POLEDNÍ HORA A MY

Do šumavských Prášil jsme přijeli o pár dní později než ostatní lidé z Radotína, kteří se tam vydali strávit podzimní prázdniny. Kdybychom tam naopak dorazili třeba o sto let dřív, ves by se jmenovala Stubenbach. A kdyby o padesát, asi bychom se tam přes vojenský prostor nedostali, a proč taky, když tam skoro nikdo nebydlel. Co bude za další půlstoletí, je daleko za horizontem tohoto článku.

Kraj má prostě pohnutou minulost plnou zvratů, ale kvůli nim jsme nepřijeli. Ve sváteční pátek jsme hodlali vylézt na nejvyšší tamní vrchol Poledník, zvaný též Polední hora, anebo třeba Mittagsberg, jak je historii zrovna libo.

Ráno se náš trojčlenný tým dostal do skluzu, a tak nám všichni ostatní výletníci utekli. V Prášilech jsme navíc zašli do sámošky, a tam jsme učinili zásadní, třebaže nepochopitelné rozhodnutí - zakoupit placatku rumu. Tedy věc objemově nepraktickou, drahou, nedostatečně omamnou a celkově nevábnou a dekandentní. 

Na Poledník tak Václav stoupal vybaven plzničkou a mobilem, já Maruškou a fotoaparátem, no a pak nás doprovázel ten tuzemák, který vlastně nikdo nechtěl.

Okolí bylo skličující. Porosty totálně zdecimoval kůrovec, vichřice, těžaři, ochránci přírody, skleníkové plyny nebo bůhvíkdo, jisté však je, že mezi uschlými stromy lesáci natáhli lanovku a jejich padlé či poražené druhy mezi nimi vozili na hromadu. "Honza Stráský," volal na ně můj přítel, aniž by bylo zcela jasné, jestli jim tím fandí, nebo proti něčemu protestuje, nebo co vlastně.

Přesto jsme se odvážně pustili do zpočátku velmi plodné debaty o partnerských vztazích, lásce, odlišnostech a o samých tak velkých věcech, jako jací vlastně jsme, kam jdeme a směřujeme, než jsme dorazili na samé dno malinké lahve a vlastně i tematicky.

Jasné totiž přestávalo být naprosto vše, výhled tomu sekundoval, mlha se courala nad špičkami ulámaných stromů a Václav esemeskoval. O to překvapivější bylo, když se odkudsi vynořila někdejší radarová věž, která, když pozbyla své neblahé funkce, se stala rozhlednou s designem, jenž bys nevymyslel ani ty, a už vůbec ne já. Tam byli všichni, děti, dospělí, rodinní cyklisti s rafinovanými přepravníky na ratolesti i odporná česnečka na zahřátí za 35 korun, v níž bylo česneku asi jako šafránu.

Nedlouho po tom všem se oblačnost roztrhala a vykouklo to kýžené slunce.

Pak se Václav někde zapomněl, zavolal a našel, zapomněl, zavolal a našel, a než se ztratil potřetí, došli jsme Vlastíka a Péťu a začali, tak jako loni, hrát složitější (asociační, neveřejný) slovní fotbal, když ten reálný nám letos moc nejde. Hraje se na poslední dvě písmena, hledaný výraz se nesmí vyslovit, jen se napovídá. Zdokonalili jsme pravidla - slovo platí, jen když minimálně další dva vědí, tím spíš je nevědoucí hráč za blbce a je to pro něj skličující.

Popravdě nám to také moc nešlo. "Ta hra je na mě příliš jednoduchá, mně se stýská," brblal Venál a dostával branku za brankou. Nevedlo se ani učiteli, kterého zaskočil dotaz na zprofanované rakouské obrněnce či na druhy želv nebo velryb - což je podpásovka, když přece učí češtinu a občanku.

Bez jednoznačného vítěze jsme slezli zase až do Prášil, pár metrů před nimi se Václavovy obzory znovu rozjasnily a mohli jsme v klidu, ve čtyři odpoledne, jít spát.

text a fotky Řízek

AFÉRA S BRUMÍKEM

Inťoši na výletě
text a fotky Řízek

Na víkendové výlety s turistickým oddílem patrně nikdo z nás nejezdí s tím, že by se tam něco extra nového dozvěděl. Několikahodinové hegeliánské rozpravy ani diskuse o čerstvých knižních novinkách nebývají zvykem, to spíš to nasávání - třeba vjemů z podzimní přírody a magického šustění listí pod vibramovou podrážkou. Nicméně, občas mí kamarádi i překvapí.

Na podzimkách jsme se takhle v neděli ráno docela pěkně přeli o unijní dotační politiku. Na to, že debata následovala po nedlouhém spánku, to bylo, myslím, velmi zdařilé. Panelu u hranatého stolu se během mazání snídaně zúčastnili dva zarytí eurooptimisté a eurosnílci, jeden levicový euroodmítač a eurodemagog a jeden povrchně vzdělaný mediální euroskeptik.

Díky dotacím jsme měli prima snídani.

Dokonce jsme probrali klady a zápory společné zemědělské politiky. "No né, ty si děláš srrandu, ale voni ti zemědělcí fakt nemaj ani na chleba," vykřikoval brunátný diskutér. "V tom si s tebou, jestli mi to nebudeš mít za zlé, dovolím nesouhlasit. Agricultural politics je trend, který naznačuje správnou cestu, jíž by se v budoucnosti Unie mohla společnými silami ubírat," distingovaně oponoval jiný diskutér. Než nám došly chleby a argumenty, ohřál se čaj a vychladly rozjitřené emoce.

Zůstaňme u pečiva. Při dlouhé cestě z hradu Houska jsme rovněž namáhali hlavičky. V podobném složení, jen na post Bobíka nastoupil Péťa. Utkali jsme se ve virtuálním slovním fotbalu.

Virtuálním proto, že hledané slovo je neveřejné a nesmí se za žádnou cenu vyzradit. Existuje jen v nápovědách. Klíčové je samosebou udržet nit, tedy tušit, na který výraz se snaží příjít hráč před vámi. Když se to nezdaří, tak se pak Vlasta třeba domnívá, že má hádat "orgasmus", když hledaný výraz byl přece "onanie". A to je sakra rozdíl. Nejenže dostal góla, ale navíc celý zčervenal.

Zatímco o chvost tabulky se v líté bitvě na cestě mezi Rájem a Mšenem přeli Péťa s Vlastou, v čele to bylo dlouho tělo na tělo mezi mnou a Maruškou. Zakolísal jsem poprvé až na Blekotovi - vždycky jsem byl arabeloodmítač, takže to mě ani neurazilo.

Slovní fotbal Vlastovi jde tak jako reálný.

Vrchol byla ale aféra s takzvaným mléčným výrobkem. "Je to mléčný výrobek a hodně se to jako reklamuje," napovídal jeden ze slabších hráčů. Byl jsem si jist, že to má začít na "br" - a na jakoukoli reklamu na bryndzu jsem si opravdu nemohl vzpomenout, a tak jsem kapituloval podruhé. Nicméně všichni moji spoluhráči věděli. Byl to totiž Brumík.

Brumík? Takový ten sladký paskvil s ksichtem medvídka? Tohle že je z mlíka? Vždyť i Brumík sám na svých webovkách uvádí jako mléčné výrobky sklenici s mlékem, jogurtový nápoj, kousek sýra, tavený sýr, ovocný jogurt, sýrovou pomazánku, tvaroh a podmáslí - ale sebe ne! Sebe chutný méďa totiž považuje za cereální výrobek. A to je sakra rozdíl.

Cereální = ze zrní. Ne z mlíka.

Cekal jsem, že mě aspoň podrží ostatní turisté. Jenže chyba lávky. "No to je mléčnej výrobek, stejně jako čokoláda," dostalo mě do kolen.

Zkrátka a dobře, diskutovat se s nimi dá, ale když jdou do krámu, hledají mléko a jogurty mezi fidorkami a čokoládami a naopak. Takoví jsou mí kamarádi.

A já zase neumím prohrávat.

VÝROBA KOMÁRA Z VELBLOUDA

Veselé stroje ve Mšeně
text, foto a video Řízek (a Youtube)

Víte, kdo byl Rube Goldberg? A kdo jsou Peter Fischli a David Weiss? Přináším střípek z tábornických podzimek, kde se hrála nebývalá hra. Abyste pochopili celé její obsáhlé kulturní pozadí, budeme si muset nejprve objasnit nějaké pojmy. Takže to dnes bude i s výkladem.

Rube Goldberg byl americký židovský karikaturista a vynálezce. Proslul kresbami a navrhováním fantastických strojů, které přes svou ohromnou složitost prováděly velmi jednoduché úkony. Míček spadne do mističky, ta se nakloní, vyteče z ní voda, ta rozhýbe lodičku, ta v pádu zase něco roztočí a tak to jede pořád dál. Dostalo to souhrnný název Stroje Rubeho Goldberga. Anglická Wikipedie napovídá, že stroje fungovaly povětšinou na principu řetězové reakce, ostatně to dá rozum.

Zdá se, že v anglicky mluvících zemích z jeho jména dokonce vytvořili něco jako hanlivý přívlastek pro cosi, co přes svou nebetyčnou složitost a délku trvání vytváří jen velmi drobný - jestli vůbec nějaký - přínos. Důchodová reforma á la Rube Goldberg. Rada á la Rube Goldberg. Dokonce pan kreslíř má (díky tomuto nepříliš lichotivému přívlastku) i heslo ve slovníku Merriam-Webster. A taky dostal Pulitzera, ale to asi ne za vynálezy.

A Japonci v plagiování Goldbergových fantazií pořádají soutěže.

Goldberga neznám, ale Švýcary Petera Fischliho a Davida Weisse ano – jsou jedním z největších přínosů mého studia na žurnalistice. Respektive jejich film Der Lauf der Dinge (anglicky The Way Things Go). Umělci si koupili starou tovární halu a na její ploše rozprostřeli fantastický stroj plný aplikované fyziky, pyrotechnických efektů, rozlévajících se nebezpečně vypadajích chemikálií a pomalu se kutálejících kol - a pak to celé natočili. Kdo na to má trpělivost, celé třicetiminutové dílo z roku 1987 se dá zhlédnout na Youtube.



Teď ještě zbývá objasnit, jakou to má souvislost s podzimkami ve Mšeně.

Dorazil jsem na tam o mnoho později než většina lidí, cítil jsem proto tak trochu morální dluh. A proto, když se mě Milan v sobotu večer otázal, jestli mám program pro děti, zavrtěl jsem sice jako obvykle hlavou, ale zároveň jsem začal usilovně přemýšlet. Zšeřelá tělocvična mi připomněla Fischliho továrnu a asi tak čtvrtá hra z mé dílny byla na světě.

A tak skupinky dětí začaly stavět goldbergovské stroje, aniž by kdokoli z nás tušil, že se to tak jmenuje. Předlohou byl poměrně jednoduchý výrobek dua Milan a Řízek, který měl více méně vzdělávací účel. Velký míč se svalil po žíněnce z pódia, porazil židli podepřenou krabičkou od ledové kávy. Ta opěradlem posunula lakrosku, která k velké radosti všech sejmula i prázdnou láhev od pití.

Jak si vedly děti? Nejambicióznější projekty budovaly skupiny kolem Tondy a Lukáše s Vojtou. Lukáš byl nakonec rád, že po pádu gilotiny ze švédské bedny nepřišel o hlavu nebo o brýle. Bohužel, když zařízení vytvořené i z rozbité sedačky a koštěte mělo spadnout, několikrát selhalo. Zato lakrosový tým vytvořil na tělocvičných lavičkách působivý řetězec míčů, pokácel lakrosovou hůl a nakonec i medžiky. Márův a Kokosův výběr sestrojil klasiku s medicinbálem a židlí.

A holky? Těm se podařilo zabudovat i prvek tajemství. Jejich řetězec na konci ze svých útrob vyvrhl obří hrací kostku - každý si mohl vsadit, co padne. A ty druhé navíc zapojily i lidský faktor. Zpoza branky se vynořila nenápadná ruka a pomohla vylétnout papírku křičícímu Gól!

Rube Goldberg by měl asi radost, kdyby věděl, co je Mšeno, Mára a tábornický podzimky.

NETOPÝŘI, ZLÝ PÁN A JEDOVATÉ BUŘTY

Podzimky mladších dětí v Celném
text Domča, foto Kuna

Tento výlet byl zahájen společným naloděním dětí a vedoucích na radotínském nádraží. Přes všechen zmatek pobíhajících dětí se nám nakonec celkem bravurně podařilo odjet i bez slziček.

Po dlouhé cestě vláčkem jsme dorazili do vesničky Těchonín, ze které jsme šli cca 2 kilometříčky do naší ubytovničky v Celném. Při cestě se nejeden chlapec přiznal, že je horší jak ženská a že nic nevydrží. Konečně jsme viděli domeček a všem nám spadl kámen ze srdce a batoh ze zad. V poklidu jsme se všichni ubytovali, umyli, dojedli svačinky od maminek. Pak jsme se sešli ve společenské místnosti, kde jsme rozdělili děti do pěti skupin, ve kterých pak celé prázdniny hrály etapovou hru pod názvem Banditi. A šlo se spinkat.

Celé prázdniny nám více méně vyšlo počasí, protože pršelo jen v noci, a tak jsme chodili na krátké, ale přesto krásné procházky zabahněnou, mokrou přírodou. Obzvlášť jeden z výletů se vyvedl opravdu pěkně. Ráno hned po snídani jsme sbalili děti a vyrazili jsme na vojenskou tvrz Bouda. Samotná cesta nebyla nic moc, zato ten cíl? Před očima vedoucích i dětí se naskytl obraz železobetonového monstra, bystřejším i stánek se suvenýry…



Absolvovali jsme pro nás speciálně vytvořenou prohlídku, která trvala jen půl hodiny. Bylo to únosnější jak pro děti, které by zmrzly, vedoucí, kteří by zmrzli víc, tak i pro pana průvodce, který musel svůj perfektně naučený text přeformulovat do takové podoby, aby tomu děti rozuměly. (Např. …byla vybudována, když jeden zlý pán se svými vojsky obsadil naší zem…).

Možná víc než samo ,,podzemní metro pro vojáky“, jak tvrz nazval nějaký chlapeček, zajímal děti život netopýrů, kteří tam měli v úmyslu přezimovat. Těm bylo jasné hned od toho, co jsme vešli za železnou bránu, že udělali chybku ve svém jinak velice šťastném a svobodném životě. Když na ně pan průvodce poukázal a děti zvolaly jednohlasně:,, Jéééeee…“ , milým netopýrům i panu průvodci se musely postavit všechny chlupy na těle.

Místní vojáci byli velice milí a když jsme skončili s prohlídkou a vylezli opět nahoru, přichystali nám čaj na zahřátí. Milé by to bylo, pokud by nám po vypití hrnce čaje nezačaly děti po cestě domu padat jak hrušky ze stromu. To, jestli to bylo z vojenského černého čaje nebo buřtů, se kterými jsme minimálně 2x do dvou dnů stravovali, už nám asi nikdo nepoví.

Celé prázdniny proběhly bez větších problémů, děti jsou v pořádku navráceny k rodičům, a vedoucí? Ty ještě něco vydrží…pro příště ubrat zvracení a nemělo by to daleko k hodnocení za 1.

Na závěr nesmím zapomenout na důležitou věc! Po dlouhých letech máme pro vědátory dobrou zprávu! Již si nemusíte lámat hlavičky nad otázkou ,,Proč bagr neplave?“! Na tuto otázku je jen jedna správná odpověď a tady ji máte: ,,Bagr neplave, protože nemá parní stroj!“