FC FOREJT - UFŇUKANÝ HEREČKY 1:1

O střílejícím brankáři a podobných věcech
text a foto Řízek

Vzhledem k trudným výsledků první poloviny soutěže by se nezainteresovému laikovi, pokud by se o náš fotbal hlouběji zajímal (což je v podstatě protimluv, ale pro tentokrát mi to odpusť), mohlo zdát, že náš tým měl poměrně úspěšný víkend. Jedna výhra 5:1 s No madam! B, jedna remíza 1:1 s Faux pas (čti só fá). Jenže zas tak růžová realita nebyla, jak už to ta realita mívá ve zvyku.

Na pátečním duelu jsem coby fotograf a kondiční trenér chyběl, a tak jen z doslechu vím, že jsme sice vyhráli, ale že těch gólů v síti levonového soupeře mohlo být přehršel. To s těmi góly se ostatně dá říci i o nedělním zápase, kde už jsem jako jediný divák za postranní čárou mrznul. Tomu se říká klubismus.


Na hodně pozápasový rozhovor dnes na dálku přišel Marťas. „Euforii nabytou minulým vyhraným zápasem velmi rychle ukončil ten další, kde jsme doplatili na střeleckou neschopnost hráčů, kterou za nás nevystřílel ani velmi útočně hrající brankář a náš jediný gólový střelec,“ popsal on-line občasníku Řízkovy stránky Marťas.

Ke koukání to prostě bylo jen místy. Jako když Jirka cestou na zápas projel kruhovým objezdem, jako by mu patřil, a když stejně suverénně z pozice gólmana proměnil na začátku duelu přímák. Jedna nula pro nás, ale žádná velká krása, soupeři vypadali trochu jako matfyzáci, historici nebo ekonomové, zkrátka byli divní. A teď mě napadlo, že to spíš byli studenti DAMU, protože tolik herectví se do jednoho hanspaulského zápasu vejde zřídkakdy. Padalo se, fňukalo, žalovalo rozhodčímu. A šance byly na obou stranách, ale to fňukání ne.

Druhá půlka by byla jistě mnohem víc k chválení, aspoň co se územní převahy týče. Já vím, že vypadám jako můj kamarád Vlastík, když rezolutně prohlásím, že soupeř neměl v druhé půlce ani jednu pořádnou šanci. Jenže tak to bylo. Zato my! Péťa, Pecen, Kája, Marťas i Matyáš (a víc hráčů už jsme vlastně neměli) náležitě protahovali gólmana, kterému zcela nepřejícně pomáhala i branková konstrukce.



A protože pojistný gól nepřicházel a kromě padání soupeři nelze upřít i jisté fotbalové dovednosti, nenápadná střela zdálky zůstala pár minut před koncem skryta výhledu našeho jinak velmi jistého autobrankáře, jak jsme říkali za mých velmi mladých let.

Nedá se říct, že 1:1 je nespravedlivý výsledek, ale bezesporu je to vopruz. Kdyby nám ještě o něco šlo, určitě by po zápase padaly hlavy, pokuty a šli bychom to oslavit někam do luxusního hotelu se spoře oděnými společnicemi, jak velí tradice. Takhle je to celkem jedno.