Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín.
V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole.
Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli.
Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.
O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy.
Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.
Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil.
Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.
Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené.
Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě.
Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.
text Řízek, infografika Ř.+Strava
