V TUBUSU Z BAMBUSU

 Oproti předešlým dnům tohoto týdne bylo v neděli 1. prosince počasí nad očekávání. První paprsky ranního slunce se rozlily po obloze a svou vlezlou všudypřítomnou září mě vzbudily z poklidných snů. Pravdou je, že již dříve mě probudil můj budík, který jsem měl za tímto účelem nastavený, ale budík se dá, na rozdíl od sluníčka, vypnout. Každopádně, a to je důležité, se dnes konal 31. ročník tradičního Zbraslavského běhu. 

Kubča dostal nešťastnou třináctku.

Na otázku, zda společně s Řízkem, Milanem, Kubčou, Pájou a ještě jedním Milanem poběžím, jsem se rozhodl odpovědět kladně. "Tak co," říkal jsem si, "je to jen pár kilometrů, a navíc poběží taky Pája, takže to bude v pohodě." První věc, která mě trochu znervóznila, bylo zjištění, že trať vede okolo keltského oppida Závist. Ne snad, že bych se bál Keltů, to ne, ale jak jsem dobře věděl, tak toto keltské sídlo bylo vystavěno ze strategických důvodů na krpálu kdesi nad nádražím.

Nemám kopce rád. Když běhám, tak hezky podél Berounky, nejlépe po proudu směrem na Smíchov. Mou domněnku mi potvrdil i Milan. "Na druhou stranu," říkal, "ta druhá půlka tratě bude zase celá z kopce." Jestli si myslel, že mě tím povzbudil, tak se šeredně zmýlil. Jak už jsme psal, nejradši běhám po rovině a neholduji ani prudkým sestupům.

Lukáš zjistil, že Pája fakt nedorazí.

Společně s Milanem a Kubčou jsme jeli na Zbraslav autobusem. Cestou jsme potkali ještě jednoho kluka z atletiky – Tomáše Vodičku a jakousi paní s kočárkem, oba šli také běhat. Nálada mi poklesla podruhé, když jsem zjistil, že Pája nakonec nepůjde. Na startu závodu, který se nacházel hned vedle zbraslavského nádraží, jsme se sešli ještě s Řízkem, který přijel autem s druhým Milanem.

Jelikož nás Řízek zaregistroval přes internet, dostali jsme každý senzační herní trhák "V tubusu z bambusu" zdarma. Až později jsem zjistil, že se to nejspíš V tubusu z bambusu nejmenuje, že je to jen obyčejný Mlýn, a to, že je v tubusu z bambusu, jsou pouze jeho největší přednosti. Dost mě to zklamalo.

Řízek v koncích

Dále jsme měli taky každý své startovní číslo, což se prý po zkušenosti z jakéhosi závodu v Senohrabech nezdálo být tak samozřejmé. Ještě před začátkem jsme se šli rozběhat do známého zbraslavského zookoutku. Milan zde měl neustále narážky na Řízkovu běhací soupravu. Závod začal zhruba ve čtvrt na dvanáct. Celkem trať měřila něco málo pod pět kilometrů. Startovalo se po čtyřech v pravidelných intervalech. Z naší skupiny jsem vybíhal až jako poslední.

Hned za první zatáčkou začalo přituhovat. Nicméně jsem pokračoval a držel tempo s jakýmsi klukem v oranžovém dresu. Tak ve dvou třetinách kopce jsem si již musel na chvíli odpočinout. Oranžový kluk mi mezitím utekl. Asi v téhle chvíli jsem to celé zvoral. Rozhodl jsem se kluka pronásledovat a veškerý svůj dech obětovat na vystoupání kopce. Nahoře ze mě byla už jen funící lokomotiva, které došlo uhlí. Chtě nechtě jsem přešel do režimu jogging. Jediné, co mě těšilo byl fakt, že oranžováč zpomalil také.

Druhý Milan je hrozně stydlivý.

Předbíhat mě lidé začali v místech, kde končila krátká rovinka a začínal zase krpál dolů. Měl jsem strach, aby mě nepředběhla už i ta milá babička, se kterou jsem ve svém intervalu startoval. Posledních 800 metrů jsem to hecnul a dohnal toho pomeranče, který mi předtím zase utekl. Dobíhali jsme hrdě těsně za sebou. Ovšem ti, co nás viděli předtím běžet, vědí, jaká to byla bída.

Milan v začátcích

Po závodu mi byla zima, a tak jsem si chtěl obléci svou bundu. Nemohl jsem ji ovšem najít. Po chvíli hledání si toho všiml i Řízek a začal ji hledat taky. Málem bychom to už vzdali, ale všiml si nás nějakej chlap a vyndal tu bundu z batohu. Asi dostal z krádeže výčitky svědomí. Tvrdil, že ji vzal omylem. Jo, taky se mi často stává, že něco někomu omylem ukradnu.

Na závěr závodu jsme si dali ještě polívku v restauraci Škoda lásky na náměstí. Když to vezmu kolem a kolem, tak to byla fajn akce, a navíc mám teď jako jeden z mála lidí na světě V tubusu z bambusu!

text hostující hvězda Lukáš Radovanský, fotky Řízek a Kubča.