KOČIČKA BOŽOLÉ

Nemá to úplně jednoduché. Koukáme, jak řádí, smějeme se mu, ale přitom ho neustále porovnáváme. Náš nový kocourek Maju je černý krátkosrstý produkt vesnického náhodného genetického inženýrství a vypadá prostě dost jako Pepan, až do loňského prosince naše nedílná součást. 

Chudák Maju se čte [mažu]. Vzniklo to takhle: posílali jsme s kamarádkou mé ženě fotky roztomilých černých koťátek, která by u nás mohla najít domov. Maruška si to však nepřála, a tak na ty snímky reagovala zvoláním "Mažu!". Ale ve skutečnosti je nesmazala a pak jsme se shodli, že už je načase.

Když hrajeme s klukama karty, není nic trapnějšího než vymyslet si své jednorázové herní jméno až během partie. Ve výsledkové listině je prázdno a člověka to stresuje. U koček to určitě platí taky, proto bylo potřeba otázku pojmenování vyřešit ještě předtím, než si zvíře odvezeme domů. Protože na to, aby se jmenoval Flíček, jak mu říkala původní majitelka (podle skvrny na diskrétních místech), jsme přece moc neobyčejní.

Měli jsme na to tři dny dovolené. Je pravda, že jsme se během té doby sporadicky věnovali i jiným věcem - takže není divu, že nás nic lepšího nenapadlo. 

Když se to ale napíše Maju, může to znít zahraničně a nepochybně to i něco znamená. Nebo ne? 

Bohužel nás nezachránili ani znalci japonštiny, ani francouzštiny – Majuovo jméno je prostě blbost, něco jako pojmenovat dítě Půlnoční bouře (nechystáme se). 

Když zlobí, voláme na něj Mažino! anebo Mažinote! Ženu jsem dvakrát slyšel volat i Imbecile! 

A zlobí docela hodně, vlastně když nespí, dělá výborné/strašné kraviny, na které už jsem zapomněl, že kočky dělají, dokud nejsou vykastrované a obalené tukem.

Dvacetkrát vyskočí na stůl a já ho devatenáctkrát, zpočátku trpělivě, vrátím na podlahu. Leze do dřezu, protože se bůhvíproč nebojí vody. Nechápe déšť. Nechápe sporák. Hedě během pár vteřin ukradne z talíře kus jídla. Leze na její tee-pee jako nějaká veverka, úplně až nahoru, jak se tam potkávají ty tyče, což by Pepan z ideologických a objemových důvodů nikdy neudělal. Miluje míče a kuličky. S dcerou se perou o hračky. "Moje, moje," upozorňuje Heda, ale nemá drápy. 

A ty má on slušné! V noci střídá dvě polohy, bohužel obě v naší posteli: buďto je to roztomilé oddychující klubíčko, nebo (častěji) predátor číhající na to, až se zpod peřiny vynoří jakákoli část jakéhokoli těla, což je v létě zvlášť příjemné. Dělal tohle Pepan? Nepochybně, ale tak nějak víc s grácií. Nebo jsme to spíš vytěsnili.

Když přijede táta, řeší to po svém a říká mu Božolé. Heda mu někdy říká Kočičko. Majuovi je to fuk, stejně si dělá, co chce, protože beztak na žádné jméno neslyší. 

Ale zasloužil by si nepochybně lepší. Můžeme se o tom někdy i pobavit, ale až DO PRDELE konečně sleze z toho stolu. 

text a foto Řízek

ŽOFREJ OD PUMPY

Nekoukej se na mě takhle. A koukej mi přestat nadávat. Chápu, že se to z tvého pohledu nevyvíjí úplně příznivě, ale věř mi. Já jsem tě autem nesrazil ani nenechal den nebo dva ležet u benzinové pumpy. Nemám s lidmi v Mladé Vožici nic společného, jsem tu jen na čísi svatbě a vůbec jsme se neměli potkat. Tys měl dávat bacha, běhat někde po vsi daleko od aut a já neměl mít zarudlé oči.

Do obřadu zbývaly dvě hodiny, slunce pálilo a my se šli projít podél potoka, až jsme dorazili na rozcestí. Levá cesta vypadala nerovně a zarostle, Marušce se pravá líbila víc. Jenže vedla do kukuřičného pole a pak na frekventovanou silnici. Byl problém ji přejít. Naopak nebyl by problém nechat se přejet.

U pumpy na kraji Vožice jsme si koupili kofolu a chtěli se vrátit mezi svatebčany. Koukej, támhle ve stínu odpadového koše se rozvaluje kočka, upozornil jsem ženu, a to jsi byl ty a volal jsi na nás. "Není ničí. Leží tam už asi den nebo dva, něco ji srazilo. Na shledanou," uzavřel jeden ze členů policejní hlídky, která se na pumpě občerstvovala.

Paní pumpařka ti prý přinesla mléko, ale nechala tě tam. Má totiž alergii na kočky. Možná ji mají všichni ostatní, kteří si tě všimli a nechali být. Veterinář přitom sídlí asi o sto metrů dál. Stejně nebyl doma.

Já jsem tě tam takhle nemohl nechat. Nesli jsme tě v krabici kamkoli pryč, nehýbal ses, a tak jsi mi aspoň hrozně nadával. Maruška mi taky v duchu nadávala. Zůstala s tebou u fotbalového hřiště, zatímco jsem běžel pro auto.

Ocitl ses ve stínu na louce u stanů. Dali jsme ti do vodu a spěchali na obřad. Ze slavnostního oběda jsme ti nenápadně nosili dobroty. Vývar a panenku jsi ochutnal ještě dřív než nevěsta. Chutnalo ti. Mně moc ne. Kamarádka veterinářka na telefonu totiž nešetřila skepsí. Mícha, pneumotorax, vnitřní krvácení. Dávala ti spíš teoretické šance a radila netrápit nikoho ze zúčastněných. Začaly mi rudnout oči, aniž bych měl alergii.

Když už všechny oficiality skončily, jeli jsme na pohotovost do Tábora. V krabici se ti nelíbilo a vyručkoval jsi na sedadlo spolujezdce. Tam ses pokusil postavit na nohy a přestal jsi řvát. A já koneckonců taky.

Vrátil jsem se bez tebe.

Ale tys měl kliku, aniž bys to tušil. Páteř máš oproti předpokladům v pořádku a zlomený krček stehenní kosti se ti zahojí ještě dřív, než dostaneš rozum. Nechali si tě na klinice a zítra pojedeš domů. Sice se mnou, ale kam, to nevím ani já. Snad budeš mít štěstí i nadále, někdo se tě ujme a nový pán ti vymyslí jiné jméno než Žofrej.

A prosím, drž se dál od aut, pump i Mladé Vožice.

text a foto Řízek

Aktualizace: Zvíře má už nový domov - děkujeme Daně a Ondřejovi. A díky veterinářům z kliniky Karakal v Táboře, že ho dali dohromady.

KOČIČÍ OČI

Náš kocour Pepan má kromě celé řady jiných výhod jednu zcela zásadní: jeho mimika je sice čistě z konstrukčních důvodů prakticky neměnná, přesto dokáže jemnými nuancemi báječně prozrazovat emoce. Nebo si to aspoň jakožto jeho majitelé a provozovatelé myslíme. Při vypuštění do divoké přírody stokrát probádané zahrady na chatě na Benešovsku třeba pokaždé nasazuje výraz "nikdy jsem tu nebyl a je to tu tajuplně skvělé". Ostatně jako v této obrazové reportáži, jež se jen těsně nevešla do dubnového čísla National Geographic.

 

Pepy se vlastně nikdo neptal, jestli chce, nebo odmítá být panelákovou kočkou. Za těch osm let si na tenhle úděl pravděpodobně zvykl. Aspoň se tak tedy tváří. Šelma v něm ožívá právě zpravidla při víkendových výjezdech.

 To třeba výhrůžně cení zuby na plastovou zahradní židli.

Nebo se s grácií a rozvahou březí medvědice přesouvá po rozlehlé zahradě, přičemž pozoruje, jaký efekt jeho přítomnost zanechává na zbylých obyvatelích místního ekosystému. Někdy se i porve s kocourem Plutarchem, ale to náš reportér jaksi nezvládl zachytit.

Pepa je od dávné epizody, kdy se neúspěšně pokoušel plachtit ze čtvrtého patra, poměrně přízemní. Ptáci jej proto sice velmi zajímají až přitahují, ale kořistí by se mu vzhledem jeho specializaci na lov v nulové výšce mohli stát třeba pštrosi či slepice nebo další hrabaví ptáci; bohužel v okolí Městečka je jich omezený počet a zpravidla mají větší zrychlení.

Kocourovy toulky jsme fotili v polovině března a pochopitelně bez blesku. Nevím, proč světlo na téhle fotce vypadá trochu, jako kdyby to fotila Nguyen Phuong Thao. Jinak vizážistou byla pochopitelně Matka Příroda.

Půjčeným dlouhým sklem jsem nakonec ještě na procházce sejmul anonymního psa se smutnýma psíma očima, který nemá s Pepanem vlastně nic společného kromě údělu, že z jeho mimiky dovozují lidé víc, než v ní patrně ve skutečnosti je.

text a fotky Řízek

MODRÁ ÚSPORÁM

Není to důležité téma. V kontextu třeba uprchlické krize mohou působit naše starosti s pěticí přebytečných koťat až nejapně. Zvláště když z původních pěti zůstal jen jeden nechtěný tvor. Aleši Brichtovi to asi nevysvětlíme, ale lidská bytost (včetně mé tchyně) se vyznačuje tím, že se postará o slabší tvory. Anebo deleguje někoho, kdo se postarat má. Takže jsme jednoho podzimního dne postavili boudu pro kočky.

Nemá cenu připomínat, že právě Maruščina máma začala onehdy přikrmovat toulavou kočku, jež posléze začala tloustnout a nakonec i rodit. Takže tyhle dvě kočičí populační krizi způsobily. Přes léto se nicméně naštěstí počet nechtěných zvířat na zahradě podařilo pomocí sousedky Heleny, kamarádky Pavly a teorie přírodního výběru pana Darwina zredukovat na jediný kus. Paradoxně nejhezčího mourovatého kocourka nikdo nechtěl, i když na Facebooku sesbíral dost lajků (zbabělci lajkují, hrdinové adoptují). A tak, aniž by to chudák kocour Pluto tušil, čeká ho krutá zima - Pluto totiž vlastně ani netuší, že se jmenuje Pluto.

Rodinné obědy naprosto ovládlo téma nebohého zvířete a katastrofické vize drsné zimy na Benešovsku. (Pan Lada bydlel nedaleko a ty malebné závěje si nevymýšlel, taková je tu realita!) Maruščina máma nakonec zavelela, že se kocourovi zakoupí nebo postaví bouda. Chtěl jsem namítnout, že by se tahle krize měla řešit v místech, kde započala, a taky se zeptat, jak kočku donutíme v boudě bydlet, ale nedostal jsem slovo.

Průzkumem trhu jsme následně se ženou zjistili, že prodávané boudy jsou buď drahé, nebo na nic, případně obojí. Levnou polystyrenovou variantu ochránci zvířat zrovna neměli na skladě, a tak jsme museli zapojit ty zlaté české ručičky a hlavně tu americkou stříbrnou lepicí pásku, s níž se dá mnohé zachránit.

Z hobbymarketu jsme kromě ní přivezli i několik polystyrenových desek, jakousi modrou plachtu a ukořistěnou kartonovou krabici. Švagrová zase zakoupila takovou oplstěnou dřevěnou krychli původně určenou pro domácí kočičí mazánky. Rozměrově skvěle pasovala do toho kartonu. Utěsním ji polystyrenem. Krabici potáhnu možná nepromokavou fólií. Co bude vypadat blbě, schovám pod lepicí pásku. V hlavě se mi zkrátka začal rýsovat plán úžasné kočičí garsonky, na niž bych vzhledem k množství použitého zateplení mohl s klidem zažádat o dotace z programu Zelená úsporám. Pravda, něco podobného jsme viděli na YouTubu, ale tam to vypadalo fakt šíleně. Což to moje rozhodně nebude.

Vybalil jsem své nářadíčko a za ucho jsem umístil lihovou fixu, jak jsem viděl ve filmech o řemeslnících. Někteří členové domácnosti jako obvykle přispívali cennými radami, synovec Mikuláš rovnou nabídl pomocnou ruku, avšak tříleté děti by si asi neměly hrát s řezačem. Naštěstí jej (tak jako mě) nejvíc zaujala ta lepenka, a tak se zatím celý šťastný zalepoval.

Modrý domeček utěšeně rostl. Oproti těm matlákům z instruktážního videa jsem Plutovi vytvořil třeba parádní předsíň (mohl by si tam třeba pověsit kolo, kdyby nějaké měl), dokonce má izolovaný dům i svažující se střechu (okapy mi už Maruška zakázala). Umístili jsme ho pod modřín, kde to má kocour patrně rád.

Zasadit strom, zplodit syna, postavit dům pro kočky. To třetí si tedy odškrtávám. Tchyně tvrdí, že Pluto v doupěti přespává. Důkazy chybějí a sám o tom pochybuji. Přimět kočku, aby dělala cokoli, co ona zrovna nechce, je totiž nemožné. Takový je princip fungování kočky. Ale aspoň jsme to zkusili a třeba Pluto pochopí, že tahle podivná bouda je lepší než úpěnlivě mňoukat na mrazu. Když ne, přijde si pro něj pan Darwin...

text Řízek, fotky Maruška a Ř.

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.

K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

POSILA DO TÝMU

V redakci Řízkových stránek se připravuje velká změna. Na pozici šéfa publicistiky nastupuje kocour Pepan. Šéfredaktor v tom střet zájmu nevidí. Konkurence bije na poplach a mediální teoretici i praktici jsou přinejmenším v rozpacích.

"Kocour Pepan je zkušený profesionál, bude velkou posilou našeho týmu. V budoucnosti s ním počítám i v celé řadě dalších chystaných projektů," uvedl šéfredaktor a se šibalským úsměvem si mnul ruce. "To byl kauf jak sviň, vole, se vo nás bude mluvit v tamtěch kuloárech a trafikantkám urvou ruce," doplnil už mimo záznam. V duchu sám sobě gratuloval, stříkal po sobě vítězným šampaňským, a navíc se smál, až se za břicho popadal.

Kocour Pepan v současnosti působí jako povaleč a jako šéf Partaje tlustých koček. Zároveň předsedá i výboru pro aportování gumiček, tahání šňůrek a je členem stále komise pro kontrolu nedojedených talířů na stole a ptáků na střeše naproti.

Zájem novinářů dokáže vyčerpat.

Nic z toho opouštět nehodlá. Právě to mnozí kritizují jako nepřijatelné.

"Nemůže zároveň sledovat ptáky a psát o tom do novin. Musí si vybrat. To je jako kdyby se zároveň vyvaloval na gauči a do toho pospával v pelechu, to prostě najednou nejde," má jasno kocour Miky z konkurenčního bytu naproti.

Podobně hovoří celá řada dalších oslovených odborníků. Podle některých ohlasů je Pepanovo angažmá od pana vydavatele pěkná lotrovina, někdo říká, že je to absurdní, jiným je to jedno.

Reakci Pepana se redakci nepodařilo sehnat, měl zrovna plnou pusu.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

SPÁSNÝ TUBUS

 Černá kočka neběhá přes cestu, je domácí. Lítá po bytě a přebytky negativní temné energie, která její mysl i masivní tělo celistvě ovládá, vybíjí na vybavení domácnosti a na nervech chovatelů. Ježíšek tomu ale učiní přítrž.

S pocitem, že se kocour Pepan chová divně, jsem se tu už nedávno svěřil. Tehdy jsem to přikládal akutní zamilovanosti anebo důvodům, které by se souhrnně daly označit jako "jiné". Nicméně ono to nepřestává, spíš se to stupňuje.

Považte, to jeho několikahodinové sedávání v koupelně na koši se špinavým prádlem, to se ještě dá snést. Horší je, když zvíře - stále ještě na dietě - třeba z kuchyňské linky v nestřežený okamžik sežere celý talíř čočky (bez uzeného). A darovanému panáčkovi od Milana ještě ke všemu ožužlá, ukouše nožičky, hanba. A Maruška říkala, že už i ručičky.

Ze všeho nejprotivnější je však jeho obsese uchošťoury. Ty získává tak, že si v poličce ve skříňce v koupelně nějak otevře jejich krabičku, tyčinku si odnese do obýváku a pak ji za strašného kraválu loví po parketách i jinde. Nakonec vatu sežere a tyčinku ohne, čímž to pro něj na chvíli končí; mezitím ale zjistí, že mu jedna zcela nedostačuje, a tak vytahá další, desítky dalších. 

To je prostě tak otravné!

Tomu všemu má zabránit Ježíšek. Už teď víme, že našemu domácímu zvířeti nadělí jakýsi obrovský tubus s několika otvory a dvěma šustivými chapadly, kterými se dá slídivě prolézat.

Tunelová kočičí schovávačka je ze všech stran pokrytá atraktivním plyšákovým materiálem, temná zákoutí pohlcují zlé duchy hyperaktivních kocourů a celá asi dvoumetrová konstrukce dočista utlumí jejich zájem o ušní hygienu i o pojídání lidských pokrmů.

Tedy aspoň doufáme. (Musí to ale zabrat, když ta hovadina stála jedenáct set.)

Pěkné svátky zvířatům i lidem!

text a fotky Řízek

TELČSKO DO KOPCE

Česká televize v jednom z mnoha svých cestovatelských cyklů - nazvaném příznačně a krutě beatnicky Na cestě - ukazovala Telčsko. Náhodou jsem to viděl a dost mě to popudilo. Nejenže to bylo nudné jak učebnice vlastivědy a zaměnitelné se všemi ostatními takovými pořady (kromě Výletníků, kteří se liší tím, že jsou navíc ještě bezostyšně trapní a debilní), navíc to tam tak vůbec nevypadalo.

Na cestě jsme tam byli ještě před pár dny a rajzování Bartošky s Proenzi Donutilem (oni tam navíc ani nejsou, oni to jen čtou!) to naše připomínalo vlastně jen tou Telčí. Zatímco oni viděli nudného kováře, řezbáře betlémů vybaveného motorovkou a masopust s esenbákem v čepici a Bartoška žvatlal o golfu, my jsme jezdili furt do kopce, poznávali jsme neexistující hrady a ochutnávali tamní speciality. A kocour zlomil srdce jedné dívce.

Ta Telč leží přesně na půli cesty mezi Prahou a Vídní, ale hlavně téměř na konci cesty mezi Prahou a statkem v Borovné, kde jsme bydleli. Na cestě vrzala kola na střeše a kocour vstupoval do řízení.

Foukalo, když se hrbolatá dálnice změnila ve vlnitou asfaltku a nakonec jakousi cyklostezku, trochu jsme bloudili. Vinula se kolem masokombinátu v Krahulčí, což je takový průmyslový řbitov zviřátek. Traduje se, že někde za masokombinátem je v lesích ještě jeden skrytý masokombinát, kde se někdy dějí moc podivné věci. To místo má temnou moc, která prý nyní nabývá na síle. Bartoškovi hrůzou spadly brýle do očí. Donutila píchlo v koleni a přistihl se, že se těší, jak to bude někomu vyprávět.

Pak se statek objevil, čtvercový dvůr hned u rybníka. Pronajali jsme si krásný velký pokoj s klenbou a francouzským oknem s výhledem do kraje. A televizí, když se tím přesytíte. Všude je spousta zvířat, bez zdráhání lezou až do pokoje. Dva stejní psi oba přezdívaní Tesák, koťata Bábovka a Zrzavý a bílá kočičí dorostenka Sváťa (ta jediná se tak opravdu jmenovala). Do ní se náš poněkud vykastrovaný Pepan až po uši zamiloval a prožil s ní krátký platonicky pedofilní románek. Od dávného vztahu s kocourem Pepínem nic podobného nezažil. Cestou za ní si při skoku z okna do přírody plnoštíhlý Romeo dokonce pochroumal kotník a chvíli ostentativně kulhal.

Lidé jsou tu milí a pohostinní, ale i to má své meze. "Můžete tu klidně grilovat s námi... když si něco koupíte a donesete. Jestli chcete zase někdy přijet, zavolejte, a když bude zrovna náhodou volno, můžete." Žádná zbytečná podbízivost. Aby ne, mají tam plno. A není divu.

Telč je nádherná, zvlášť když v malebném centru nejsou historické trhy se stánky se středověkým fast foodem trdelníkem a takovými těmi hnusnými celofánovými balónky. Nejsem moc rebel, dám si langoše, kterým by se dal klidně i namazat řetěz.

Před přívalovým deštěm se schováme do vinné garáže, která má po stěnách nalepenou tapetu s kameny imitující renesanční sklepení. Velká garážnice nám spiklenecky poví, která ze stáčených vín jsou hnusná - její kolegyně tomu totiž vůbec nerozumí. Abychom se nenapálili. To naše je dobré. Pak přeci jen trošku zmokneme a Marušce se nádherně obtiskne vlhké sedlo na světlé kraťasy. Svérázná prodavačka v Jednotě to vidí stejně. "Ta vaše přítelkyně, nebo co to je, má dobrou prdel. Hej vy, máte dobrou prdel!"

Další den jedeme na pořádnější výlet. Asfaltová trasa s magickým číslem 5024 je pestrá a zajímavá a zvlášť jednomu z populárních herců by pohyb prospěl. Pohyb, to jsou kopce. Ujedeme přes padesát. Obědváme před klášterem v Nové Říši, na který ČT zapomněla.

Gastronomicky je však celá výprava pohromou. Není hospoda, kde by nás něco nenaštvalo. Pizzerii Italia v Telči, kde mají ještě troufale pověšenou mapu té nic netušící země na zdi, jsem ze soutěže rovnou vyloučil. To byl konzervově kečupový hnus. Jinak vesměs smažáky a retardovaná obsluha bez zájmu.


Maruška nemá ráda kopce, bloudění a když jedeme po louce nebo po okraji pole. A když ji při tom fotím. Ironií osudu je na našem posledním výletě všeho dosti. Nečekal jsem totiž, že bude koupací rybník sedm set metrů nad mořem - tedy na kopci. A přísahal bych, že jsem na mapě na fotce skutečně viděl věž toho hradu, který už pět set let nestojí.

"Máte naozaj meškanie," vysmála se členka party jiných výletníků mému rozčarování. A poprosila nás o skupinovou fotku. S údajnou hradní zdí. Tedy s tím, co z ní zbylo. Já tak pohotový nebyl, takže máme jen šutry, bez nás. Hledaná voda byla průzračná, vyjeli jsme skoro až na Javořici. Pak jsem píchnul a opodál zaokrouhlil 2 tisíce kilometrů na kole GT. Chleba ale levnější nebude.

Stopáž našeho výletu se nachýlila den před mou operací. Ve strašlivém vedru jsme v lese našli pár seschlých hub, které místní nechali coby milodar Pražákům. A vyrazili jsme domů.

Pepan to chvíli musel zpracovávat, ale někde u Jihlavy se odláskoval. Zbyly mu jen vzpomínky a možná blechy. "Stejně ještě neměla občanku a byla taková neduživá," mávl packou a rozvalil se řidičovi na klín. "Ale až trochu vyroste...," přemítal. My se tam někdy určitě vrátíme, neboj.

text, fotky a screen Řízek

O KOCOUROVI, KTERÝ CHTĚL LÉTAT

Pohádka od naší nejmenší
text, kresby a fotka Maruška, fotka a grafická úprava Řízek, v roli Barnabáše von Schwarzenberg Pepa

V jednom malém parku stál vysoký domek, ve kterém bydlel kocour Barnabáš se svým pánem. Když se ráno Barnabáš vzbudil, protáhl se a hned se běžel podívat k oknu, co nového se dnes v parku děje. Vyskočil na parapet a velké žluté oči se mu rozzářily, když viděl, jaký je tam venku zase šrumec. Ze čtvrtého patra měl krásný výhled na celý parčík a tak sledoval psy, kteří se pod ním proháněli, vlaštovky a děti na hřišti. Mňoukal si blahem a jediné, co ho od jeho zábavy dokázalo odtrhnout, byla snídaně od jeho pána.

„Barnabáši, poběž, máš tu dobrotu,“ volal na něj, a když kocour dojedl, ještě se s ním chvíli mazlil. Většinu času byl však pán v práci a Barnabášovi bylo smutno. „Kdybych tak mohl alespoň za všemi těmi zvířátky, co si hrají dole v parku,“ říkal si. Jenže, jak všichni vědí, kočky ven nechodí, a tak si mohl Barnabáš jen rozmrzele mňouknout, že by byl radši psem.

Občas za oknem lítal ukřičený havran a Barnabášovi se takhle předváděl i dnes. Kocour věděl od pána, že havrani jsou pěkné potvory. „Oškliví ptáci,“ nadával na ně vždycky Barnabášův pán. Ale kocour jim přesto záviděl, že si tak létají a plachtí ve vzduchu, můžou na zem i na střechu a hrají si s ostatními ptáky.

„Má taková hezká křídla, ani s nimi moc nehýbe, a přesto lítá. Asi to nemůže být taková věda,“ říkal si Barnabáš, když havrana pozoroval. Napadlo ho, že kdyby hodně roztáhnul všechny čtyři packy, jeho huňatý černý kožich by ve vzduchu také určitě letěl.

Druhý den kocourův pán zaspal. Sotva zjistil, že mu nezazvonil budík, nasoukal se do obleku, otevřel okno, aby vyvětral, a za chvíli už byl na cestě do práce. Ani nedal Barnabášovi snídani. Kocourek vyskočil k oknu a díval se, jak jeho pán po cestě peláší do práce. Už už si chtěl na chvíli schrupnout, když zjistil, že pán nechal otevřené okno. Vzpomněl si na havrana a představil si, jaká dobrodružství by mohl v parku zažít.

Barnabáš neváhal a rozhodl se létat. Ladně vyskočil z okna a roztáhnul tlapky, ale …. Ouha… neletěl, ale padal. Kmital nožičkami ve vzduchu, ale ani to nebylo platné. Věděl, že velké neštěstí je na spadnutí.

V poslední chvíli ho však mohutný zobák čapnul za kožich a Barnabáš letěl. Sice ne přímo on, ale pocit to byl krásný. Za chvíli se ocitnul zpátky za svým oknem. „Teda, ty jsi pěkné trdlo!“ krákal vedle něj havran, který ho ve vzduchu chytil. „Copak tě to napadlo?“ rozčiloval se dál pták. „Víš, já chtěl létat jako ty. Jsem stejně černý jako ty a packami taky umím zamávat,“ povídá Barnabáš. „To sice ano, ale nejsi přece pták, ale kočka! Ty se nenaučíš létat nikdy,“ odvětil havran.

Barnabaš smutně svěsil hlavu a začal nešťastně mňoukat. „Ale zase umíš jiné věci. Chytat myši, máš páníčka, který tě má rád a dává ti mlíčko. Já sice lítám, ale jinak jsem sám a je mi smutno,“ uklidnil ho pták.

Barnabáš uznal, že má havran pravdu. A tak se ty dvě černá zvířátka domluvila, že se budou každý den scházet u okna a povídat si, aby jim smutno nebylo. Barnabáš brzo poznal, že havran není ošklivý, jak říkal jeho pán. Velký zobák a krákání totiž ještě nedělá zlého ptáka. A stejně je to i u lidí.



KONEC

NĚMÝ SVĚDEK

Infantilní detektivní povídka bez záruky
text a ilustrační foto Řízek

Nalezli ho po několika dnech; nikdo se po něm nesháněl. Kdyby nebylo vyhladovělého kocoura, který vřískal a packami bušil do dveří přeci jen hlasitěji než normálně, nic by nepřinutilo laxní sousedy k tomu, aby zkusmo zavolali policii.

Asketický třicátník Kristián bydlel sám ve čtvrtém patře v malém bytě s pračkou, sprchovým koutem, titěrnou televizí a snad desetikilovým černým kocourem Karlem, a uprostřed toho všeho jej také našli, ovšem s prostřelenou hlavou. Nikdy nikam moc nechodil, s nikým se nepřátelil, nikdo jej nenavštěvoval. Tak jej aspoň viděli jeho sousedé. Paní domácí se uprostřed slz vyznala, že takhle slušnýho kunšafta ještě neměla – ani na chodbě nehulil, jako ti všichni ostatní (to řekla schválně nahlas, aby se ostatní partaje zastyděly).

„Normální sebevražda, není co řešit, tečka, hotovo, prostě ho to už nebavilo,“ mudroval uprostřed spisů a zahulené kanceláře vyšetřovatel Kazimír Pankrác. Přes hendikep v podobě jména to dotáhl za třicet let vyšetřování a papírování až na kapitána, sto dvacet kilo, pleš a třetí rozvod.

„Míro, ale to je úplná kravina,“ obořil se na něj jeho ještě poněkud uhrovitý, ale o to ambicióznější kolega Nicolas Pokorný, který si však nechával říkat Nick. „Už jsi někdy viděl někoho, kdo by se zastřelil, a pak ještě někam schoval zbraň? Nebo jsme ji snad už našli a já si toho nevšiml?“ jízlivě dodal Pokorný, zatímco si leštil své sluneční brýle, což okoukal z televizní kriminálky bůhvíodkud.

„Nenašli, no,“ podrbal se na lesknoucí se pleši Pankrác. „Snad leda že by tenhle...“ zhoupnul se na židli a ukázal na otylého kocoura, jehož si kriminalisté přivlastnili a stal se kromě zažloutlých nahotinek na stěnách další ozdobou jejich kanceláře. Karel ležel na židli pro hosty, tvářil se lhostejně a zíval. Ztráta Kristiána byla v jeho mysli zřejmě už definitivně upozadněna pravidelným přísunem potravy, které se na policejní stanici nacházelo až překvapivé množství.

„Tak teď jsi mě upřímně rozesmál,“ strojeně se rozesmál Nick Pokorný s hřejivým pocitem, že nad starým rutinérem získává územní převahu. „Ještě jsem neslyšel o kočce, která by si dokázala jako had vysadit čelist, aby místo antilopy sežrala bouchačku. Snad ani tenhle tlustoprd, a teď myslím jen to zvíře, by to nedokázal,“ rýpl si opět mladší vyšetřovatel.

„Stejně bych ho raději nechal zrentgenovat, kdyby třeba sežral kulku,“ trval na svém Pankrác, stále bezmocně zírající do rozsáhlé dokumentace. Nepřestávalo mu vrtat hlavou, že čím více se toho do těch papírů napíše, tím méně se toho z nich dá vyčíst. Pokornému o své úvaze raději neřekl.

„Dobrá starochu. Vezmu kočku na veterinu. Budou na mě sice koukat na blázna, ale kdyby se ptali, tak je to tvůj nápad,“ řekl rozhodně Pokorný, popadl Karla a doleštěné brýle, nasedl do služební felicie a odjel.

Pankrác osaměl, zapálil si startku a ponořil se do papírů. Ta chybějící zbraň mu překážela v tom, aby případ pohodlně uzavřel jako sebevraždu, jako už tolikrát před tím. Nejhorší jsou ti, které nikdo zdánlivě neměl důvod zabít, takže je mohl zastřelit kdokoli. Uvědomil si, že to je už druhá hluboká úvaha za posledních pět minut, a tak si je obě poznamenal do notýsku. Na důchod si totiž plánoval, že bude psát detektivky.

Nekuřák, abstinent. Kam že to jenom chodil? Na střelnici, ten Pokorný taky píše jako prase, pomyslel si Kazimír. Dluhy? Neměl. Přítelkyně? Taky ne, jen ta kamarádka Marie, taky střelkyně. U ní ale byli předevčírem. Vypadala, že ji to dost vzalo, pálila jednu od druhé. Fuj, jak ona tam měla zahuleno! Ale prý u něj nikdy nebyla. A nikdo jiný taky ne, jak se znovu ujišťoval prokousávaje se štosem papírů.

Pokorný a Karel se mezitím vrátili, neuběhla ani půlhodina. „Vzal jsem to s majáčkem,“ vysvětlil mladý policista a okázale hodil ještě teplé klíčky na stůl. „Samozřejmě, že v břiše nic nemá. Měl jsi vidět toho doktora, myslel si o mně, že jsem úplný idiot.“

„Zajedeme ještě do toho bytu,“ rozhodl Pankrác. „A zvíře vezmeme s sebou, to je nápad,“ jízlivě zareagoval Nick. Starší policista ironii přehlédl, popadl kocoura a opět jej vlekl do auta.

V bytě zůstalo vše beze změny, kocour bryskně našel své křeslo a o víc se nestaral. „Nevím, co jsi tím chtěl dokázat, ale tenhle svědek nám zatím opravdu moc nepomáhá,“ komentoval Pokorný. Náhle se Karel sebral a zalezl do kouta. Začal zběsile hrabat ve své bedýnce se stelivem, kvůli policejnímu výkrmu potřeboval záchod ještě častěji než dříve. Uprostřed kočkolitu se objevil oharek cigarety.

Vyšetřovatelé zaklepali na dveře Mariina bytu, kocoura tentokrát nechali v autě. Neurotická kuřačka se ke všemu přiznala. Kristiána zabila Mariina nešťastná láska a legálně držená zbraň. Nick starého rutinéra chtě nechtě poplácal po zádech.

(Pozn. redakce: Text vznikl pro potřebu semináře na vysoké škole, tedy na objednávku, nikoli jen tak pro srandu králíkům.)

STALLONE V BROUMOVĚ

Devět z chajdy a kocour
text Milan a foto Ř.

Rok má hodně dnů. Abychom všech třistapětašedesát nějak odklepali, je potřeba vždy před prvním dnem nového roku (tento den je, dle mého názoru dost prvoplánově, nazván Nový rok), důkladně vydesinfikovat krev, zocelit játra a zbavit se několika nadbytečných mozkových buněk. Nejlepší silvestrovský zotavovací pobyt na světě se letos konal v Broumově. Nikoli v tom na severu, u hranic s Polskem, nýbrž v tom na západě, nedaleko od hranic Říše. A bydleli jsme v chatičce.

Chatička to byla malá, ale útulná. Rozpálená kamínka se slídovými dvířky nám vyhřívala těch pár metrů krychlových, a my za zpěvu rádia plnili atmosféru vřelými a vlídnými slovy, kalíce, hrajíce karty, nebo i dělajíce oboje najednou. Kocourek mezitím pochcal Jirkovi spacák.

Okolí Broumova jsme si prohlédli jen zběžně, téměř letmo, ale zato byla průzkumná vycházka nabitá zážitky! Tak například nějaký geniální dřevorubec nakrájel velikánský pařez na kolečka, a to bychom snad ani nebyli my, kdybychom jedno z nich za značného fyzickýho úsilí nevytlačili do kopečka a nevyslali dolů. Skutečně se nedá popsat ten koncert fyzikálních zákonů a radost z ladného pohybu jinak tolik strnulého dřevěného kola! Pak jsme teda ještě viděli zmrzlou žábu, zmrzlou rybu a konzervu.

Další dva dny byly ve znamení pivovarů. Nevím jak ostatní, ale mě nejvíc zaujala kašna v pivovaru Chodovar. Z přilehlého kohoutku totiž namísto vody teklo pivo! Nicméně pivo za čtrnáct korun v chodovoplanském pajzlíčku jsme si také nechali líbit. A nechali jsme si ho líbit hodně. Možná až příliš, vzhledem k tomu, že byl ještě bílý den! Ale je to přece jednou za rok.

A je to tady, pan Stallone má svátek. Je to přece jednou za rok. Zazpívejme si s rádiem, uklidněme diváky, napišme Luckám i Mechulinkám. Uklidněme diváky. Utekl kocour? Chyťme ho. O dva domy dál jsou dementi z Radotína? Podívejme se na ně. Zavolejme do noci, odkud že jsme kurvy!

A co až po letech sám zabloudíš v ten kraj? Bude to oukej, neboj.