MUSÍTE TO OBEJÍT!

Opět jsme byli běhat a opět jsem byl jediný, kdo byl oblečený normálně. Namísto elasťáků si Řízek vzal zelené funkční spodky a přes ně trenky, takže vypadal, jako kdyby chtěl na vánoční besídce hrát hokejistu. Tolik krátké zpravodajství běžecké módní policie.

Byli jsme jen dva. Vyběhli jsme ze Zbraslavi podél Vltavy. Protože na asfaltové cestičce běhaly, jezdily a bruslily mraky lidí, běžkyním prosvítaly kalhotky a ambiciózní běžci nás předbíhali, rozhodl jsem se strhnout volant směrem k řece a pokračovat mimo mainstream po punkové pěšince.

Superbažant.

Cestička to byla fajn, dokud jsme se neocitli ve vodní pasti Modřanských lagun. Nevěděli jsme, co si počít. Řízkova navigace v telefonu marně přepočítávala trasu, aby nás vysvobodila z té šlamastiky, a my už se pomalu chystali vypálit světlici, kterou by snad zahlédnul nějaký záchranný člun v nedalekém přístavišti.

Pak nás ale zpozorovala Ona. Zrovna venčila psa na asfaltové cestičce, ze které jsme před několika minutami neprozřetelně seběhli, když uviděla dva nešťastníky v pasti. Hrdinně nás navigovala: "Musíte se vrátit kousek zpátky!". Když jsme ji tak docela neposlechli a začali jsme zkoumat led, jestli by to nešlo na břeh přejít, znovu hrdinka zakročila: "Musíte se vrátit ještě kousek zpátky!" Za své životy vděčíme této neznámé paní.

Kmotra liška.

Pokračovali jsme přes Most inteligence do Malé Chuchle, vyběhli jsme prďáckej prďák do zoo, kde byly lišky, hezcí Bažanti a tuctové bažantice, veverky a výr velký a sova pálená, latinsky Tyto alba, slovensky Tyto albumy, plzeňsky Tuta alba. Prohlédli jsme si zvířátka, vyběhli do Slivence, našli jsme pěknou vyhlídku nad Radotínem a se 17 km v nohách jsme se před sokolovnou rozloučili.

text Milan, mobilní fotky Řízek

NAD MOSTEM

Vlastní názor
text a foto Ř.

Antihrdina tohoto mikrosvěta za sebou má poměrně hektický týden.cz. (Reklamu svému současnému kůrku-z-chleba-dárci dělám čistě dobrovolně a bezplatně, chtěl jsem jim udělat radost). Tohle nedělemi ohraničené období mělo hned několik různorodých vrcholů. Z toho, o němž budu (dnes prosím stručně) psát, byl nejlepší výhled.

O gigantické stavbě pod fotografem a před vámi, na niž je vidět odevšad a zhruba na stejné ploše budí obavy, toho bylo již mnoho napsáno. Ne však mnou; častokrát jsem přemítal, jak toto téma co nejlépe uchopit, na papír mé úvahy však cestu nenašly, dokonce ani náznakem. A tak je dnes nejvyšší čas s tím něco udělat. Jednak stavba estakády přes údolí Berounky nabývá čím dál jasnějších kontur, jednak tu máme tu fotku – a co s ní, viď. Zformulování a vyjasnění svého úhlu pohledu proto věnuji celý další odstavec. Tak tedy:

Ne, díky.

Dobře, uznávám, že mé vzdorné a důrazné dupnutí nohou asi mělo přijít dříve; mohl jsem se připojit k hloučku ekologů s transparentem, nebo se spolčit s jinými spoluobčany, dokud vše bylo ještě v hlavách. Ale určitě i teď má svou váhu, třebaže nepatrnou. Zkrátka se mi to nelíbí. Já si netroufám zpochybnit, že by ta stavba neměla mít nějaký svůj dopravní smysl – koneckonců, svezu se pak po ní rád–, vadí mi čistě výtvarná stránka věci. Údajně subtilní, ale i tak nepříjemně nepřehlédnutelná konstrukce nejdelšího dálničního mostu u nás na mě působí dojmem, jako by ji navrhovalo čtyřleté dyslektické dítě, které sotva se všemi nástrahami zvládlo populárního hlavonožce. Takovéhle mosty jsem si v těch časech taky kreslil, a možná už i tehdy jsem se za ně styděl.

Proto navrhuji, aby se celá stavba z dříve nádherného údolí přesunula. Nemusela by ani nijak zvlášť daleko. Napadla mě Kosoř – tamní trochu zaostalá infrastruktura jistě novou silnici (i s mostem přes lom) uvítá.