O BURČÁCÍCH A LIDECH

Mikulovské vinobraní na vlastní kůži
text Honza Horký, fotky Řízek

Asi taky znáte aspoň pár z té spousty vtipů/posměšků/urážek, kterými se častují Pražáci s Brňáky ve snaze dokázat si, jaké město má nad druhým navrch. My Pražané to sice víme, ale vysvětlujte to v Brně. Občas zní historky Pražáků o nenávisti Brňáků až hrůzostrašně. Kamarád dostal v Brně kvůli svému nevinnému „heléé volééé“ pěstí, jiní dopadli hůř, když jim nikde nechtěli nalít. Nás ale nic takového naštěstí nepotkalo. Naopak.


Na vinobraní v Mikulově, což je od Brna kousek, nám totiž nalívali velmi ochotně všecko, co teklo. A to včetně piva, což se považuje na vinobraní tak trochu za přestupek proti etiketě. Asi jako když se na firemním večírku vysmrkáte do kravaty.

Ale zpátky k vínu. Teda hlavně k burčáku, o kterém jsme básnili už cestou autobusem z Brna do Mikulova. Na úvod jsme si připíjeli výborným červeným. Ten nám vykouzlil na tvářích spokojené úsměvy, a my tak mohli všem ukázat naše červené zuby. O chvíli později přišel na řadu neméně dobrý bílý burčák, kterého jsme se drželi už po zbytek odpoledne, které plynule přešlo do večera a pozdních ranních hodin.


Na jeho konzumaci jsem se až tak nepodílel (jsem to prase, co pilo pivo), ale matně tuším, že burčáku padlo asi šest lahví. Na svědomí je měli hlavně Lukáš s Michalem, kteří si kvalitu pochvalovali s každou lahví pokaždé o něco víc. Být tam o chvíli dýl, možná by se propili až na burčákový Olymp.



Ale o čem z mikulovského vinobraní vlastně psát, když tam toho bylo tolik? Třeba o degustaci vína, kterou jasně vyhrál Lukáš se svým tramínem, a pak už jen smutně sledoval, jak jeho sklenička za uznalého pokyvování putuje od pusy k puse? Nebo o tom, když jsme utřeli nos a neviděli místní největší sud na víno, protože, jak nám sdělila dost akurátní slečna, jsme „laická veřejnost“, která k sudu (asi posvátnému) sama nemůže? Nebo o monstrózních bramborácích, které nás překvapily svojí mastnotou a konečnou cenou? Ono totiž 100g/16 Kč vypadá docela sympaticky, než to mrsknou na váhu. O šílených pouťových atrakcích připomínající trenažéry NASA, kam Míša s Lukášem moudře šli před tím, než si dali ty bramboráky? Možná o koncertě Olympiků, kteří už sice snesou přirovnání k velmi archivním ročníkům vína, ale stejně to rozbalili ze všech nejlíp? O závěru v nonstopu, kde se nás díky jukeboxu snažili vytrvale přesvědčit, že Praha je matka měst a nálad, což stejně všichni víme? O zpáteční cestě autobusem, kdy už jsme o burčáku nebásnili, jeho poslední láhev nedopili a v zatáčkách se křečovitě drželi sedadel, ale nakonec to všechno sportovně ustáli?


Těžko se z toho vybírá. Snad můj chatrný popis doplní Lukášovy fotky. Nejlíp ale uděláte, když si to v Mikulově prohlídnete příští rok sami…nebo s námi.

A na úplný závěr jedno velké díky Hrbáčkovým, kteří nás nezištně ubytovali a hostili…i když jsme ti pražští cajzli.


Více fotek z Moravy najdete (časem) ve fotogalerii, slibuje Řízek.