VERNISÁŽ A NÁDOBÍ

...aneb je kastrol politická satira?
text Milan, fotky Řízek

Když jsem si byl u Řízka vyzvednout své sáně, protože sezóna se blíží a moje boby minulou zimu odešly do bobového nebe, nabídl mi, že bych se mohl zajít podívat na výstavu jeho kubánského kamaráda. Věděl jsem, že maluje hrnce, a proto jsem neváhal a přislíbil účast. Zčásti snad taky proto, že Řízek říkal něco o rautu a o Havlovi.

V pondělí navečer jsem se hodil do gala, jak to jen můj ne zrovna rozsáhlý šatník dovoloval, a vyrazil na Florenc, kde jsme se sešli s Lukášem a Marianou.

„Forejt má zpoždění,“ hlesl Řízek.

Přesto ex-hlavní vedoucí vystoupil z výtahu v osmém patře snad ani ne pět minut po nás. Letmo jsme s Péťou prohlédli ceník děl, ale po sečtení drobáků, co jsme našli po kapsách, jsme se rozhodli, že s koupí umění raději ještě počkáme a prozatím se spokojíme s prohlížením obrázků po výstavách.

V hlavní místnosti kytarovali a bubnovali dva Kubánci, a sotva jsme na balkónku dopili první sklenku vína, svolala paní všechny návštěvníky, aby mohla oficiálně zahájit vernisáž. Z letáčku si přečetla jméno umělce, načež mu předala slovo a poprosila svého bratra, zda by byl tak laskav a přetlumočil Renierův monolog do češtiny.

Potom jsme měli dost času prohlédnout si Renierova díla. Mě osobně zaujaly asi nejvíce obrázky s pražskými motivy. Škoda jen, že obrazů nebylo příliš a že občerstvení nebylo moc, ale jinak příjemná událost.

Když jsme všechny malby zhlédli a snědli poslední slanou tyčinku, pokračovali jsme do restaurace kousek od Maruščina bytu. Měli tam Cuba libre za hubičku, takže jsme večer zakončili věrni karibskému tématu.

Kastrolům zdar!

Stránky Reniera Méndeze: www.reniermendez.com

DVACET LET NAŽIVU

A pořád mě to baví
text a většina fotek Milan

Pálení čarodějnic člověka zmůže. Abychom nastřádali nějakou tu energii na večer, uspořádali jsme v sobotu regenerační vyjížďku na kolech. Už to bude nějakej ten pátek, co jsem se naposled vsoukal do té přiléhavé elastické kombinézy, která toho skrývá setsakra málo, nazul botky s kovovými udělátky na podrážce a šlápnul do pedálů.

Dneska v jednu odpoledne si mezi půlky vrazili sedlo kromě mě ještě František Košťál, Domča Tomanová a Martin Šrůta a frčeli jsme kolem Měsíčního údolí do Chotče a potom přes pole do Kuchaříka, kde jsme zkejsli na náměstí, jak teda to místo nazval Franta, i když přesnější by asi bylo říkat nářiť.

Plácek to byl ale moc pěknej. Sedli jsme si na lavičku u dětského hřiště a první, co jsme merčili, byly dvě nenačaté lahve vína na stole. Franta měl s sebou sice kolovínový nápoj z domova, ale ten dlouho nevydržel. Rozhodli jsme se teda to líp vypadající vínko koupit, vhodili jsme do kalíšku šedesát korun a vychutnali si zlatavý obsah lahve z týhle totální samoobsluhy.

Kromě vína tam byly taky houpačky, klouzačka, telefon a tabule, na které jsme si vybili svoje potlačované výtvarné cítění. Samozřejmě jsme se nezapomněli podepsat, a Domča nás dokonce pod naše dílo zpodobnila. Strávili jsme v Kuchaříku pěknou řádku minut a byla to úplně výborná řádka a jsem rád, že jsem mohl narozky oslavit dílem i takhle.

Pak už jsme se rozjeli domů s tím, že se brzo zase uvidíme v turisťáku. Šikula Franta, který mi taky na dnešek vykurýroval kolo, opravil hadičku u pumpičky, a tak jsme mohli foukat do sudu, aby z něj teklo pivo, což je právě ten jev, kterej člověk od sudu nejčastěji očekává. A pak už se začali hromadit hosté, i když určitě ne s takovou vervou, se kterou se do dílny hrnuly miliardy rozličných hmyzů. Ale i tak jich bylo celkem dost, to mě potěšilo.

Ve druhé části večera se většina příchozích zúčastnila šipkového turnaje, zatímco já jsem se, coby Milan s pérem na hlavě, zasadil do role pozorovatele. Nějak ani nevím, kdo vyhrál, ale Petr mi říkal, že měl dost dobře našlápnuto – akorát že se pak zasekl při dohazování a jedinej, kdo byl ještě o něco horší než dlouhovlasý biolog, byl bohnický nešika Péťa Forejt.

Pěkný narozky, díky, díky moc!