SLIBY CHYBY

Musím obětovat vánoční blaho své rodiny pro blaho čtenářů Řízkových lepších stránek, protože po dvou týdnech slibování, že večer zašlu článek, je mi dnes ráno fakt hloupé to zase nestihnout. Reportáž ze Zbraslavského běhu píšu v naprosto politováníhodných podmínkách. Politá kávou, na cizím počítači, kde zet není zet, nýbrž ypsilon. Alespoň si cvičím moyek.

Vzhledem k útržkovosti svých vzpomínek zvládám jen poskládat pár střípků, které si vybavím nad fotkami.

Běželo se u Zbraslavi. Od minizoo, kde jsem jako malé dítě krmila divočátka, což je tedy střípek z dětství.

Za tým Zelená liška běžel Řízek, roztleskávačkou mu byla Terezka, za Pražské uzeniny byl vyslán pražský Milan, kterého jsem roztleskala já. Dalším nadějným běžcem byl radotínský Milan, v interních kruzích přezdívaný Milan kožeňáč, který bohužel na poslední chvíli ochořel vážnou nemocí, klinicky projevenou ataxií doprovázenou poruchou řeči. Ale osud tomu tak chtěl, protože jsme se alespoň vešli Řízkovi do auta.


Řízek zvolil pro zdolání trati odvážný víceúčelový outfit – kryobikiny v epesní zelené barvě.


Vše se seběhlo velmi rychle. Mezi příjezdem na parkoviště a startem byla sotva půlhodina, kterou vyplnili nadějní sportovci laděním svého outfitu, tlacháním na téma „jaké počasí bylo vloni“ a krátkým rozběháním.


Přestože obě startovní čísla dělila od sebe 39 míst, přepočteno na čas to bylo jen deset minut. Řízek vyrazil hbitě, jak je u něj zvykem, Milan s rozvahou na startu šteloval Endomondo a o ztracené desetiny se nestaral.


Na startu vládla hustá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček. Odměnou pro nadšence, kteří se vydali na trať, pak bylo slunce příjemná teplota, která vládla nad inverzní poklicí hl. m. Prahy. Pro ty, kteří by se rádi příští rok sešli na startu, věřte, že trať je příjemná, krátká, s profilem nahoru, skoro po rovině a dolů.

 Nejlepším to trvá pod 20 minut, našim zas něco přes dvacet, celkově se umístíme v první čtvrtině výsledkové listiny. Dobrou zprávou je, že naše výsledky mají mírně se zlepšující tendenci.


Protože víme, že na bednu nám ještě kousek chybí, na vyhlášení nečekáme, vyklusání výjimečně vynecháme, naskáčeme do auta a vracíme se do Radotína. Letos to bylo velmi efektivní dopoledne, kdy jsme obvyklé prostoje před a po závodě smrskli na minimum. Zároveň to byl ročník s největší radotínskou podporu přepočteno na jednoho běžce a s největším počtem odřeknutých účastí na poslední chvíli.

text: Míša, Milan, fotky Míša a Řízek

KLOSTERMANNOVA BLANICE

Udělat se šestkrát
text Šunka, fotky Řízek a Franti

Přesně v půl sedmé ráno jsem byla naivně v turisťáku jenom já (a Špína). Nicméně brzy potom dorazil zbytek, takže Špína neměl moc času začít brblat.

Asi o hodinu později jsme vesele vyrazili na cestu za dravou a divokou vodou, kterou jsme všichni, až na výjimky, zvládli. Někdy s neuvěřitelnými akrobatickými výkony, ale o tom později.

Naše společnost sestávala z šesti mužů: Rádoše (organizátora výpravy), Franty (coby řidiče na krátké úseky), Řízka a Špíny (jak jsem již nakousla), Žvejka (člena mé posádky) a Honzy (bývalého spolužáka Rádoše – Banána) a dvou dívek: Zdeňky, která se nás stále ptala, jestli je možné mít i sedm dní kocovinu, a mne, tedy Šunky.

Až na to, že nám nesvítil vlek, proběhla cesta v pořádku. U Blanice jsme na sebe oblékli ty nejmenší vesty, co jsme v turisťáku našli, což byly právě ty, co se tam najít daly… Zasmáli jsme se Špínově profesionální vodácké obuvi a vyrazili.

Já jsem Žvejkovi několikrát důrazně připomenula, že mám po plastice bubínku a nechci jít na replastiku, tak ať jede slušně. Žvejk se zatvářil, že to pochopil. Na prvním jezu, který je už asi 20 metrů od startu, jsme ovšem předvedli, že za to opravdu umíme vzít. Vykouzlili jsme totiž náš první bravurní fantastický (naštěstí) neopakovatelný akrobatický výkon s třemi vruty a hlavně s grácií.

Uprostřed jezu jsme se zašprcli na nějakém šutru, Žvejk neváhal, nechytal se bortů (pravda, pustil jednou rukou pádlo), ale to proto, aby mohl odvážně strčit ruku do vody (s patřičným efektním náklonem celého plavidla) a odstrčit nás od toho proklatého šutru. Podobnou figuru jsme si procvičili ještě několikrát, nicméně vždy s grácií.

Po první jízdě Žvejk pojmenoval náš tým Fortuna crew. Naproti tomu nevím, kolik uměleckých efektů předvedla Overboard crew Řízka se Špínou, ale je jisté, že počet jejich cvaknutí je strhující. Je to číslo 6! (Esíčko, špatný náklon Špíny, nevím, asi jez, opět špatný náklon Špíny, atd. a dále.)

Rádoš to dnes vystihl na Facebooku, dovoluji si ho citovat: „Blanice je nejvíc nejlepší řeka! Ale cvaknout se šestkrát na dvanácti kilometrech, to už chce opravdu notnou dávku snahy!!!“

Franta na nás byl hodný a v mezipauze nám uvařil čaj a po mně prudce hodil Špínovu hoperskou čepici z líčí tak, že mě málem skalpoval – nevím, čím jsem si to zasloužila. Franto? Já jsem zaobdivovala chlapce, že do toho jdou znova, a jeli jsme.

Ale v druhém kole se již všechno uklidnilo, Overboard crew to vybrala v tom prvním i za ostatní. Po vylodění jsme vyrazili na oběd. Franta se galantně zeptal nějaké postarší paní, kam máme jet na jídlo, paní poradila, Franta se jí zeptal, jestli si ji může vyfotit, Řízek ji vyfotil a jeli jsme do úplně jiné hospody…

Dali jsme si 3 x 13° bezva nový polotmavý ležák Klostermann a cesta domů rychle ubíhala. Honza párkrát křičel, že nemá co pít, že potřebuje do hospody, ale spravil to Frantův rum do čaje, takže nám Rádoš musel zastavit jen dvakrát na čůrání.

No a teď už víte všechno, bubínek mám celý, mám modřiny na kolenou, Žvejk je bezva zadák akrobat, modřiny snad nemá. Řízek se Špínou asi jo a myslím, že tam k modřinám přibudou i nějaké ty šrámy. Rádoš si dal v hospodě sice kafe, nicméně v Praze si to pak opravdu vynahradil. Zdenička se dostala díky Klostermannovi z kocoviny a Honzu jsem potom už neviděla, takže nevím…

Franta přišel o rum, ale našel mi mikinu, takže mu klidně přispěju na novej. Díky, Franto!

A dík patří také Rádošovi, který to všechno způsobil; Fortuně a Overboard crew a Klostermannovi, který se k nám také přidal.

Takže jako – Blanice je nejvíc nejlepší řeka!!!