OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.