké tuctově vyhlížející místo a pak prohlásí, že v páté knížce se přesně tady stala vražda. Což je nápověda velmi vágní, ježto v průměrné holeovce umírá zhruba tolik postav jako ve dvaceti minutách jednoho dílu Hry o trůny, což je pořád hodně. Když Lina dodá, že šlo o Armádu spásy, jsem doma, je to můj oblíbený Spasitel. Tady ho uprostřed takové té tradiční akce s polévkou pro bezdomovce vrah odpráskul, ale pak se ukázalo, že vražda sice proběhla, jenže obětí měl být někdo jiný, což knížku protáhlo o dobrých dvě stě napínavých stránek.

Holmenkollen. Tady to Harryho bolelo...

V centru města trestuhodně chybí obvyklý sníh. Mírná zima udělala čáru přes rozpočet nejen filmařům točícím v Českém Krumlově Anděla páně II, nýbrž i Scorseseho produkci tvořící první filmovou holeovku - Sněhuláka, v hlavní roli s Michaelem Fassbenderem. Zachraňují se, jako kdysi Kateřina Neumannová v Liberci, dovážením sněhu. Cestou k dalšímu místu činu zkouším od Liny zjistit, jak to ale vyřeší s tím můstkem - Harry totiž padoucha ve finále neohroženě dostihne v útrobách starého skokanského můstku, zatímco nad městem už se tyčí nový, ocelový. Zjišťuji, že Lina neví a ani ji to moc nebere. "Je to hrozná zima beze sněhu. Nedá se tu běžkovat, člověk musí metrem až na kraj města," má zcela odlišné starosti. Škoda, protože mě doteď vrtá hlavou spíš ten můstek. Postaví Scorsese dřevěný Holmenkollen? Nastoupí armáda grafiků? Najdou jiný, podobně vypadající můstek, třeba právě v Liberci?

Prohlédneme si i budovu soudu, který kvůli formální chybě nepotrestal neonacistu, jenž ve stánku s kebabem ubil imigranta - bylo to v díle nazvaném Červenka, což je mimochodem letošní český Pták roku. Červenku Maruška nemá moc ráda, ale v jednom norském žebříčku obsadila knížka první místo před Jezerem mrtvých jistého Adrého Bjerka, což jsem taky nečetl. I Lina a někteří Australané detektivku, v níž se rafinovaně prolíná několik časových rovin, považují za klíčové dílo. "Aspoň tam Harry potká tu svou buchtu Ráchel," pokrčí rameny Maruška a jdeme dál - ke Schrøderům.

Pokud jste alkoholik, nemáte to v Norsku jednoduché. V obchodech seženete jen pivo a míchané nápoje pro teenagery, ke všemu nekřesťansky drahé. Flašku si koupíte jen v krámech nazvaných mazlivě Vinmonopolet, které ještě zavírají bizarně brzo. Když tedy Harry má zrovna své temné období, nepomůže mu žádná večerka s chápavým Asiatem, ale jen hospoda U Schrøderů, kde se může v koutku v klidu nalévat předraženými alkoholy. Štamgasti na nás přes sklo koukají stejně nechápavě jak Maruščina rodina o Vánocích.

Hospoda nechápe, na co čumíme

Blížíme se do finále. "V jednom z bytů v tomto domě začne manželům cosi kapat do polévky. Myslí si, že je to voda. Když to ochutnají, zjistí, že voda to rozhodně není...," vypráví Lina a my víme, že touto vraždou mladé dívky (jak se hned ukáže) přece začíná Pentagram, překombinovaný spletenec pěti mordů na pěti místech Osla. Další čtyři ale vynecháme, namísto toho míříme do nenápadné ulice Sofies gate. Mezi seversky znějícími jmény na zvoncích jedno vyčnívá - Harry Hole. Odvážlivci z naší skupiny zvoní. Hlavu z okna vystrčí někdo, kdo se představí jako Harryho soused (mrk mrk). "Jo Harry, no on je teďka pryč, jeho syn Oleg má jarní prázdniny. Zkuste to příště," hlaholí na nás. Je to samozřejmě celé šaškárna a domluvené, ale potěší to.

Živého Harryho bychom asi ani vidět nechtěli. Filmového jo. Přemýšlíme, kdo by ho a jeho Ráchel hrál u nás, kdyby se do toho nakonec Fassbenderovi nechtělo. Co Roden? Roden s Aňou? Nebo Igor Chmela se Soňou Norisovou? Nakonec by to stejně dopadlo tak, že by to točil Renč a hrál tam Vašut s Bydžovskou...

Lina se loučí, účastníci výletu utíkají do knihkupectví doplnit si znalosti a my se loučíme taky - s Harrym i s Oslem. Zítra jedeme domů a Maruška letadlo zvládne.

text a fotky Řízek

NĚMÝ SVĚDEK

Infantilní detektivní povídka bez záruky
text a ilustrační foto Řízek

Nalezli ho po několika dnech; nikdo se po něm nesháněl. Kdyby nebylo vyhladovělého kocoura, který vřískal a packami bušil do dveří přeci jen hlasitěji než normálně, nic by nepřinutilo laxní sousedy k tomu, aby zkusmo zavolali policii.

Asketický třicátník Kristián bydlel sám ve čtvrtém patře v malém bytě s pračkou, sprchovým koutem, titěrnou televizí a snad desetikilovým černým kocourem Karlem, a uprostřed toho všeho jej také našli, ovšem s prostřelenou hlavou. Nikdy nikam moc nechodil, s nikým se nepřátelil, nikdo jej nenavštěvoval. Tak jej aspoň viděli jeho sousedé. Paní domácí se uprostřed slz vyznala, že takhle slušnýho kunšafta ještě neměla – ani na chodbě nehulil, jako ti všichni ostatní (to řekla schválně nahlas, aby se ostatní partaje zastyděly).

„Normální sebevražda, není co řešit, tečka, hotovo, prostě ho to už nebavilo,“ mudroval uprostřed spisů a zahulené kanceláře vyšetřovatel Kazimír Pankrác. Přes hendikep v podobě jména to dotáhl za třicet let vyšetřování a papírování až na kapitána, sto dvacet kilo, pleš a třetí rozvod.

„Míro, ale to je úplná kravina,“ obořil se na něj jeho ještě poněkud uhrovitý, ale o to ambicióznější kolega Nicolas Pokorný, který si však nechával říkat Nick. „Už jsi někdy viděl někoho, kdo by se zastřelil, a pak ještě někam schoval zbraň? Nebo jsme ji snad už našli a já si toho nevšiml?“ jízlivě dodal Pokorný, zatímco si leštil své sluneční brýle, což okoukal z televizní kriminálky bůhvíodkud.

„Nenašli, no,“ podrbal se na lesknoucí se pleši Pankrác. „Snad leda že by tenhle...“ zhoupnul se na židli a ukázal na otylého kocoura, jehož si kriminalisté přivlastnili a stal se kromě zažloutlých nahotinek na stěnách další ozdobou jejich kanceláře. Karel ležel na židli pro hosty, tvářil se lhostejně a zíval. Ztráta Kristiána byla v jeho mysli zřejmě už definitivně upozadněna pravidelným přísunem potravy, které se na policejní stanici nacházelo až překvapivé množství.

„Tak teď jsi mě upřímně rozesmál,“ strojeně se rozesmál Nick Pokorný s hřejivým pocitem, že nad starým rutinérem získává územní převahu. „Ještě jsem neslyšel o kočce, která by si dokázala jako had vysadit čelist, aby místo antilopy sežrala bouchačku. Snad ani tenhle tlustoprd, a teď myslím jen to zvíře, by to nedokázal,“ rýpl si opět mladší vyšetřovatel.

„Stejně bych ho raději nechal zrentgenovat, kdyby třeba sežral kulku,“ trval na svém Pankrác, stále bezmocně zírající do rozsáhlé dokumentace. Nepřestávalo mu vrtat hlavou, že čím více se toho do těch papírů napíše, tím méně se toho z nich dá vyčíst. Pokornému o své úvaze raději neřekl.

„Dobrá starochu. Vezmu kočku na veterinu. Budou na mě sice koukat na blázna, ale kdyby se ptali, tak je to tvůj nápad,“ řekl rozhodně Pokorný, popadl Karla a doleštěné brýle, nasedl do služební felicie a odjel.

Pankrác osaměl, zapálil si startku a ponořil se do papírů. Ta chybějící zbraň mu překážela v tom, aby případ pohodlně uzavřel jako sebevraždu, jako už tolikrát před tím. Nejhorší jsou ti, které nikdo zdánlivě neměl důvod zabít, takže je mohl zastřelit kdokoli. Uvědomil si, že to je už druhá hluboká úvaha za posledních pět minut, a tak si je obě poznamenal do notýsku. Na důchod si totiž plánoval, že bude psát detektivky.

Nekuřák, abstinent. Kam že to jenom chodil? Na střelnici, ten Pokorný taky píše jako prase, pomyslel si Kazimír. Dluhy? Neměl. Přítelkyně? Taky ne, jen ta kamarádka Marie, taky střelkyně. U ní ale byli předevčírem. Vypadala, že ji to dost vzalo, pálila jednu od druhé. Fuj, jak ona tam měla zahuleno! Ale prý u něj nikdy nebyla. A nikdo jiný taky ne, jak se znovu ujišťoval prokousávaje se štosem papírů.

Pokorný a Karel se mezitím vrátili, neuběhla ani půlhodina. „Vzal jsem to s majáčkem,“ vysvětlil mladý policista a okázale hodil ještě teplé klíčky na stůl. „Samozřejmě, že v břiše nic nemá. Měl jsi vidět toho doktora, myslel si o mně, že jsem úplný idiot.“

„Zajedeme ještě do toho bytu,“ rozhodl Pankrác. „A zvíře vezmeme s sebou, to je nápad,“ jízlivě zareagoval Nick. Starší policista ironii přehlédl, popadl kocoura a opět jej vlekl do auta.

V bytě zůstalo vše beze změny, kocour bryskně našel své křeslo a o víc se nestaral. „Nevím, co jsi tím chtěl dokázat, ale tenhle svědek nám zatím opravdu moc nepomáhá,“ komentoval Pokorný. Náhle se Karel sebral a zalezl do kouta. Začal zběsile hrabat ve své bedýnce se stelivem, kvůli policejnímu výkrmu potřeboval záchod ještě častěji než dříve. Uprostřed kočkolitu se objevil oharek cigarety.

Vyšetřovatelé zaklepali na dveře Mariina bytu, kocoura tentokrát nechali v autě. Neurotická kuřačka se ke všemu přiznala. Kristiána zabila Mariina nešťastná láska a legálně držená zbraň. Nick starého rutinéra chtě nechtě poplácal po zádech.

(Pozn. redakce: Text vznikl pro potřebu semináře na vysoké škole, tedy na objednávku, nikoli jen tak pro srandu králíkům.)