LEAVING ŽABKA

Sbohem a šáteček
text a klasické foto Řízek

Tolik jsme toho spolu zažili! Od vytopených sousedů přes ukradené kolo až po kocoura letícího z okna na dvorek. Navzdory tomu, že jsem se ve svém nyní již bývalém bytě příliš často nevyskytoval, bylo téměř roční bydlení v pokoji téměř nad prodejnou pojmenovanou po nějakém polském obojživelníkovi akční. Přesto a (jak se rádo píše) právě proto nastal čas zvednout kotvy a to, co zbylo, a přesunout se dále.

Počátkem tohoto měsíce jsem se jal stěhovat asi o tři sta metrů dál a o jedno patro výše, přičemž v takzvaném ateliéru zůstala jen nesourodá dvojice pračka a kocour. Když se i tyto věci podařilo přemístit, nezbylo už v doupěti vůbec nic, jen vzpomínky. (A pak taky rozbité posuvné dveře do koupelny, ale o tom taktně pomlčme).

Devátého října jsem se pak sešel s mou oblíbebou paní domácí, abych jí předal klíče od již naprosto prázdného doupěte. „Och, rukulíbám, milostpaní, to máme dnes nádherný den. Jen pohleďte na ten čistoskvoucí takzvaný ateliér!“ řekl jsem doslova. „Ach ano, jsem dočista nadšena, v jakém úžasném stavu mi ten takzvaný ateliér vracíte!“ doslova odpověděla paní domácí.

Přes podobné zdvořilosti (ale upřímně míněné!) jsme se dostali k tomu, že mi paní z kauce strhla litr, rozloučila se, vypustila mne a na uprázdněné místo dosadila od pohledu nenáročného cizince, který už v šusťákách šustil před vchodem.

A tak už i se zvířetem dlíme jinde, v bytě pracovně nazvaném U Radima. Tedy tam, kam se v případě nutnosti vejde i dvanáct kamarádů spjatých počítači, kabely a touhou postřílet ty ostatní, ovšemže ve virtuální realitě (ale o tom až jindy).

Takže až nás někdo budete chtít navštívit, před Žabkou už nemrzněte. A až tady jednou uklidím – a to se klidně může stát –, těm voyerům z vás poskytnu nějaké autentické záběry.

ŽABKA POD "VODOU"

Houseflooding party
text: Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro: Řízek

Naše zeměkoule není nafukovací, i když to asi ještě nikdo neprověřil. Každým dnem zasypáváme někde nějaký ten koutek svým bordýlkem: igelitkami, konzervami, papírky od bonbónů, a někteří nerozvážní i zbytky jídla. Zvlášť po oslavách, ale to sem teď netahejme. A tak se jednou určitě stane, že se budeme topit v odpadu.

Dům, v němž bydlím, se v něm topil už včera. Něco totiž ucpalo trubku, proto nastala celkem absurdní situace. Kalná voda vytékala z mého sprchového koutu, místo aby se do něj nořila, nebo aspoň zůstávala skryta. To bylo zajímavé; jenže nezůstalo jen u toho, ty věci chtěly z vaničky ven a tekly dále, po modrých dlaždičkách, přes falešné parkety až dolů, zřejmě k sousedům.

V seznamu znečišťovatelů, který pro můj byt zpracovává Greenpeace, kocour na chvíli klesl až na druhé místo. A neztratil smysl pro černý humor – uprostřed té spoušti způsobně vytvořil hromádku přímo do svého záchodu, který z povodně čněl takovým noemovským způsobem. Na něm se plavil hrdinný kocour.

Přijel instalatér s dlouhým elektrickým pérem, které se vnořilo někam do hlubin. Než jsem si došel vybrat peníze do bankomatu, byl hotov; v příštím životě chci být instalatérem. Kašlu vám na společenskou prestiž a takové blbosti – kdo z vás kdy vydělal 1 650 korun za deset minut práce?

Klepání na dveře. Ahoj Jirko, to jsem nevěděl, že bydlíš pode mnou. Jo, ten mokrej strop, ten ti nezávidím. Jak se jinak máš? Následoval zvláštní telefonát s paní domácí, neshodli jsme se vlastně vůbec na ničem. Já to platit nebudu, nebudu, nebudu – notovali jsme si jednohlasně, když jsme se zrovna nesnažili tomu druhému více méně skrytě podstrčit nějaké ty invektivy. Hanebné tvrzení, že sousední byty nejsou trubkami propojené, jsem vyvrátil pomocí plánku, který se naší redakci exkluzivně podařilo získat (víme první).

Jak tato causa dopadne, ale nevím. Je vytřeno a vše nechtěné již odtéká tam, kam má. Záchod a přilehlé okolí teď získaly auru nedotknutelnosti, bojím se tam vůbec přiblížit, raději ho zdravím a oslovuji zdrobnělinami, aby se zase neurazil. Závidím všem těm, kdo mají suché záchody. A taky instalatérům. A trochu i majitelům bytů.

VEČERY NAD ŽÁBOU

Úvaha a polygon
text a foto: Řízek


Jak doléhá finanční krize na naděje české žurnalistiky? Nevím jak na ostatní, ale na mě občas jo. A doléhá těsně a ztěžka, nenechá mě ani nadechnout. Třeba když se zrovna dusím kuřecími párky Albert za 12,90. Prý jsou výborné s křenem. Možná ano, ale k večeři ani k jakékoli konzumaci se nehodí, přestože se v každé nožičce tísní celých 54 procent kuřecího masa. Strojově odděleného, pochopitelně. Se zbývajícími (...) osmi procenty kuřecích kůží bych snad radši na trh nešel, když dovolíš.

Když jsem se večer vrátil po bezmála dvou dnech domů, přivítal mě Pepan nečekaně vřele. Přeskočil nářadí i haraburdí, vynořil se zpoza skříně, přeběhl přesně napříč předsíní a za hlasitého předení o mne otřel převážně jiskřivou a hřejivou svou srst a přihlásil se o večeři. (To byl v podstatě jen testovací polygon pro čtenáře a moderátory s rotacismem bohemikem, ovšem efekt to má jen při hlasité četbě, víš co).

Euroshopper žrádlo pro kočky za 10,90 sice nejprve přehlédl s despektem, ale vida, že si nemůže moc vybírat, pustil se do něj. Jak jeho tlama klesala ke dnu misky, možná na něj padala i nostalgie. Taky jsme se kdysi měli – když on pojídal značkové krmivo od hodné paní z malého krámku a já kaviár. Copak asi dělá, ta hodná paní z malého krámku? A copak jí? Copak jí schází?

Pojďme skončit vesele! Sedněme si do křesla (předstírejme, že nějaké máme), otevřme si víno (a věřme, že vývrtkou, ne nůžkami) a další konzervu, cinkněme si na zdraví. A až kocour vytvoří euroshoppří hromádku na dlaždičky a já ji s nadáváním uklidím a on si mě zase jakoby pokusí usmířit, půjdeme spát.

Dobrou noc.

KOUPEL NASUCHO

Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.