KAPITÁN KORMORÁN

Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek