KAPITÁN KORMORÁN

Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek

VLK OD LIBEŇSKÉHO MOSTU

Ve skutečnosti jsme chtěli jít do letního kina a smát se hipsterům, jenže jsme místo toho dorazili na luxusní loď s golfovým odpalištěm, akvárkem s rybičkami, které umí něžně okusovat nohy a kdovíco všechno, a číšníkem, jenž říkal: "Ó, děkuji." Bylo to jak ve filmu Vlk z Wall Street, jen sexu a různých zakázaných substancí bylo během večera podstatně méně.

V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.

Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.

Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.

Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.

Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.

text a foto Řízek

POKLAD

Pirátská povídka o národním obrození
text a koláž Řízek s využitím obrázku z Wikipedie a fotky z buycostumes.com

Škuner se pohupoval na vlnách, kapitánova dřevěná noha vyťukávala do podlahy rytmus nějaké pirátské odrhovačky. Muž měl v ruce šavli, druhou měl zakončenou hákem, jedno oko měl zakryté páskou a na ramenou mu seděl papoušek.

Bylo bezvětří, pod tropickým sluncem se potilo vše živé, ze stožáru zplihle visela vlajka s lebkou a zkříženými hnáty a ze smradlavé kajuty čtveřice pochopů vytáhla dvě zmítající se těla.

„Rozvažte je!“ zavelel kapitán. Námořníci uposlechli. Pod vrstvou provazů se objevil Josef Jungmann a jeho žena. „Jungmanne!“ štěkl šéf pirátů. „Dávám vám poslední šanci. Kam jste schoval ten poklad? Wohim haben Sie den Schatz versteckt?“ zahřmělo v horkém poledni.

„Nedám vám jej, ni se vás nebojím,“ opáčil bledý muž.
„Josefe, prokrista, dej jim ho,“ zaúpěla jeho žena. „Prosím vás, pusťte nás, má zámožná rodina vám předá zlaťáky, šperky, démanty, vše, čeho si budete žádat!“ vzkřikla Johanna, rozená Světecká z Černčic.

„Kušuj,“ zavrčel vrchní zbojník. „Chceme Jungmannův poklad. Jinak žraloci okusí vaše tkáně.“ „Jo, poklad. Jo, tkáně,“ přidali se ostatní piráti.

Lingvista pokrčil rameny. „K ničemu vám nebude, je to jen taková knížka.“
„Cože? Knížka? Was? Ein Buch?“ zahulákal kapitán a papoušek na jeho rameni se konečně probudil. „Žádná knížka, sto dvacet tisíc. Dejte je sem, jinak se připravte na slanou vodu a ostré zuby,“ řekl a okousanou šavlí dloubal Jungmannovi do brady.

„Sto dvacet tisíc hesel. Hesel, pánové,“ pochopil konečně obrozenec, zatímco jeho žena padala do mdlob. Piráti ji neurvale vzkřísili, pak se vrhli na jejich osobní věci a co nevidět kapitán třímal objemné dílo. Prolistoval jej a hodil do vln.

„Beztak neumíme číst,“ zasmál se kapitán, jeho pochopové vystrčili z levoboku lodi prkno a pod ním se ve vlnách rýsovaly siluety žraločích ploutví. A nad palubou se rozléhal zběsilý ryk krvelačných divochů. Johanna opět omdlela.

Josef Jungmann johohó
napsal knížku johohó
pirát tohle johohó
nedocení johohó.
A žralok už teprve ne, hej!

Prkno se začalo pohupovat pod tíhou manželů, piráti se dobře bavili a hladina se stále přibližovala. Zbýval poslední krůček. Obrozenec se propadl do hlubin, voda se nad ním zavřela a čelisti vodních šelem ani nevnímal.

Josef Jungmann se zpocený uprostřed noci probudil vedle své ženy.

„O čem se ti zdálo, drahý?“ zeptala se Johanna. „Křičel jsi a zmítal ses, jako by tě na nože brali.“
„Nic zvláštního. O tom, jak házím perly sviním,“ odtušil Jungmann.
„Tak ještě spi, drahý. To byl jen sen. Zítra tě zase čeká slovník,“ konejšila jej žena.
„Vždyť já vím,“ zabručel lingvista a usnul.