BÍLÉ Z BOTANICKÉ

Příští zastávka: Zoologická zahrada, neslo se autobusem. „Jóóó!“ zaburáceli jednohlasně dva kluci na vedlejším sedadle. To botanická zahrada, co je opodál, je v Troji trochu odstrčená a u dětí i ostatních návštěvníků zdaleka takové emoce nevyvolává. Zalévání palem asi není tak poutavé jako krmení lachtanů. A ani reality show ze života subtropických rostlin se zřejmě nechystá. Ale je tam hezky.

Skleník za pidliardu

Hezký byl celý den, do té doby, než jsme zjistili, že nám někdo ukradl kola. Museli jsme zavolat pana policistu a ten to nafotil a spěchal k dalšímu případu. Já spěchal na Hanspaulku hrát s ženským týmem a říkal jsem si, že jsem rád, že policista odjel přede mnou, protože to Nikolino víno mě pořád příjemně hřálo.

Plechová kavalerie

Ale abychom neztratili nit. Jednou v neděli jsme totiž konečně vyrazili k Nikol do „její“ vinotéky (automatické wordové opravy mi ji soustavně opravují na fonotéku, ale Word v tomto případě neví, která bije), jež se nachází přímo na svahu u trojské botanické zahrady. Vzali jsme to právě přes ten nový, miliardový skleník Fata Morgana a taky jsme ulovili pár kešek. Bylo totiž krásně, konec září, že by se třeba dalo jet na kolo, ale to už tou dobou bylo ukradené, avšak to jsme o tom ještě nevěděli.

Hmyzí hřbitov

A teď si představ, že jsi moucha a tak normálně si poletuješ nad Prahou. Přeletíš nad mostem Rámusákem a nad novým Trojským, nad zámečkem, zooškou, arboretem s plechovými zvířaty. Těma členitýma očima to vidíš asi trochu fragmentárně, ale dole je výstava dýni, je to srandovní, ale letíme dál, hned do skleníku – copak je to tu za rostlinku, sedneme si na ni. A ouha, ona to je masožravka, takže to je konečná.

Pepečkova trojská kámoška

Ve skleníku jsme obdivovali zejména výstavu masožravek, jejichž listy a stonky jsou tečkované vysátými mouchami a dalšími hmyzími mrtvolkami. Ve skleníku je vedro a spousta zeleně, spousta latinských názvů a informativních tabulek, ale marná snaha – je to trochu házení perel sviním. Marušce na parapetu žádná bylinka nevydrží déle než týden a já z rostlin celkem spolehlivě rozpoznám růži, ale třeba na dichotomii dub x buk ne vždycky vyzraji.

Dost bylo kytek, našli jsme svatou Kláru, Nikol a jejich společnou vinotéku. Panuje odpolední frmol. Samozřejmě se ztrapním, když se ptám po burčáku. Tady se pije jen drahé víno z místních hroznů. Venku na terase se sedí parádně, slunce se odráží ve džbáncích, a kdybych nemusel na fotbal, hned bych se s nápojem nazvaným Bílé z botanické sblížil ještě důkladněji a tetelil se blahem celé odpoledne (hlavně si nedávejte to červené!).

Má to tam Nikol hezké. Vzali jsme dvě lahve domů, ale ten genius loci a taky i génius toho dne se nějak ztratil cestou autobusem a červeným metrem, a především cestou do sklepa, kde nebyla naše kola – ne, že bychom to vylili do záchodu, ale botanické víno je nejlepší právě v botanické.

text Řízek s přispěním Marušky, foto Ř.

TAK JSEM NAVŠTÍVILA ŘÍM

Italská fotoreportáž
text a fotky Nikol

Řím. Kdo by ho neznal hlavní město Itálie a asi tak trochu i módy, možná... Smrdí historií ze všech stran, v centru města je víc turistů než Italů, ale je super. Říkal to Péťa Forejt!

Tak jsem navštívila Řím, město velkých kostelů, značkových kabelek a rozkošných Italů...


Moc se mi tam líbilo. To umocnilo počasí, které nám náramně vyšlo a na konci října jsem si
užívala ještě babího léta....

 
V tom městě je na tisíce fontán a každá má svou historii, svůj pramen, své holuby a malíře....
 
Taky spousta kostelů, ve kterých si tak člověk uvědomí, jak moc je malinkatej, jak moc tahle církev je bohatá a jak je věčná....
 
Hodně sloupů a antických sídlišť lemujících jednu z hlavních silnic je trochu archaické. Naopak, že kolem Kolosea vede silnice, je futuristické...
 

Řím se mi líbil a co víc dodat... jo, že se tam chci mrknout ještě jednou, protože jsem se nedostala
na svatopetrskou kopuli ve Vatikánu...

NEZABÍJEJTE DAVIDA!

Na tohle do divadla ne
text Nikol, foto www.muzikal-jetrebazabitdavida.cz

Myslela jsem si, že divadlo nemůže být strašné, ale tento zážitek je vážně pekelný. Zavolal nám náš známý, který pracuje v Divadle Broadway v Praze, že má volné lístky na muzikál Je třeba zabít Davida. Já kývla, že půjdu. Neposkvrněná informacemi o tomto projektu jsem si myslela, že je stvořen jako výsměch nedávno tolik propagovanému muzikálu Děti ráje. Ale ono ne. Prvnímmé zděšení a odpor k celému tomuto dílu vyvolalo to, když mě kreslený Michal David upozornil na to, že si mám vypnout telefon, nebo mě zastřelí…

Omlouvám se tímto hercům, že jsem jim nezatleskala, ale za tu hrůzu to vážně nešlo!

Iva Pazderková alias Blondýna z reklamy na jogurt se celou dobu snažila, zpívala z plných plic a válela se na pódiu, ukazovala publiku, co má pod sukní i ve výstřihu, maskovaná pod černou parukou, kterou odhodila při závěrečném a velmi slabém aplausu…

Roman Vojtek, který představoval několik osob najednou, snad klesl v mém vědomí ještě hlouběji, než když jako učitel v seriálu zbouchnul studentku…

Vanda Konečná snad jako jediná zpívala písničky z muzikálu Kleopatra bez ovlivnění toho nemožného hemžení….

Ivan Vyskočil, Bohouš Josef, Tomáš Beroun asi nemají dost peněz, že vystupují v této propagandistické show Michala Davida.

Když jsem viděla scénu před přestávkou, kdy si všichni herci na podiu vzali zelenou šálu a zpívali píseň My jsme ten správnej tým, nevěděla jsem, jestli je to legrace, nebo zdali to myslí vážně.

Pak už jen chyběla druhá půlka, kdy Juraj Bernáth a Michal Sobotka převzali hlavní role a snažili se zabít Davida. Musím konstatovat, že jsem tím začala být konsternována, a kdyby mě v té tmě někdo pozoroval, viděl by, že sedíc s otevřenou pusou dokořán nevěřím vlastním očím a uším.

Jediný pozitivní závěr z toho plyne, a sice, že ta hrůza mě nestála žádné z mých vydělaných peněz. Lituji ty, co za to zaplatili a trpěli tam stejně jako já. A nejvíc ty, co za to zaplatili a ještě se jim to líbilo.

NÁTĚR OD CHALUPÁŘŮ

Zase fotbal!
text Řízek, fotky Nikol

Nebyli bychom to my, kdybychom si aspoň na táboře odpustili kopanou. Ba naopak: jedinečná poloha našeho horského kempu pro otrlé děti s sebou nesla tu výhodu, že tamější vesničané pořádali poblíž jakési prestižní mistrovství toho světa, kde lišky dávají dobrou noc vlkům. Zkrátka, hrál se nějaký turnaj, a nás nenapadlo nic lepšího než se přihlásit.

Co taky dělat během uplakaného návštěvního dne - když se z dětí odplavuje špína v akvaparcích, jiné se v luxusních restauracích marně dožadují ešusu a populární táborový predátor kocour Pepan prohání po šikmé louce psy od pinčlů po maďarského ohaře?

Takže pojďme vyhrát turnaj a získat slávu! „Ty si děláš srandu, ale ten pohár je putovní, takže když ho vyhrajeme, budeme si sem příští rok muset udělat výlet,“ měl naprosto zbytečné obavy jeden z matadorů našeho týmu Vlastík. Mělo to totiž jeden zádrhel.

Páteční večírek se trochu protáhl, a tak bylo stěží nalézt v našem dresu někoho, kdo by s klidným svědomím mohl usednout za volant. S klidným svědomím jsme ovšem zkritizovali a zironizovali všichni vesnické kopáče s účesy a jistě i móresy jako Ronaldo, Koller a Beckham. Co teprve to haló, když nás vylosovali do „skupiny smrti“ spolu s nějakými Chataři či Chalupáři a Lhotkou…

Sakra, ti chalupáři vůbec nevypadají jako Sovák s Kemrem. Chasníci v dresech Zlaté Olešnice rozjeli gólový orchestrion záhy, snad i proto, že s kopcovitým terénem měli více zkušeností.

Náš gólman obecně vzato neměl příliš úspěšný den, ve velké brance se trochu ztrácel a pod rukama mu prošlo ledacos podivného. Výsledek 0:2 po konci utkání nás zas tolik nebolel, našim střelcům se vracela barva do tváří, a tak jsme se plni optimismu utkali i s Lhotkou.

To bylo takové bušení do vrat. Nebylo sice zamčeno, ale i tak jsme se nedotloukli: remíza 0:0 nás vzhledem k prapodivnému systému turnaje a krajně nešťastnému vývoji skupiny odeslala do duelu o předposlední příčku.

To byl docela pěkný zápas. Nejprve Jirka zdálky nachytal gólmana soupeře na jahodách, načež jsme z úhlu inkasovali i my, tedy Já I. Pak se znovu ozvalo Štěně, jenže nagelovaný Beckham prapodivně zblízka srovnal. A tak se šlo na penalty. Hned tu první jsem lapil, jenže i Jirka napálil brankáře. Pak se chvíli nedělo nic zvláštního, tedy dokud jsem sebevědomě poslal svou penaltu do tyčky. A jelikož jsem na následující pokutový kop nedosáhl, zbylo na nás šesté místo. Třebaže jsme měli určitě nejvíce fanynek.


Takže pohár zůstane na venkově, ale ukázali jsme svou nespornou sílu. Až všichni vystřízliví, mohli bychom se v hanspaulce poprat o postup. Ostatně jako každý půlrok.

VELKÉ ODHALENÍ

Je Řízek tím, za koho ho máme?
text a foto Nikol

Jdu si takhle nic netušíc na zkoušku. Snažím se všemi možnými zbůsoby ukrátit tu chvilku, než dorazí profesorka a vtáhne mě do laborky a zahltí kupou zvídavých otázek…. Nu a jak tak čekám, těkám očima po nástěnkách. Většině nevěnuji pozornost, neboť těm věcem, jež jsou na nich uvedeny, stejně nerozumím. Ale toto...

A tak se tedy ptám: je tvůrce těchto stránek opravdu žurnalista, nebo chemik, který si psaním článků léčí depresi ze samoty v dejvických sklepích chemické školy?

HLAVONOŽCI NA NITI? 2:1!

Konečně se našel někdo ještě horší než my!
text Řízek, fotky Nikol

Fanouškům fotbalu přinesl uplynulý víkend dvě dobré zprávy. Je sice příjemné, že v nejvyšší soutěži Sparta už před sebou vidí obrysy Slavie, mnohem důležitější je však samozřejmě ta úplně nejnižší liga. A v ní se stalo něco, co už mnozí zřejmě nečekali – FC Forejt vyhrál. Letos poprvé.

Ta hnusná škvára prostě nejde dolů. Sprchová voda po letmém kontaktu s mým tělem uniká do kanálku coby kafe; kocour i po koupeli kvituje s povděkem, že jsem změnil dres a že jsem teď jeho kamarád a soukmenovec, nejen otvírač konzerv. Dokonce to černé smrdí i jinak než ostatní škváry, je v ní cítit pot všech havířů i topičů elektrárenských, jimž prošla pod rukama. A určitě i leccos dalšího. Fuj.

O hagiborské škváře toho vím více než o průběhu zápasu. A to vzhledem k tomu, že se 99% času hrálo na polovině nemohoucího soupeře. Přes mraky prachu, které se zvedly pokaždé, když se něco začalo dít, jsem z branky mnoho neviděl. Měli jsme každopádně tlak. Však jsme se také sešli téměř v nejsilnější sestavě; bezbranného soupeře kazícího ještě jednodušší pasy než my jsme pustili jen k jedné šanci. Předpokládám, že tohle zase přes prach nemohli sledovat spoluhráči a teď se domnívají, že si vymýšlím, ale nějak jsem to vykopl na roh.

Neslané nemasté první půlce chybělo více pohybu a střelby, ale soustavné manévry před brankou soupeře jsme předvedli impozantní. Dvouapůlmetrového gólmana Hlavonožců vyděsil pouze Jirka, který utekl do brejku a šel na něj sám. Kličkou doleva se však dostal hodně z úhlu a zakončil jen do boční sítě, ačkoli jsme se zkusmo začali radovat. "Měl jsem to asi zkusit na druhou stranu," hořekoval Jiří po zápase, už s dortem v ústech.

Vyšlo mu to ale v druhé půlce. Akci předcházelo vzedmutí mračna prachu kolem velkého vápna, pak se zaprášilo u levé tyče a nakonec jsem viděl, jak se spoluhráči radují. Ono se nebylo čemu divit: naposledy jsme něco takového zažili v předminulém zápase.

Bylo naprosto nabíledni, že bezradný soupeř gól nedá, třebaže kolosálního brankáře poslal útočit (Rádoš vedle něj asi poprvé v životě trpěl napoleónským komplexem). A proto jsme museli vyrovnat sami: po rohovém kopu Hlavonožců jsme zjistili, že O mezi Marťasovýma nohama má přesně takový tvar, aby jím prošel balon a lehce změnil směr, a že mé reflexy se občas mýlí - míč směřující zřejmě napříč brankovištěm do bezpečí jsem si v zoufalé snaze něco udělat vrazil za brankovou čáru.

Jenže pak přišel Matyášův hvězdný moment. Jako bájný Fénix vyvstal ze škváry, prakticky ze stoje udělal dvě kličky, trefil se přesně k tyči a pak se zase ponořil do prašné neviditelnosti. Na hrdinství to stačilo, protože v závěru Hlavonožci namísto aspoň platonické snahy o vyrovnání jen dočista idiotsky sejmuli Káju, což je mohlo přijít draho, ale rozlíceného mstitele Jirku se podařilo udržet na uzdě.

Želatinový dort, který Nikol upekla mé sešité šlaše, jež slavila první narozeniny, tak přišel vhod. Cestou zpět si na něm pochutnala vítězná posádka mého vozu, i na podlahu auta se dostalo. Na zbytek týmu ne, ten hledal zakopnutý míč. Našel se?

VAŘENÝ KOČKY.

Jak zachlastat ve Varnsdorfu aneb pozvánka na místo, kde málokdo byl
text Nikol a foto Vlastík


Když se otevře kovová brána a je vidět asfaltový plac, který občas slouží jako parkoviště kolosálních kamionů, za tím pláckem je budova vzhlížející jako komunistické nádraží. Velikostí rozhodně ne, ale barvou (červenožlutá) jistě. Bývalý areál keramické továrny by málokdo zvenku tipoval na objekt zájmu tolika lidí v Česku, neboť v útrobách se děje vlastně takový malý zázrak, dělá se tam pivo… A světe div se, vařím ho tam já, prakticky každý víkend a asi ještě nějakou dobu budu. V té továrně se taky momentálně staví hospoda, která bude otevřena v červnu, a tak tedy nebude tak vzdálená cesta do hospody z mého dvoupokoje. Ten je přímo nad pivovarem (ne zas tak přímo, ale spíše trochu šikmo).

Pokoj nabízí asi tak dvě velice solidní postele plus asi tak maximálně šest dalších lůžek na karimatkách ve spacáku. Musím upozornit, že luxus závisí především na kvalitě vaší karimatky a spacáku. Pokud nechcete spát v mém dvoupokoji, je tu pár dalších variant na spaní či možné uložení se v (u) pivovaru. Pokud by vaším přáním bylo živočišné teplo, mohu doporučit ovčín, kde spává asi tak 20 ovcí i s beránky a jeden kozel. Zde se patří zdůraznit, že kóje jsou dle vlastního výběru, ale i zde platí: kdo dřív přijde, ten dřív mele, neboť o kozlíka by mohla být rvačka. A pokud by ani toto nebylo po vaší chuti, pro mě za mě prostor „keramičky“ je dostatečně veliký, a kde si kdo ustele, tam si taky lehne. I zde se však lze setkat s živočichy, jež jsou podstatně menší než ti v předchozí nabídce, avšak jejich počet je mi neznámý.

Doprava je pravděpodobně nejrychlejší autem, ale pokud tuto vymoženost nevlastníte, a ku vaší smůle nepojedete navštívit ono městečko na severu ve společnosti majitele kárky, mohu doporučit autobus. Jezdí ve všední den každou chvilku z holešovického nádraží, avšak nenechte se odradit bezdomovci, ti většinou nikam nejezdí, jen tam postávají a žebrají. O možnost odvést vás směrem na sever se mohou poprat dvě až tři autobusově společnosti, z nichž každá má nějaké výhody a nevýhody.

Ještě k tomu alkoholu, je ho tu hodně, tedy především piva.

No a výlety do okolí! Mohu nabídnout příznivcům filmu Máj, že se mohou podívat na kostel a křížovou cestu, které se ve filmu objevily. Rozhledna Jedlová spolu se sjezdovkou, a hrad, ne-li zřícenina Tolštejn a varnsdorfská dominanta Hrádek atd… Pro ilustraci zde přikládám pár Fotek, mimochodem, fotil mistr Jansa.

Každý návštěvník má jednu exkurzi v pivovaru zdarma. Rezervace na telefonním čísle 728 44 22 90 nebo na icq 214 679 894 nebo na e-mailu varenykocky@centrum.cz
Těším se na návštěvu!!!!!

JAK JSEM JELA FANDIT FC FOREJT...

Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2
text Nikol a foto Ř.

Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.

Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).

Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.

Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.

S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)

Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.

Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.

No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.