SLIBY CHYBY

Musím obětovat vánoční blaho své rodiny pro blaho čtenářů Řízkových lepších stránek, protože po dvou týdnech slibování, že večer zašlu článek, je mi dnes ráno fakt hloupé to zase nestihnout. Reportáž ze Zbraslavského běhu píšu v naprosto politováníhodných podmínkách. Politá kávou, na cizím počítači, kde zet není zet, nýbrž ypsilon. Alespoň si cvičím moyek.

Vzhledem k útržkovosti svých vzpomínek zvládám jen poskládat pár střípků, které si vybavím nad fotkami.

Běželo se u Zbraslavi. Od minizoo, kde jsem jako malé dítě krmila divočátka, což je tedy střípek z dětství.

Za tým Zelená liška běžel Řízek, roztleskávačkou mu byla Terezka, za Pražské uzeniny byl vyslán pražský Milan, kterého jsem roztleskala já. Dalším nadějným běžcem byl radotínský Milan, v interních kruzích přezdívaný Milan kožeňáč, který bohužel na poslední chvíli ochořel vážnou nemocí, klinicky projevenou ataxií doprovázenou poruchou řeči. Ale osud tomu tak chtěl, protože jsme se alespoň vešli Řízkovi do auta.


Řízek zvolil pro zdolání trati odvážný víceúčelový outfit – kryobikiny v epesní zelené barvě.


Vše se seběhlo velmi rychle. Mezi příjezdem na parkoviště a startem byla sotva půlhodina, kterou vyplnili nadějní sportovci laděním svého outfitu, tlacháním na téma „jaké počasí bylo vloni“ a krátkým rozběháním.


Přestože obě startovní čísla dělila od sebe 39 míst, přepočteno na čas to bylo jen deset minut. Řízek vyrazil hbitě, jak je u něj zvykem, Milan s rozvahou na startu šteloval Endomondo a o ztracené desetiny se nestaral.


Na startu vládla hustá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček. Odměnou pro nadšence, kteří se vydali na trať, pak bylo slunce příjemná teplota, která vládla nad inverzní poklicí hl. m. Prahy. Pro ty, kteří by se rádi příští rok sešli na startu, věřte, že trať je příjemná, krátká, s profilem nahoru, skoro po rovině a dolů.

 Nejlepším to trvá pod 20 minut, našim zas něco přes dvacet, celkově se umístíme v první čtvrtině výsledkové listiny. Dobrou zprávou je, že naše výsledky mají mírně se zlepšující tendenci.


Protože víme, že na bednu nám ještě kousek chybí, na vyhlášení nečekáme, vyklusání výjimečně vynecháme, naskáčeme do auta a vracíme se do Radotína. Letos to bylo velmi efektivní dopoledne, kdy jsme obvyklé prostoje před a po závodě smrskli na minimum. Zároveň to byl ročník s největší radotínskou podporu přepočteno na jednoho běžce a s největším počtem odřeknutých účastí na poslední chvíli.

text: Míša, Milan, fotky Míša a Řízek