DUHOVÉ ČELO

Někdo to řeší ibalginem, valetolem a čínskou polévkou, jiný na to jde chytře a na večírek vůbec nedorazí či dá přednost čaji. S kocovinou po náročné sobotě lze však bojovat i jinak, třeba aktivní účastí na běžeckém závodě. Taková věc projasní smysly zcela spolehlivě. A pokud si v kopci potupně odložíte, můžete se tvářit, že to bylo tím enormním vypětím, ne včerejší rumovou smrští.

Takhle nějak jsem to viděl.

První kilometr Zbraslavského běhu bolí nejvíce, a to nejen ty, kteří o několik hodin dříve oslavili neúplné třicetiny. Na jeho konci je totiž běžec o 150 metrů výše nahoře na Závisti. Krpál je místy tak prudký, že se slabším jedincům nevyplatí běžet. Ověřili jsme to dokonce empiricky. Poté, co naše čtveřice společně vyrazila na trať, Lukáš a Milan (nazývaný Pražský Milan) se udrželi v závěsu za mnou, byť v těch nejprudších pasážích na rozdíl ode mne kráčeli. Přiznám se, že mě tím dost rozladili. Ne tak Pája, který hned od začátku ztrácel, což od něj bylo pozorné.

Můj o necelých patnáct let mladší jmenovec, který nebyl pochopitelně hendikepován večírkem, se za mě naopak nalepil stejně jak směs mokrého listí a bláta na mé terénní salomony - vybral jsem si je ze široké palety dvou párů bot poté, co jsem v brooksech s hladkou podrážkou nebyl schopný překonat blátivý kopeček vedoucí ke startu. Zato Milanovu pražskou moravštinu jsem zaslechl až v cíli, kde se objevil asi dvacet vteřin po nás.

Po úvodním stoupání zbývalo překonat už jen zhruba 3,5 kilometru a logicky to bylo hlavně z kopce. S Lukášem v patách, který při své druhé účasti překvapivě válel, jsme předbíhali dámy a pány vesměs staršího věku. Pach jejich úsilí a potu byl pak po asi dvaadvaceti minutách běhu konečně přebit odérem divokých prasat a dalších tvorů obývajících minizoo těsně před cílem. Sprintoval jsem mezi klecemi s kunami a voliérami s dravci a přede mnou nějaký jinoch vždy zrychlil, když jsem se ho chystal předehnat. Posledních pár metrů bylo ještě zpestřeno oraništěm, kde mladí i staří klouzali a padali a diváci na to vyjeveně zírali.

Lukáš ještě nevěděl, že je prga.

Hned jak jsem za cílem popadl dech a vychutnal si teplý čaj, zjistil jsem, že jsem střízlivý a že je vše zase krásné. Ten šedivý lesopark měl najednou zářivější barvy. Barva se vracela i do tváře ostatních. I ty čelenky, které jsme dostali darem - svítivě zelená, dvě modré a bílá s růžovým potiskem -, se mi skoro začaly líbit. Jenže než jsme se v improvizované šatně okolo laviček stihli převléct a podělit se o dojmy z tratě a rozhodnout, kdo bude muset odteď běhat se zeleným pruhem na hlavě, někdo nám ty čelenky sprostě vyfoukl. Všechny čtyři.

Příští rok se tedy budeme muset zúčastnit znovu. Lukáš bude muset dorazit obhájit prvenství v kategorii. My s Milanem umístění ve čtvrté desítce, Pája v první stovce. Především však budeme muset dopadnout lapku, jehož poznávacím znamením bude čtyřbarevné, duhové čelo.

text a fotky Řízek